NÁVRH: dát do šrotu
A s kamennou tváří se podepsal na dolním okraji formuláře:
Pirx, první navigátor.
LOV
Vyšel z velitelství vzteklý jako čert. Právě jemu se to muselo stát! Firma nedodala zboží — zkrátka nedodala — a konec. Na velitelství nevěděli o ničem. Dokonce přišel telegram: „Zpoždění 72 hodin — stanovenou pokutu připisuji na vaše konto — Enstrand.“ Ani slovo víc. V kanceláři obchodního poradce také nic nepořídil. V přístavu vypukla tlačenice a velitelství nestačila stanovená pokuta. Co se zdržným, nejlíp by bylo, kdyby navigátor odstartoval a vstoupil na oběžnou dráhu. Motory je potom možné zastavit, palivem se neplýtvá, ty tři dny tam počkáte a vrátíte se. Co vám to udělá? Tři dny kroužil kolem Měsíce jen proto, že firma nedodržela úmluvu. Pirx zkrátka nevěděl, jak odpovědět, ale vzpomněl si na kolektivní smlouvu. A když se vytasil s normami pobytu v prostoru, které dojednal odborový svaz, na velitelství začali couvat. Ovšem, Rok klidného slunce to není a dávky záření nejsou zanedbatelné. Bylo by proto třeba manévrovat, před Sluncem se skrýt za Měsíc, tu hru na slepou bábu hrát stále; ale kdo to zaplatí? — Firma určitě ne, velitelství snad ano? Umíte si vůbec představit, pánové, co stojí deset minut plného tahu, s reaktorem na sedmdesát miliónů kilowattů? Nakonec dostal souhlas k pobytu v přístavu, ale ovšem jen na sedmdesát dvě hodiny plus čtyři na přeložení těch zatracených drobností — ani o minutu více! Vypadalo to, že mu dělají milost! Jako by to byla jeho vina. A přiletěl přece na minutu přesně, i když neletěl rovnou z Marsu — a protože firma… Z toho všeho málem zapomněl, kde je, a když vycházel, stiskl kliku dveří tak, až povyskočil ke stropu. Zastyděl se, rozhlédl se, ale nikde nikdo. Vůbec celá Luna se zdála prázdná. Ovšem, byly zahájeny rozsáhlé práce několik set kilometrů na sever, mezi Hypatií a Toricellim. Inženýři a technikové, kterými se to zde před měsícem rojilo, odjeli už na stavbu. Velký projekt OSN, LUNA II, přitahoval ze Země stále více lidí. „Aspoň nebudou potíže s hotelem,“ pomyslil si na pohyblivých schodech, když jel na poslední kondignaci podzemního města. Zářivky planuly studeným denním jasem. Každá druhá nesvítila. Šetří! Rozevřel skleněné dveře a vešel do nevelké haly. Pokoje byly, jak by ne! Kolik kdo chtěl. Malé zavazadlo, vlastně necesér, nechal ve vrátnici a zamyslil se: dohlédne Tyndall, aby mechanici přebrousili ústřední pumpu? Vždyť ještě na Marsu pracovala jako středověká houfnice. Nejspíš by sám měl dohlédnout, na nikoho není spolehnutí… Nechtělo se mu však vracet se výtahem dvanáct pater nahoru, tím spíš, že teď se stejně všichni rozutekli. Určitě sedí v obchodním domě na letišti a poslouchají poslední nahrávky. Šel — a nevěděl vlastně kam; hotelová restaurace byla prázdná, jako bez života, ale za bufetem seděla jakási rusovláska a četla knížku. Nebo nad ní spí? Její cigareta se změnila v dlouhý váleček popela na mramorové desce. Pirx usedl, nařídil hodinky na místní čas a najednou bylo pozdě: deset večer. A na lodi bylo ještě před několika minutami poledne. Ten věčný koloběh s náhlými skoky času byl stejně unavující jako zpočátku, když se teprve učil létat. Jedl oběd, změněný ve večeři, a připíjel k němu minerální vodu, která snad byla teplejší než polévka. Číšník, smutný a ospalý jako pravý náměsíčník, se při účtování zmýlil ve svůj neprospěch, a to už bylo znepokojivé! Pirx mu poradil, ať dovolenou stráví na Zemi, tiše vyšel, aby neprobudil spící bufetářku, vyzvedl si u vrátného klíč a vyjel do svého pokoje. Nepohlédl hned na plíšek, a když spatřil číslo 173, zarazil se. V témž pokoji bydlil už kdysi, tenkrát, když poprvé letěl na „tamtu stranu“. Ale když otevřel dveře, zjistil, že buď to byl jiný pokoj, anebo jej zcela přestavěli. Ne, musel se přece jen zmýlit, tamten byl větší; zmáčkl všechny vypínače, měl už dost tmy, podíval se do skříně, vytáhl zásuvku malého psacího stolu, ale zavazadlo nevybaloval, pouze pyžamo hodil na lůžko a kartáček s tubou zubní pasty položil na umývadlo. Umyl si ruce — voda byla pořád tak strašně studená, až se divil, že nezamrzla. Otočil kohoutkem teplé — vyteklo pár kapek. Přistoupil k telefonu, aby zavolal do recepce, ale ani do toho se mu už nechtělo. Takový skandál — Měsíc už je obydlen, a přesto nelze dosáhnout, aby v hotelovém pokoji tekla teplá voda! Pustil rádio. Právě vysílali večerní noviny — měsíční zprávy. Poslouchal na půl ucha a uvažoval, jestli by firmě neměl poslat telegram. Samozřejmě na její účet. Ale tím se přece nic nespraví. To nejsou romantické doby kosmonautiky! Už jsou dávno ty tam, teď je člověk jenom formanem, závislým na těch, co mu nakládají na vůz! Nákladní list, pojištění, stojné… Rádio nevýrazně hučelo. Pojednou — cože… Vyklonil se z lůžka a otočil knoflíkem přístroje.
