„Och, díky,“ zakoktal Ramark s vykulenýma očima. Gul’dan viděl, že menší ork je náhlou změnou postoje překvapený stejně jako ostatní černokněžníci. Potlačil úsměv a pokynul jim, že mohou odejít. Nechal je, ať si myslí, že si lépe promyslel svůj zlostný výbuch nebo že ho něco rozptýlilo a zapomněl, proč se na ně vlastně rozčílil. Nechal je, ať si myslí, co chtějí. Brzy to bude stejně jedno.
Při chůzi se Gul’dan rozhlížel kolem. Cho’gall byl poblíž jako vždy – ogří mág se krčil v nedaleké ruině, kdyby ho Gul’dan potřeboval, ale také aby ho ostatní nekrolyté neviděli a nevěděli, že je nablízku. Gul’dan pokynul, dvouhlavý ogr vstal a několika dlouhými kroky rychle překonal vzdálenost mezi nimi.
„Nekrolyté posloužili svému účelu,“ řekl Gul’dan vysokému pomocníkovi, „teď dostanou nový, ještě důležitější.“ Usmál se a prohrábl si vousy v očekávání. „Shromáždi naše síly. Učiníme oběť.“
„Vyvoláváme padlé bratry?“ zeptal se tiše Ramark. On a ostatní nekrolyté stáli okolo oltáře, který postavil Gul’dan s Cho’gallem, jak bylo přikázáno, ale Gul’dan viděl, že se snaží uhádnout jeho účel. Jen ať hádají. Až na to přijdou, bude příliš pozdě.
„Ano,“ odpověděl Gul’dan a soustředil se na zaklínání. „Doomhammer zabil ostatní černokněžníky, ale jejich duše jsou stále zde. My je vyvoláme a vložíme do lidských těl,“ usmál se. „Zatouží se vrátit na tento svět a znovu sloužit Hordě.“
Ramark přikývl. „To je oživí,“ souhlasil. „Ale dá jim to sílu? Nebo to prostě budou jen chodící mrtvoly?“
Gul’dan se zamračil. Byl nepříjemně překvapen, že na to nekrolyta přišel tak rychle. „Ticho!“ poručil, aby předešel dalším otázkám. „Začínáme!“
Rituál započal vyvoláním své magie. Cítil, jak ho naplňuje mocí, které sice pořád neměl dost, ale to se mělo brzy změnit. Mezitím směroval energii na oltář, aby ho připravil na transformaci, kterou se chystal provést.
Ramark a ostatní nekrolyté se přidali, vedli vlastní nekromantskou magii do jeho struktury. Byli zaneprázdněni a postřehli, že se Gul’dan vzdálil ze svého místa, až když bylo příliš pozdě.
„Rrargh!“ Gul’dan nemohl zastavit vrčení, které mu vycházelo z úst, ale na tom nezáleželo. Byl přímo za Ramarkem, zahnutou dýku připravenou, a když se vyšší ork otočil, Gul’danovo ostří se mihlo vzduchem a prořízlo nekromantovo hrdlo. Z rány vystříkla krev a oba potřísnila. Ramark zavrávoral, držel si ránu a sípal. Padl na oltář a zajíkal se hrůzou, když se snažil dostat dolů. Gul’dan byl ale nad ním a ruce umdlévajícího nekromanta jen odstrčil. Pak zabodl dýku hluboko do Ramarkovy hrudi a kroutil s ní, aby vytvořil větší otvor. Sáhnul do něj a prudkým trhnutím vyrval Ramarkovo stále tepající srdce. Pak před očima zmírajícího nekromanta seslal kouzlo, které si připravil. Proud magie obklopil zkrvavený orgán a zachytil uvnitř Ramarkova ducha. Magie oltáře vzrostla a začala srdce měnit, stahovala ho a ztvrzovala a dodávala mu nepřirozený lesk. Když nekrolyta zemřel, jeho tělo bylo již pouhou prázdnou schránkou. Gul’dan se usmíval a pozvedl zářící kámen.
„Neboj se, Ramarku,“ ujišťoval mrtvého orka. „Tohle není tvůj konec. Naopak. Uspěješ ve svém poslání s mojí pomocí. Znovu budeš bojovat za Hordu. Doomhammer získá nemrtvé válečníky,“ smál se. „To je dobrá vlastnost nekromantů – nikdy ničím neplýtváme.“
Cho’gall zabil několik dalších nekrolytů a přeměnil jejich srdce a duše stejným způsobem. Ostatní byli vyděšení, jejich magie byla stále upoutána k oltáři, takže nemohli utéct a byli příliš vystrašení, aby bojovali. Gul’dan si odfrknul. Byli neschopní! On by bojoval. Takhle to celou věc ulehčilo. Vykročil ke zbývajícím černokněžníkům, zlověstně se rozchechtal a olizoval si krev z klů. Brzy budou s to plnit příkazy i od toho nejkrvežíznivějšího velitele.
