„Tak už jsi venku z jámy lvové?“ zeptal se Khadgar a potřásl hlavou. „Nechal jsi je do toho moc žvanit. Vychytralci! Vlastní děti by prodali, kdyby věděli, že za to dostanou akr navíc! Nejvíc mě pobavilo, jak čekali, že to přijmeš. Ale to se tak stává, když máš moc nad jinými – přestaneš si uvědomovat, že záleží na někom jiném než na tobě.“
„Ehm!“ Zakašlání přerušilo další mágova slova. Vzhlédl k dalšímu z přítomných mužů, červenal se trapností. „Ne každá moc je zkažená a samoúčelná, mladíku,“ poznamenal arcibiskup Faol s neobvykle vážnou tváří. „Jsou zde také ti, kteří byli povoláni, aby vedením posloužili druhým, jako třeba zde tvůj přítel.“
„Máte pravdu, otče, samozřejmě. Prosím za prominutí, nechtěl jsem říci… myslel jsem jen ty dočasné mocné… samozřejmě že…“ Lothar v té chvíli poprvé viděl Khadgara nervózního, neschopného slova, a nemohl se nezasmát prekérnosti celé situace. Faol se také rozesmál, ovšem v dobrém, takže se Khadgar po chvíli přidal.
„Dost už,“ řekl Faol a zvedl ruku. „Nebudu z tohoto citového výlevu nic vyvozovat. Je jasné, že Lothar byl do této pozice dostrkán. Musím však přiznat, že jsem s tím rozhodnutím souhlasil. Jste dobrý člověk, sire. Věřím, že pro úřad velitele Aliance jste ten nejlepší. Co mě se týče, cítím se líp, když vím, že o bitvách a armádách rozhodujete vy.“
„Děkuji vám, otče.“ Lothar sice nebyl nábožensky založený, ale k Církvi Světla měl velkou úctu a veškeré Faolovo jednání ho prozatím velmi zaujalo. Vřelá arcibiskupova chvála byla sice trochu nečekaná, ale vzbuzovala v něm hrdost.
„V nadcházejícím konfliktu na vás oba čekají zkoušky,“ dodal Faol hlubším a plnějším hlasem, jako by hlásal nějaké proroctví. „Vaše schopnosti budou prověřeny do krajnosti, a nejen ony, ale i vaše odvaha a rozhodnost. Věřím, že jste schopni odolat mnohému a zvítězíte. Modlím se, aby vás Svaté světlo naplnilo silou a čistotou, abyste v něm nalezli radost a jednotu, tolik potřebnou k přežití a vítězství.“ Pozdvihnul paže na znamení požehnání a Lotharovi připadalo, že kolem nich vidí matnou záři, která pohltila jej i Khadgara. Najednou se jeho nitrem rozhostil klid, jas a nevýslovné štěstí.
„A teď k dalším věcem,“ najednou byl Faol zase jen člověk, třebaže starý a moudrý. „Co mi můžete říct o Northshiru, především o tamějším opatství? Přežil někdo?“
„Obávám se, že nikoliv, otče,“ odpověděl Lothar. „Opatství bylo rozmetáno na kusy. V Southshoru je mezi uprchlíky i několik kleriků. Ostatní…“ zavrtěl hlavou.
„Chápu.“ Faol byl trochu otřesen, ale neztratil duchapřítomnost. „Budu se za ně modlit.“ Poté umlkl a přemýšlel, zatímco Lothar s Khadgarem trpělivě čekali. Po chvíli na ně arcibiskup opět pohlédl a v očích se mu zračila rozhodnost.
„Budete pro svá vojska potřebovat důstojníky, sire,“ oznámil, „a myslím, že by bylo dobré, kdyby někteří z nich nebyli z království, ale z Církve. Vím o několika velmi schopných a myslím, že by Aliance ocenila nový řád. Bude to trvat několik dní, než zařídím vše potřebné a vyberu vhodné kandidáty. Řekněme ode dneška za čtyři dny na hlavním nádvoří hned po obědě? Myslím, že zklamaný určitě nebudete.“ Radostně přikývl a poté beze spěchu vyrovnaným krokem odešel.
Z vládců tak v sále zůstal jen Antonidas. Díval se na ně mlčky a nyní k nim přistoupil. „Síla a moudrost Kirin Toru jsou vám k dispozici, sire,“ řekl Lotharovi. „Vím, že jste se znal se stormwindskými čaroději, takže víte, čeho jsme schopni. Určím jednoho z našich lidí, aby vám stál po boku a sloužil jako prostředník mezi námi.“ Mocný čaroděj se odmlčel a zamrkal Lotharovým směrem tak rychle, že to sotva postřehl a potlačil úsměv.