„…pravděpodobně zbytek roje Leonid,“ — měkký hlasatelův baryton vyplnil pokoj. — „Pouze jedna obytná budova byla poškozena přímým zásahem, takže ztratila hermetičnost. Šťastnou shodou okolností její obyvatelé byli v práci. Ostatní meteority nezpůsobily větší škody kromě toho, který probil štít chránící sklady. Jak oznamuje náš zpravodaj, šest univerzálních automatů, určených k pracím v prostoru budovy, bylo úplně zničeno. Poškozeno bylo také vedení vysokého napětí a přerušeno telefonní spojení, které však bylo po třech hodinách obnoveno. Nyní opakujeme nejdůležitější zprávy. Dnes ráno byl zahájen panafrický kongres…“
Vypnul rádio a posadil se. Meteority? Nějaký roj? No ano, je čas Leonid, ale předpověděli přece… ti meteorologové všecko zpackají, zrovna jako na Zemi synoptikové… Stavba — to snad ta na severu. Ono se řekne atmosféra — ale když chybí, je to tady pořádně znát. Šest automatů… prosím, aspoň že lidem se nic nestalo! Pitomá historie, že to probilo ty štíty. A ten projektant, ten teprv…
Byl unaven. Čas se mu už docela popletl. Mezi Marsem a Zemí museli strávit úterý. Po pondělí tu byla najednou středa; chyběla i jedna noc… „Ale teď se musím vyspat do zásoby,“ pomyslil si, vstal a mimo volně zamířil k malé koupelně. Když si ale vzpomněl na ledovou vodu, otřásl se, obrátil se na patě a za minutu už ležel v posteli. Ani se neumyl v lodním umývadle. Ruka sama vyhledala pásy k připevnění pokrývky, lehce se usmál, když je nenašel, je přece v hotelu, kde nehrozí náhlý zánik gravitace… To byla jeho poslední myšlenka. Když otevřel oči, neměl ponětí, kde je. Vládla egyptská tma. „Tyndalle!“ chtěl zavolat a pojednou, vůbec nevěděl proč, si vzpomněl, jak vystrašený Tyndall jednou vyletěl z kajuty jenom v pyžamových kalhotách a zoufale volal na hlídače: „Ty, proboha tě prosím, řekni mi, jak se jmenuju?!“ Chudák, nalízl se, usmyslil si, že má něco se žaludkem, a vypil celou flašku rumu. Ale tou oklikou se Pirxovy myšlenky ihned vrátily ke skutečnosti. Vstal, rozsvítil lampu, vstoupil pod sprchu, ale vtom si vzpomněl na vodu, a proto nejdřív opatrně spustil maličký pramínek — byla vlažná, a tak vzdychl, protože se mu stýskalo po horké koupeli, ale po chvíli, v proudech, které jej bily do tváře a prsou, si začal dokonce pozpěvovat.
Právě si oblékal čistou košili, když se z ampliónu — vůbec neměl ponětí, že je něco takového v pokoji, ozval bas:
„Pozor! Pozor! Vysíláme důležitou zprávu. Všichni muži, kteří jsou schopni nosit zbraň, se žádají, aby se ihned dostavili na velitelství přístavu, místnost číslo 318, k veliteli — inženýru Achanianovi. Opakuji. Pozor, pozor…“ Pirx byl tak udiven, že chvíli stál nehybně, v ponožkách a košili. Cože? Snad je to apríl? Kteří jsou schopni nosit zbraň? Nebo se mu to snad ještě zdá? Ale vtom, jak začal mávat rukama, aby si rychleji natáhl košili, se rukou uhodil do stolu, až pocítil teplo. Ne, není to sen. Tak co vlastně? Invaze? Marťané dobývají Měsíc? Co je to za nesmysl? Ale v každém případě musí jít…