„Tak?“ zeptal se Doomhammer, když kráčel po poli. „Uspěli jste?“ Gul’danově pozornosti neušlo, že hlavní velitel používá podobná slova, která on sám křičel na nekrolyty před několika dny. Tentokrát následovala jiná odpověď.
„Ano, vznešený Doomhammere,“ odpověděl a ukazoval na těla za sebou. Doomhammer se ohlédl, aby se podíval na postavy, které tam ležely skrčené na zemi.
„To jsou padlí stormwindští vojáci,“ zavrčel Doomhammer. „Co s nimi? To jsi mě sem pozval, abys mi ukázal, že umíš naskládat mrtvoly takhle pěkně vedle sebe?“ ušklíbl se. „Je tohle všechno, co dovedeš, Gul’dane? Připravit mrtvoly k pohřbu?“
Gul’dan toužil odstranit ten posměšný úsměv z náčelníkovy tváře a ukázat arogantnímu bojovníkovi, co všechno dokázal, ale práce ještě nebyla zcela hotova.
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl ostře a Doomhammer přimhouřil oči.
„Podívej se!“ pokynul Cho’gallovi, který poklekl u prvního těla a položil palcát vykládaný třpytivými kameny do ztuhlých umrlčích rukou. Očarované zbraně zabraly Gul’danovi nejvíce času, ale věděl, že bez nich by noví válečníci nebyli tak mocní. Naštěstí s Cho’gallem na takových předmětech pracovali už předtím, takže stačilo jen upravit kouzla a přizpůsobit zbraně novému účelu.
Zatímco s Dommhammerem sledovali, jak sebou mrtvola škube, její prsty pevně uchopily palcát a zbraň se rozzářila. Světlo se šířilo od ruky vzhůru a pomalu obklopilo celé tělo zelenou aurou. Mrtvola otevřela oči.
Doomhammer chtěl něco říct, ale údivem se mu nedostávalo slov. Tentokrát to byl Gul’dan, kdo se posměšně usmíval. Přesto chápal náčelníkův úžas. Skutečnost, že dokázal stvořit tyto bytosti, přišla neskutečná i jemu samotnému.
Mrtvola se pomalu postavila na nohy. Její pohyb byl zprvu trochu strnulý, po chvíli se už hýbala plynuleji. Mrtvý pohlédl na Gul’dana zářícíma červenýma očima a orkský černokněžník viděl, jak se pochopením rozšířily.
„Takže jsi uspěl, Gul’dane,“ promluvil mrtvý, jehož řeč, vyslovovaná lidskými ústy, zněla nezvykle lámaně. Začal si prohlížet končetiny a tělo, zvedl před oči rozevřenou dlaň, aby se dotkl tváře. „Vrátili jste mého ducha zpět,“ smál se hrubým, spíš orkským smíchem. „Výborně!“
„Vítej zpět, Terone Gorefiende,“ odpověděl Gul’dan a snažil se nesmát. „Ano, přivedl jsem tě zpět, abys nadále sloužil Hordě.“
Doomhammer postoupil o krok vpřed, aby si prohlédl zvláštní stvoření stojící před ním. „Gorefiend? Jeden z černokněžníků Stínové rady? Sám jsem ho zabil.“
„Všichni sloužíme Hordě,“ odpověděl posměšně Gul’dan a hluboce se uklonil, aby Doomhammer neviděl jeho výraz. „Gorefiendova duše neopustila tento svět – jen jsem ji vyvolal a našel jí nový domov. Mrtvé tělo je teď prodchnuto magickou silou, je silnější, než kdy černokněžník nebo ostatní byli.“ Cho’gall dal do rukou ostatních mrtvol zbraně a ty se také začaly zvedat.
„Tohle jsi mi tedy chtěl nadělit?“ zahřměl Doomhammer. „Mrtvoly válečníků, rozpohybované tvými mrtvými posluhovači?“ náčelníkova tvář se zkřivila odporem.
„Chtěl jsi válečníky,“ připomněl mu ostře Gul’dan, „a já ti je opatřil. Budou pro lidi velikým nebezpečím. Přestože to jsou hnijící lidské mrtvoly, mají orkského ducha a oddanost. Také stále vládnou magií. Jen si představ, co dokážou v boji!“
Doomhammer pomalu přikývl a zamyslel se. „Budeš mi sloužit?“ zeptal se Gorefienda, čímž ukázal to, co Gul’dan považoval za největší slabost. Velitelé se neptají, ale rozkazují. I když tyto tvory bylo lepší požádat než jim poroučet.