Dříve to platilo i na Khadgara. Poprvé odcházel ze sálu rady s rozvířenou myslí, ohromen mocí vůdců a neschopen si vzpomenout, co přesně se při audienci stalo.
Od toho času se však mnoho změnilo. I když to bylo jen několik let, Khadgar za tu dobu značně vyzrál jak ve schopnostech, tak ve znalostech. Jeho podoba byla také jiná a bavilo ho pomyšlení, že někteří členové rady snad mohou být jeho přítomností zaraženi, tak jako byl prve on. Koneckonců, odešel odtud jako mladík a vrátil se jako kmet předčící stářím mnoho z nich, i když žil podstatně kratší dobu.
Bez ohledu na to Khadgar neměl v úmyslu hrát s radou hry. Byl unavený. Teleportoval se do Dalaranu, a ačkoliv jeho magie byla dost silná na takový čin, pořád to byla obrovská vzdálenost. Navíc do pozdních hodin diskutoval s Lotharem, protože na nadcházející týden domlouvali první válečnou poradu. Khadgar si cenil zájmu někdejších mistrů o současné události a cítil, že se musí dozvědět, k čemu došlo v Azerothu. Chápal, že by bylo záhodno jim to všechno sdělit bez směšných póz a teatrálních gest.
Proto když konečně zvedl hlavu, pohlédl přímo na zahalenou postavu nalevo. „Rád bych zde vypověděl o vážných událostech, princi Kael’thasi,“ promluvil zdvořile, „ale bylo by to pro mě mnohem snadnější, kdybych pořádně viděl, komu to vlastně vyprávím.“
Stranou uslyšel, jak kdosi odfrkl, zahalený se zasmál. „Máš pravdu, mladý Khadgare,“ odpověděl mág. „Také by mi bylo zatěžko mluvit k posluchačům, kteří se nechtějí dát poznat.“ Elfský princ si rychlým gestem odstranil zahalující přestrojení a najednou zde stál ve fialové, zlatem zdobené róbě, dlouhé zlaté vlasy mu splývaly na ramena. Ve tváři ostrých rysů se zračilo očekávání. „Je to lepší?“
„O moc lepší. Děkuji,“ řekl Khadgar. Rozhlédl se po ostatních členech rady. „A vy? Smím vidět vaše tváře, lorde Krasusi? Lorde Kel’Thuzade? Lord Antonidas se s přestrojením nezdržoval a princ Kael’thas uznal, že bude lepší od toho upustit. Uznáte to i vy?“
Antonidas, který seděl před Khadgarem na neviditelné židli, se zasmál. „Vskutku, mladíku, vskutku,“ souhlasil. „Tato záležitost je příliš vážná na to, abychom si zde hráli na schovávanou, a ty už nejsi žádný nováček, kterého by bylo třeba zastrašovat úskoky. Odkryjte se, přátelé, a vyřešme tuto záležitost, dokud je noc mladá.“
Ostatní mágové poslechli, i když se ozvalo reptání. O okamžik později se Khadgar ocitnul obklopen šesti lidmi. Poznal štíhlého a jemného Krasa se stříbnými vlasy, které se tu a tam červeně zaleskly. Kel’Thuzad mu také nebyl neznámý – charismatický, výrazný muž s černými vlasy a plnovousem, podivně skelnýma očima, jako by se ve skutečnosti ani nedíval na okolní svět. Další dva neznal. Zavalitý muž a sošně vyhlížející žena, tváře jich obou působily známým dojmem. Nejspíše se s nimi potkával v sálech Fialové citadely, když byl ještě student a nestál jim za oslovení.
Teď mu však pozorně naslouchali.
„Udělali jsme, oč jsi nás žádal,“ pravil tvrdě Kel’Thuzad. „Teď nám řekni, co se stalo!“
„Co chceš vědět?“ zeptal se Khadgar staršího čaroděje.
„Všechno!“ Pohled Kel’Thuzadových očí byl neklamným znamením, že to myslí vážně. Předcházela ho pověst snílka a učence, který neustále hledá nové vědění o magii, jejích zdrojích a možném využití. Z celého Kirin Toru to byl právě on, kdo nejvíce toužil po přístupu do Medivhovy magické knihovny, a jak Khadgar předpokládal, byl nejvíce rozhněván jejím zničením. Neobtěžoval se zmínit, že si před vyklizením věže vzal ty nejvzácnější svazky a nechal si je pro sebe.
