Byl asi půl metru od otvoru šachty, když měl dojem, že se do bílého světla jeho reflektoru vmísilo jiné světlo, třaslavé, krátkotrvající. Podíval se nahoru, ale spatřil jen hvězdy v ústí šachty.
„To se mi něco zdálo,“ pomyslel si.
Vylezl ven, ale zmocnil se ho nějaký podivný neklid. Nekráčel — uháněl dlouhými skoky, přestože ty měsíční skoky navzdory tomu, co si mnozí lidé myslí, nijak běh nezrychlí, jsou dlouhé, ale člověk taky letí šestkrát pomaleji než na Zemi. Když už byl u stanice a kladl ruku na zábradlí, spatřil druhý záblesk. Jako kdyby někdo na jižní straně vystřelil raketu. Raketu nespatřil, výhled mu zakrývala kopule stanice, spatřil jen přízračný odlesk na skalních převisech — vynořily se na vteřinu z černě a zmizely. Jako opice se bleskurychle vyšplhal na vrchol kopule. Všude byla tma. Kdyby měl raketovou pistoli, vystřelil by. Ale neměl ji. Zapnul své rádio. Praskot. Příšerný praskot. Příklop byl otevřený. Langner byl tedy uvnitř.
Najednou mu napadlo, že je osel. Jakápak raketa? Určitě to byl meteor. Meteory nesvítí, když padají, protože na Měsíci není atmosféra. Zasvítí, teprve až když se kosmickou rychlostí roztříští o skály.
Skočil do komory, zavřel příklop, vpouštění vzduchu mu zabralo trochu času, ručičky ukazovaly správný tlak, 0,8 kilogramů na čtvereční centimetr, otevřel dveře, a cestou si sundávaje přílbu, vřítil se do chodbičky.
„Langnere!!“ zvolal.
Odpovědělo mu mlčení. Vpadl do kuchyně tak jak byl, ve skafandru. Bleskově se rozhlédl. Kuchyň byla prázdná. Na stole stály talíře připravené na večeři, v misce rozdělaná palačinková kasička, pánev vedle již zapnutého vařiče…
„Langnere!!“ zařval, odhodil negativy, které držel v ruce, a vřítil se do radiostanice. I ta byla prázdná. Bůhví, kde se v něm vzala ta jistota, že na observatoři nemá co hledat, že Langner na stanici není. Tak přece jen to byly rakety, ty záblesky? Langner střílel? Šel ven? Proč? Šel k propasti!
Najednou ho spatřil. Zelené oko mrkalo, dýchal. Otáčející se radarový paprsek vylovil ze tmy malý ostrý záblesk… v nejnižší části obrazovky! Langner kráčel k propasti…
„Langnere! Stůj! Stůj!!! Slyšíš? Stůj!!“ křičel do mikrofonu, nespouštěje pohled z obrazovky.
Přijímač chraptěl. Jen praskot poruch, nic víc. Zelené oko mrkalo, ale ne tak jako při normálním dýchání, pohybovalo se pomalu, nejisté, chvílemi na dlouhou chvíli znehybnělo, jako kdyby Langnerův kyslíkový přístroj přestával pracovat. A ten ostrý záblesk na radarové obrazovce byl velmi daleko, objevoval se na síťce souřadnic vrýsované do skla až u dolního okraje obrazovky, půldruhého kilometru odtud vzdušnou čarou, tedy už někde mezi vzpříčenými obrovskými skalními bloky pod Sluneční Bránou. A vůbec se nehýbal. Při každé otáčce hlavního paprsku zasvítil přesně na témž místě. Upadl snad Langner? Leží tam v bezvědomí?
Pirx vyběhl na chodbu. Do tlakové komory, ven! Doběhl k hermetickým dveřím. Ale když probíhal kolem kuchyně, zahlédl něco černého na bíle prostřeném stole. Ty fotografické bloky, které přinesl a které tam bezděčně hodil, když ho vyděsila Langnerova nepřítomnost… To ho málem ochromilo. Stál na prahu komory s přílbou v rukou a nehýbal se z místa.
