„A teď se k nám blíží v plné síle.“ Kael’thas se zamračil.
„Ano.“
Khadgar čekal, ale nikdo další nepromluvil, tak se aspoň díval na svou neviditelnou židli. „Pokud k tomu nikdo z vás, dámo a pánové, nic nemá, už bych šel,“ řekl po chvíli. „Mám za sebou dlouhý den a jsem velmi unaven.“
„Co budeš dělat dál?“ zeptala se ho žena, když se zvedal ze židle.
Khadgar svraštil obočí. Tuto otázku si kladl od chvíle, kdy přišel do Lordaeronu. Jedna jeho část toužila po bezpečném úkrytu v Kirin Toru. Třeba by se znovu mohl vrátit k původnímu povolání asistenta knihovníka. Nikomu by nepřekážel a byl by v bezpečí za nejsilnější magickou ochranou na světě.
Jiné jeho části se myšlenka útěku od nadcházejících událostí hnusila. Už se přece setkal s démonem, a přežil! Pokud tohle dokázal, pak by jistě zvládl i boj s orkskými vojsky.
Mimo to pro něj mnoho znamenalo přátelství a úcta.
„Zůstanu s lordem Lotharem,“ odpověděl konečně Khadgar záměrně uvolněným tónem. „Slíbil jsem mu, že ho podpořím, a on si to plně zaslouží. Po válce, pakliže přežijeme…“ pokrčil rameny.
„Ty ale stále patříš k Dalaranu,“ podotkla žena. „Jestliže tě zavoláme zpátky a přidělíme nějakou nutnou práci, poslechneš nás?“
Khadgar o tom několik vteřin přemýšlel. „Ne,“ odpověděl pomalu. „K tomu se teď nemohu vrátit. Až válka skončí a pokud přežijeme, pak v tom, jestli se vrátím ke studiu, ať už tady, v Medivhově věži nebo kdekoliv jinde, ještě nemám jasno.“
Členové rady si ho prohlíželi a on je také. Krasus po chvíli promluvil do ticha. „Odešel jsi odtud jako pouhý chlapec, nezkušený učedník,“ řekl se znatelným uznáním v hlase. „A vrátil jsi se jako zralý muž a mistr.“ Khadgar sklonil hlavu, aby ocenil kompliment, ale neřekl nic.
„Nebudeme ti nic rozkazovat,“ ujistil ho Antonidas. „Ctíme tvá přání a nezávislost. Ale rádi bychom zůstali v obraze, zvláště pokud jde o cokoliv, co se týká Medivha, nekromantů, řádu a toho portálu.“
Khadgar přikývl. „Mohu tedy odejít?“
Antonidas se na něj usmál. „Ano, teď můžeš odejít,“ řekl arcimág. „Ať tě ochraňuje Světlo a dává ti sílu.“
„A o všem nás zpravuj,“ dodal zavalitý muž. „Čím dříve se dozvíme o plánech orků, tím rychleji můžeme vyslat naše jednotky a samozřejmě poskytnout i mágy.“
Khadgar pokýval hlavou. „Jistě.“ Rychlým krokem opustil sál, a jakmile se ocitnul venku, vyvolal mystickou sféru. Rada Kirin Tora sídlila v tichém sále, o kterém se domníval, že je magicky chráněn nejen před možnými útoky, ale také před zraky slídilů. Khadgar se však během krátkého učednického období u Medivha mnoho naučil, zvláště z knih, jež si po mistrově smrti přivlastnil. Byl velmi blízko cíli. Soustředil se a barvy uvnitř sféry se neustále proměňovaly od zelené až po černou. Po chvíli se začaly objevovat tváře, které si cosi šeptaly. Díval se na členy rady Kirin Tora v jasně fialových róbách. Nástěnné malby na zdech sálu zmizely. Hleděl do místnosti s holými stěnami, v ní bylo šest postav procházejících se kolem dokola.