„Dobře.“ A tak jim to řekl. Vděčně přijal židli, kterou mu zavalitý neznámý nabídl, posadil se a povyprávěl o všem, co se přihodilo, poté co před více než dvěma lety opustil Dalaran. Pověděl jim o tom, jak byl učedníkem u podivného Medivha, o mistrových roztěkaných stavech a podivných zmizeních. Vyprávěl o prvních setkáních s orky. Vyprávěl o vraždách čarodějů a Medivhově zradě, i o tom, jak Lothar ukončil jeho život. Potom začal vyprávět o Hordě a bitvách, které nastaly, o obléhání Stormwindu, Llaneově smrti, pádu města a svém následném útěku.
Mistři čarodějové většinu času nic neříkali. Jenom občas se někdo na něco zeptal, ale prokázali překvapivě velké uznání pro někoho tak mladého, jako byl Khadgar, takže otázky byly stručné a k věci. Když vše zakončil vyprávěním o Alianci a paladinech, opřel se, aby si odpočinul, a čekal, na co dalšího se čarodějové zeptají.
„Nezmínil jsi se o Tirisfalském řádu,“ řekl Kel’Thuzad, načež Antonidas hlasitě zakašlal.
„Proč?“ zeptal se učenec. „Tohle není k věci, řeč je o Medivhovi!“
„Je to k věci,“ řekl Khadgar, „a omlouvám se, že jsem se o tom nezmínil. Avšak,“ rozhlédl se po čarodějích ve snaze posoudit jejich znalosti a pokračoval diskrétním tónem. „Vím jenom málo o díle tohoto řádu. Medivh byl jeho členem a jednou nebo dvakrát se o něm zmínil, ale neprozradil nic o členech nebo činnosti.“
„Samozřejmě,“ řekla souhlasně žena, z jejíž tváře Khadgar vyčetl zklamání podobně jako z Kel’Thuzadovy. Khadgar se nemýlil, skutečně o řádu nic nevěděli a asi doufali, že se o jeho tajemstvích dozví od něj. To se však nestalo a dál už o tom nemluvili. „Víc mě zajímá sám Medivh a to, co se s ním stalo,“ pokračovala čarodějka. „Jsi si jistý, že ten, koho jsi s ním vídal, byl Sargeras?“
„Naprosto jistý.“ Khadgar se vzpřímil. „Už se předtím objevil v mé vizi. Poznal jsem ho okamžitě.“
„Takže to byl Medivh – nebo Sargeras skrze něj, kdo otevřel průchod orkům,“ odtušil zavalitý muž. „A jak jsi říkal, že se jmenuje jejich svět?“
„Draenor,“ odpověděl Khadgar a trochu se otřásl. Připomněla se mu jiná vize z Medivhovy věže, ta, v níž byl on sám jako stařec, tedy vypadal jako nyní, a vedl malou skupinu válečníků proti orkské přesile v krajině s krvavě rudou oblohou. Garona mu potom řekla, že to připomínalo Draenor a znamená to, že je předurčen tam jít a nejspíš nepřežije. Přiměl se k návratu k rozhovorům.
„Co o něm víme?“ zeptal se Krasus. „O tom světě? Pověděl jsi nám o rudém nebi, ale můžeš říct ještě něco dalšího?“
„Nikdy jsem tam nebyl,“ odpověděl Khadgar. Alespoň zatím, pomyslel si. „Ale jedna má společnice, poloviční ork, mi o něm a o orcích mnoho pověděla.“ Vzpomněl si na Garonu, ale rychle bolestnou vzpomínku zahnal. „Orkové tam dříve žili v míru. Měli sice spory, ale nevedli mezi sebou války. Jedinými jejich nepřáteli byli ogři. Orků však bylo více a byli inteligentnější.“
„A co se stalo potom?“ zeptal se Kel’Thuzad. „Něčím se nakazili,“ vysvětloval Khadgar. „Nevěděla proč a jak, ale říkala, že jejich pleť postupně změnila barvu z původní hnědé v zelenou a začali provozovat jiný druh magie než tu, kterou znali dříve. Staly se z nich divoké bestie. Vyprávěla o velikém obřadu s kalichem, ze kterého pili náčelníci a většina bojovníků. Jejich kůže pak dostala jasně zelenou barvu a oči zčervenaly. Získali také větší sílu, byli zuřiví a krvelační. Zabíjeli každého, koho potkali, a nakonec se začali vraždit i mezi sebou. Nová magie navíc vysávala život z půdy, takže úroda byla stále menší. Ocitli se na pokraji vyhynutí. Hrozilo, že se mezi sebou vyvraždí nebo zemřou hlady. Jenomže Medivh oslovil Gul’dana, předního orkského černokněžníka, a nabídl mu přístup do tohoto světa. Našeho světa. Gul’dan to přijal a společně vystavěli portál. Napřed vyslali několik klanů, potom jich přicházelo stále víc a víc. Pak už šlo jenom o to vyčkat, vybudovat vojsko, prozkoumat krajinu a zaútočit.“