Gorefiend chvíli přemýšlel, zářící oči upřeně hleděly na náčelníka. Nakonec přikývl. „Gul’dan má pravdu,“ řekl chraplavým hlasem. „Pořád jsem ork, přestože mám jiné tělo. Žiju pro Hordu a budu sloužit tobě a našemu národu,“ a zkřivil obličej do příšerného úsměvu. „Zabil jsi mě, ale nemám ti to za zlé, protože jsem tím získal tuto novou mocnou podobu. Jsem vlastně spokojený.“ Ostatní těla za ním přikyvovala.
„Dobře!“ Doomhammer přistoupil ke Gorefiendovi a poplácal ho po rameni. Dal tak najevo, že s tím hodlá jednat jako se sobě rovným, nikoliv jako s podřízeným. „Budete mrtví rytíři, přední linie naší Hordy,“ řekl mrtvým válečníkům. „Společně porazíme lidi a zabereme jejich půdu. Učiníme tento svět bezpečným pro náš lid.“ Potom se otočil ke Gul’danovi. „Splnil jsi, co jsi slíbil, Gul’dane. Dal jsi mi mocnou zbraň proti nepřátelům. Máš mé díky.“
„Samozřejmě, vznešený Doomhammere,“ odpověděl Gul’dan. Doufal, že to znělo upřímněji, než jak to skutečně myslel. „Pro Hordu cokoliv.“
Hlupák, pomyslel si, když se díval, jak Doomhammer odchází s mrtvými rytíři po boku. Vem si je a běž do té své války. Mám jiné záležitosti, kterými se musím zabývat, a teď, když jsi spokojen, se na ně mohu řádně soustředit. Budu dál loajálním černokněžníkem, ale ne nadlouho. Brzy najdu, co hledám, a potom se ty i tvá Horda můžete třeba rozpadnout. Vyšlechtím novou rasu, která bude sloužit jen mně, nahradí vás a společně přetvoříme tento svět k obrazu mému.
O týden později promlouval Doomhammer k Hordě. Shromáždili se u pevnosti, kterou Zul’jin nazval Blackrock. Byla to masivní budova, postavená z černého lesklého kamene, který se hojně vyskytoval v okolní krajině. Stála na vrcholu hory Blackrock, nejvyšší v pohoří Burning Stepps, které se tyčilo napříč světadílem a dělilo ho na východ a západ.
Zuluhed je sem přivedl, protože v horách ucítil zdroj veliké síly. Poté co pobili několik trpaslíků, Doomhammer pevnost zabral. Pokládal za dobré znamení, že místo, které vybral jako základnu pro Hordu, má stejné jméno jako jeho klan.
Byli zde shromážděni orkové ze všech klanů a napjatě čekali, co jim řekne. Dobyli tuto zemi celou, a přestože jim poskytovala velké množství lovné zvěře a úrodné půdy, stále to nebylo dost na to, aby Horda mohla žít v dostatku. A pak – lidé, které odtud vyhnali, se mohli kdykoliv vrátit s posilami.
„Orkové!“ zakřičel a pozvedl kladivo vysoko nad hlavu. „Slyšte mě!“ dav se ztišil a každá tvář se obrátila k náčelníkovi. „Zabrali jsme tuto zemi a je to tak dobře!“ dav vybuchl nadšením. Doomhammer počkal, až se uklidní, a potom pokračoval. „Tento svět je úrodný a můžeme zde vybudovat silné rodiny. Ale není bez obránců! Lidé jsou schopní, silní a budou chtít zpět, co jsme jim vzali.“
Souhlasný šepot se přehnal davem. Nebylo slabostí uznat silného nepřítele, kterým lidé bez debat byli.
„V dobývání musíme pokračovat!“ řekl Doomhammer orkům a máchl kladivem k severu. „Další země, kterou nazývají Lordaeron, leží za mořem, a až ji ovládneme, všechny klany budou mít své území, usadí se, vybudují domovy a opět založí rodiny. Nejdřív ale musíme vyhnat lidi! A ti se jen tak nevzdají.“ Dav zavrčel jako jeden muž a ukázal, že je ochotný bojovat. Doomhammer zvedl ruce, aby orky ztišil.
„Vím, že jste silní,“ ujistil je. „Vím, že jste stateční bojovníci, ale lidí je mnoho a tentokrát budou připravení,“ opřel se o kladivo. „My ale máme spojence.“
Ukázal za sebe a předstoupil Zul’jin. Náčelník s sebou přivedl tisíc lesních trolů, kteří v té chvíli stáli spořádaně za ním, v rukou sekery, krátké zahnuté meče a kopí se širokým ostřím. „Toto jsou lesní trolové,“ řekl Doomhammer orkům. „Odteď jsou součástí Hordy a budou bojovat po našem boku! Jsou stejně silní jako ogři, ale stejně zruční jako my a ve znalosti lesa jsou nepřekonatelní! Budou našimi průvodci, zvědy a lesními válečníky!“
Zul’jin vystoupil, jeho dlouhý šál zavlál ve větru. „My přísahali Hordě,“ jeho hlas zněl jasně, i když měl zakrytá ústa. „My s vámi bojovat a společně porazit lidi, elfy a ostatní, kteří se nám postavit.“ Orkové nadšeně jásali, a stejně tak trolové. Zul’jin přikývl a zařadil se k trolům.