„Byl bych rád, kdyby se toho ujal Khadgar, sire,“ řekl Lothar a všiml si letmého úsměvu na arcimágových rtech. „Už delší čas je mým společníkem, věřím mu. Bojoval se mnou proti orkům.“
„Jistě.“ Antonidas se obrátil k mladšímu čaroději. Neočekávaně k němu vztáhl ruku, uchopil Khadgara za bradu a prohlížel si jeho tvář. „Hodně jsi vytrpěl,“ řekl arcimág jemně a z očí se mu zračil soucit a smutek. „Tvá zkušenost poznamenala tebe a ještě více tvůj zjev.“
Khadgar opatrně ucukl hlavou. „Udělal jsem, co bylo zapotřebí,“ odpověděl tiše a nepřítomně si promnul bradu. Tam, kde se ho Antonidas dotkl, se vousy rozcuchaly.
Antonidas se zachmuřil. „To budeme muset všichni.“ Povzdechl si, jako by chtěl ze sebe setřást všechny neblahé myšlenky, které ho tížily, a vrátil se zpět k věci. „Mladý Khadgare, budeš nás průběžně zpravovat přímo z pole, informovat o potřebách a žádostech lorda Lothara tak rychle, jak jen bude možné. Také budeš koordinovat činnost dalších přítomných mágů. Myslím, že na to tvé schopnosti bohatě stačí.“ Khadgar přikývl.
„Dobře. Budu tě očekávat v Dalaranu, přijď tam co nejdříve, abychom mohli projednat další důležité záležitosti a zvážit, jak nejlépe můžeme pomoci Alianci.“
Drahokam na arcimágově holi zazářil a stejně tak i drahokam na čapce nad mágovýma očima. Poté se Antonidasova postava začala vytrácet, až zmizel docela.
„Chce vědět o Medivhovi,“ řekl Khadgar několik okamžiků poté, co se arcimág vytratil.
„Ovšem.“ Lothar se otočil a vedl Khadgara do jídelního sálu.
„Co mu mám říct?“ Čaroděj přidal do kroku a šel vedle něj.
„Řekni mu pravdu,“ odpověděl Lothar, pokrčil rameny a doufal, že gesto vypadalo uvolněně. Uvnitř se mu totiž sevřel žaludek. „Musí se dozvědět, co se stalo.“
Khadgar přikývl, i když tím potěšen rozhodně nebyl. „Řeknu jim to,“ řekl nakonec. „Na to ale bude čas až po obědě.“ Usmál se, což prozrazovalo jeho skutečný věk bez ohledu na šediny a vrásky. „Ani sama Horda mi nezabrání v tom, abych se najedl.“
Lothar se zasmál. „Doufejme, že se až tak daleko nedostane.“
O několik dní později byli Lothar s Khadgarem opět na hlavním nádvoří. Byli dosyta najezení a čekali na příchod arcibiskupa Faola. Objevil se po několika minutách a vyšel klidně na nádvoří, aby se s nimi pozdravil.
„Díky, že jste přišli,“ řekl arcibiskup, jakmile k nim dorazil. „Nedovolil bych si vás obírat o čas, kdybych si nebyl jist tím, že to, co vám ukáži, může Alianci velmi pomoci,“ řekl. „Chtěl bych vám říct, sire Lothare, že se Církev zavázala pomoci Stormwindu. Uspořádáme sbírku na pomoc při obnově vašeho království, jakmile pomine bezprostřední hrozba.“
Lothar se snad poprvé upřímně usmál, poprvé od pádu Stormwindu. „Díky, otče,“ odpověděl se zřejmou vděčností. „Princ Varian i já si toho velmi ceníme.“
Faol přikývl. „Svaté světlo jednou opět naplní váš domov,“ slíbil arcibiskup. Pak se odmlčel a oba muže si ze strany prohlížel. „Když jsme spolu mluvili naposled,“ začal po chvíli, „dozvěděl jsem se o zničení opatství v Northshire. To mě vyděsilo a podivoval jsem se tomu, jak se ostatnímu duchovenstvu podařilo přežít válku, která se k nám tak rychle přibližuje. Pokud jsou tihle orkové hrozbou pro ostřílené bojovníky, jako jste vy, jak by se jim mohl ubránit pouhý kněz či jeho farníci?“ Blaženě se usmál. „Když jsem se zabýval touto otázkou, dostal jsem nápad, který mi snad vnuklo samo Svaté světlo. Musí existovat způsob, který zajistí, že bojovníci bojující za Světlo a s ním budou moci užívat jak dary Světla, tak i svá bojová umění, a přitom jednat podle zásad učení Církve.“
„A vy jste takový způsob vymyslel?“ zeptal se Lothar.
„Ano,“ souhlasil Faol. „Založím nový církevní řád. Paladiny. Už jsem do něj vybral kandidáty. Někteří jsou kněží, jiní bývalí rytíři. Vybral jsem tyto muže jak pro zbožnost, tak pro jejich zdatnost v boji. Budou vedeni nejen k válečnictví, ale také k modlitbě a léčení. Každý z těchto statečných bojovníků bude disponovat jak fyzickou, tak duchovní silou, zvláště pokud jde o sesílání požehnání Svatého světla na druhé i na sebe sama.“