„Je to úplně stejné jako tenkrát. Úplně stejné!“ pomyslel si. „Chystal večeři, a najednou odešel. Teď odejdu já za ním a… nevrátíme se žádný. Příklop zůstane otevřený, za několik hodin začne Ciolkowski volat rádiem. Nedostane odpověď… »
Něco v něm křičelo: „Jdi, ty blázne! Na co čekáš? Vždyť on tam leží! Třeba ho strhla lavina z vrcholu a tys ji neslyšel, protože tady není nic slyšet, on ještě žije, nehýbá se, nespadl, žije, dýchá, honem…“
A přece se nehýbal. Najednou se vrátil, vřítil se do radiostanice a dobře si prohlédl ukazatele. Nic se nezměnilo. Jednou za čtyři pět vteřin pozvolné rozšíření „kočičího oka“, chvějivé, nejisté. A záblesk v radaru na kraji propasti…
Podíval se, jaký je úhel sklonu antény. Byl minimální. Neregistrovala už blízké okolí stanice, vysílala impulzy v maximálním dosahu.
Natáhl hlavu k ukazateli dechu, takže ho měl těsně před očima.
Spatřil cosi podivného. Zelené oko nejenže se roztahovalo a zavíralo, ale současně se pravidelně chvělo — jako kdyby se do rytmu dechu promítal rytmus jiný, daleko rychlejší. Chvění v agónii? Nějaké křeče? Ten tam umírá — a on s pootevřenými ústy chtivě upírá pohled na pohyby katodového jiskřiště, stále stejné, pozvolné, zoubkované druhým rytmem. Aniž sám věděl, proč to vlastně dělá, chytil anténový kabel a vytrhl ho z kontaktu. A stalo se něco neuvěřitelného: ukazatel s utrženou anténou, izolovaný od vnějších impulsů, se pohyboval stále stejně, místo aby znehybněl.
Stálé v tom nepochopitelném úžasu doběhl k pultu a zvětšil sklon radarové antény. Vzdálený záblesk, který se dosud držel pod Sluneční Bránou, začal putovat k okraji obrazovky. Radar zachytával stále bližší sektory okolí, až se v něm najednou objevilo druhé světélko, daleko větší a silnější. Druhý skafandr!
Určitě to byl člověk. Pohyboval se. Pomalu, pravidelně sestupoval dolů, vyhýbaje se nějakým překážkám v cestě, protože uhnul někdy vlevo, někdy vpravo a mířil přímo k Sluneční Bráně, k té druhé vzdálené jiskřičce, k druhému člověku! Pirx měl oči navrch hlavy. Jiskřičky byly dvě, blízká pohyblivá a vzdálená bezvládná. Na Mendělejevu byli jen dva lidé, Langner a on. Aparatura říkala, že jsou tři. Tři však být nemohli. A tak lhala.
V kratším čase, než bylo zapotřebí k tomu, aby si to všechno nechal projít hlavou, byl už v komoře, v ruce raketovou pistoli a náboje. V následující minutě stál na báni kopule a pálil jednu signální raketu za druhou, míře strmě dolů stále týmž směrem — k Sluneční Bráně. Sotva stačil vyhazovat horké nábojnice. Těžká pažba raketové pistole mu skákala v ruce. Slyšet nebylo nic, po stisknutí spouště následovalo lehké odhození, rozkvetly ohnivé čáry, brilantová zeleň, purpurový plamen vystřelující červené kapky, gejzír modrých hvězdiček… Pálil jednu za druhou, barvy si nevybíral. Až konečně z černočerné tmy dole bleskla v odpověď oranžová hvězda, jež mu vybuchla nad hlavou, osvítila ho a zasypala, jakoby za odměnu, deštěm planoucích pštrosích per. A po ní druhá — deštěm šafránového zlata…