„To však nejsou naši jediní spojenci,“ oznámil Doomhammer. Pokynul rukou a před dav předstoupil Gorefiend společně s ostatními mrtvými rytíři. Aby skryli odporný zjev, zabalili si tváře do hadrů, takže byly vidět jen jejich zářící oči. Gorefiend pozvedl palcát vysoko nad hlavu, kameny v něm se jasně rozzářily jako samotné slunce.
„My jsme mrtví rytíři,“ prohlásil Gorefiend. Zvláštní hlas působil na dav orků jako mráz. „Přísahali jsme věrnost Hordě a Doomhammerovi. Budeme bojovat po vašem boku a vyženeme všechny nepřátelé Hordy z tohoto světa!“ Doomhammer se rozhodl orkům raději nevyzrazovat skutečný původ mrtvých rytířů. Skutečnost, že jsou to duše mrtvých orků v lidských tělech a že je stvořil Gul’dan, by se orkům nemusela zamlouvat.
„Mrtví rytíři budou naším předvojem,“ oznámil Doomhammer. „Jsou silní a rychlí. Ovládají temnou magii, před kterou se nepřítel bude třást hrůzou!“
Odmlčel se a po chvíli řekclass="underline" „Věřím, že brzy získáme další spojence.“ Mluvil pravdu, protože Zuluhed mu sice dal slib, ale řekl, že na to potřebuje víc času.
„Vyrazíme na sever,“ pokračoval náčelník, „půjdeme do Khaz Modan, kde žijí trpaslíci. Jejich země je bohatá na kovy a palivo. Použijeme tyto zdroje k výstavbě lodí. Potom se přeplavíme do Lordaeronu. Lidé nebudou čekat, že přijdeme z moře. Přistaneme na východě a udeříme na jejich města. Porazíme je, ovládneme jejich zem a celý tento svět bude náš!“
Horda se opět zaradovala, radostný povyk stále r ostl, až se rozléhal v okolních skalách. Doomhammer cítil ozvěnu i pod svýma nohama, jak řev otřásal celou horou, a podíval se na Zuluheda, který stál za ním. Bojový pokřik přece něco takového nedokáže! Starý šaman však pokýval hlavou.
„Sopka se probouzí,“ řekl tiše Zuluhed a přistoupil blíž, aby ho slyšel jen Doomhammer. „Duchové hor jsou potěšeni,“ usmál se a vycenil zažloutlé kly. „Dávají nám požehnání.“
Doomhammer přikývl. Skály se stále chvěly, když znovu pozvedl kladivo a zatočil s ním nad hlavou. Dav začal provolávat náčelníkovo jméno.
„Doomhammer!“ zařvali orkové a v hoře to zadunělo.
„Doomhammer!“ křičeli znovu a hora se otřásla.
„Doomhammer!“ zaznělo potřetí a hora nad nimi s hlasitým a obrovským lomozem pukla, na povrch se vyvalila láva, kamení, popel a prach. Křik Hordy nabíral na síle. Nebyli vyděšení, ale stejně jako Zuluhed považovali výbuch sopky za požehnání samotné země.
Doomhammer nechal Hordu chvíli dál bouřit. Orkové mu provolávali slávu a vzdávali úctu. Byli ochotní následovat náčelníka kamkoliv. Po chvíli Doomhammer ukázal kladivem k severu. „Jdeme!“ zvolal. „A ať se lidé třesou!“
7
„Pověz nám všechno.“
Khadgar přikývl, neobtěžoval se rozhlížet kolem. Nemělo to smysl. Byl předvolán před vládnoucí radu Kirin Toru, jejíž členové odhalili svou podobu jenom tehdy, když to sami chtěli.
V tomto poradním sále už jednou byl. Tehdy mu bylo řečeno, že půjde jako učedník k Medivhovi. V té době ho sál ohromil. Celá místnost jako by visela ve vzduchu, matná, stěží viditelná podlaha od toho, jak se okolní svět zatmíval, rozedníval a bouřil mnohem rychleji než kdekoliv jinde v přírodě. Samotní členové rady byli zrovna tak ohromující. Zjevovali se pouze jako zahalené postavy v kápích. Skutečná podoba, tváře i pohlaví zůstávaly skryty jednak oděvem, jednak magií. Bylo to tajemné a zároveň praktické, protože vůdcové čarodějného společenství byli voleni tajně, aby se předešlo jakémukoliv riziku korupce, vydírání nebo nátlaku. Členové rady znali svou totožnost navzájem, ale kromě nich už nikdo jiný. To zajišťoval oděv, který zároveň radě propůjčoval mysteriózní nádech, a mnoho členů si libovalo ve zmatcích, kdy každý, kdo vstoupil nebo odcházel z komnaty, byl spolehlivě rozrušený a vyděšený z toho, kde se ocitl, co viděl, i z toho, co slyšel a sám říkal.