„…nevím, jak moc mu můžeme věřit,“ řekl zavalitý muž. „Připadá mi, že není příliš ochotný sloužit našim zájmům.“
„Samozřejmě že není,“ odvětil Kael’thas. „Kdybys prošel tím, čím on, také bys nebyl příliš důvěřivý. Ovšem my mu důvěřovat nemusíme. Potřebujeme ho, aby nám zprostředkoval kontakt s Lotharem, aby byl prostředníkem mezi námi a ostatními. Jistě mu můžeme věřit v tom, že nebude podkopávat naše snahy, neobrátí se proti nám a nebude před námi skrývat důležité věci a informace. Nevím, co víc bychom po něm mohli chtít.“
„Ten cizí svět Draenor mi dělá starosti,“ mumlal Krasus. „Jestliže portálem prošli orkové, mohl jím přijít také někdo jiný. Víme, že s nimi dorazili ogři, ale o tom, co dalšího se ještě může objevit, nemáme tušení. Chci říct, že na druhé straně portálu mohou být možná ještě horší nestvůry a čekat na vhodný okamžik, kdy budou moci plenit tento svět. Navíc zde není nic, co by bránilo orkům vrátit se do domovského světa, pokud to pro ně bude nutné. Boj s nepřítelem, který má nedobytnou základnu, je tak mnohem obtížnější, protože z ní může podnikat výpady a rychle se stahovat. Nalezení a zničení portálu by tudíž mělo být naší nejvyšší prioritou.“
„Souhlasím,“ řekl Kael’thas. „Zničíme portál.“ Ostatní přikývli. „Dobře. Na tom jsme se shodli. Co dalšího?“
Hovor se přenesl k prozaičtějším věcem jako plán úklidu laboratoří ve Fialové citadele. Khadgar nechal sféru zmizet. Šlo to lépe, než čekal. Kael’thas měl pravdu. V posledních třech letech mnoho prožil a trochu předpokládal, že rada Kirin Toru bude rozčarována jeho nedostatečnou uctivostí. Neřekli však nic a zdálo se, že jeho vyprávění bez výhrad věří, což byla příjemná změna.
Teď už se jen potřeboval teleportovat zpátky do hlavního města a jít spát, aby byl zítra čerstvý.
O týden později byl s Khadgarem ve velitelském stanu v jižním Lordaeronu nedaleko Southshore, kde přistáli s uprchlíky. Zvolili toto místo, protože se odtud dalo rychle dostat do jakékoliv jiné části kontinentu lodí po vodě. Vojáci venku pochodovali, cvičili nebo spali. Lothar stál uvnitř stanu spolu s lordaeronskými vládci a čtyřmi muži, které si vybral jako důstojníky, kolem stolu a hleděli do mapy. Lothar ustavil Uthera jako prostředníka mezi armádou, Stříbrnou rukou a Církví. Paladinové se velmi zlepšili v bojových dovednostech i v zacházení se Světlem. Khadgar zajišťoval kontakt s mágy a současně byl Lotharovým poradcem. Proudmoore samozřejmě velel loďstvu, o tom nebylo pochyb. Ovšem svým zástupcem učinil Lothar Turalyona. Zapůsobil na něj i na Khadgara inteligencí, soustředěním, věrností a pílí, i když se k vrchnímu veliteli stále choval jako k mytickému hrdinovi ze starých pověstí. Lothar předpokládal, že z toho časem vyroste, a mimo něj nepoznal nikoho tak schopného. Turalyona taková odpovědnost znervózňovala a Lothar ho musel několikrát napomenout, aby nepoklepával nepřítomně na mapu, tedy alespoň ne nožem.
Diskutovalo se o těch samých věcech, o kterých se hovořilo už celý týden – kudy Horda nejspíše přijde, kde zaútočí a jak tam co nejrychleji přesunout jednotky Aliance bez toho, aby pochodem přes pole zničily úrodu. Právě když Graymane podesáté žádal, aby alianční síly byly rozmístěny na hranicích Gilneasu pro případ, že by se orkové objevili právě tam, do stanu vběhla hlídka.
„Pane, tohle musíte vidět, pane!“ vykřikl muž, když se jedním pohybem zastavil, uklonil a zasalutoval. „Jsou tady!“
„Kdo je tady, vojáku?“ zavrčel Lothar. Snažil se vyčíst výraz vojákovy tváře, ale ten byl příliš neklidný. Nebyl však zděšený, což Lotharovi umožnilo zhluboka se nadechnout a ovládnout vlastní neklid. Žádný děs, to znamenalo, že Horda to není. Ve tváři hlídky se sice zračil strach, ovšem smíšený s úctou, ne-li přímo úžasem. Lothar nikdy předtím nic takového neviděl.