„Elfové, pane!“ zvolal voják. „Jsou tady elfové!“
„Elfové?“ Lothar zíral na vojáka ve snaze vstřebat, co se právě dozvěděl, a pak se obrátil ke shromážděným vládcům. Jak předpokládal, jeden z nich zakašlal a tvářil se trochu provinile.
„Potřebujeme spojence,“ začal vysvětlovat král Terenas, „a elfové jsou velmi mocní. Myslel jsem, že bude nejlepší je o všem zpravit.“
„Bez toho, abych o tom věděl?“ Lothar se rozzlobil. „A co když pošlou celou armádu a najednou prohlásí, že velí oni? Co když sem vtrhne Horda zrovna ve chvíli, kdy je budeme začleňovat do vojska? Takové věci se přede mnou nesmí tajit! Může nás to stát život, nebo alespoň životy mnoha našich lidí!“
Terenas uznale pokýval hlavou. „Samozřejmě, máš pravdu,“ odpověděl a tím Lotharovi opět připomněl, proč ho ctí jako krále. Většina mužů odmítá přiznat chybu a ti, kteří ostatním vládnou, obzvláště. Terenas ale vždy bral plnou odpovědnost za své jednání, v dobrém i ve zlém. „Ano, měl jsem si o tom s tebou napřed promluvit. Myslel jsem, že na to není čas, ale to mě neomlouvá. Už se to nestane.“
Lothar prudce kývl hlavou. „Dobře. Pojďme se tedy podívat, jak elfové vlastně vypadají.“ Vyšel ven ze stanu a ostatní ho následovali.
Když odhrnul závěs ve vchodu do stanu, spatřil nejprve alianční vojáky. Jednotky byly rozmístěny po celém údolí a dál v krajině. Při tom pohledu pocítil Lothar sebevědomí a hrdost. Jak by kdokoliv nebo cokoliv mohlo obstát proti tak mocné síle? Hned na to si ale vzpomněl na Hordu, jak se přelévala po Stormwindu jako zelené moře, a vystřízlivěl. Avšak armáda Aliance byla mnohokrát větší než ta stormwindská. Kdyby nic jiného, Horda s ní bude mít hodně práce.
Když přehlédl svá vojska, podíval se ke břehu a na moře. Proudmoorova flotila, od malých průzkumných plavidel až po masivní křižníky, kotvila u břehu a tvořila tak nad mořskou hladinou les stožárů a plachet. Část lodí však odplula stranou a vytvořila prostor, do kterého vpluly lodě, jaké Lothar ještě nikdy neviděl.
„Elfské křižníky,“ vydechl Proudmoore. „Lehčí a rychlejší než naše. Nejsou tak těžce vyzbrojené, ale zato jsou mnohem pohyblivější. Výborná, výborná posila!“ Admirál se však zamračil. „Jejich ale málo. Napočítal jsem jen čtyři a osm menších lodí. Je to pouze jedna bojová skupina.“
„Třeba za ní plují další,“ řekl Turalyon. Proudmoore však zavrtěl hlavou. „Nemívají takové způsoby. Kdyby jich bylo víc, připluly by všechny najednou.“
„Ale je to pořád o tucet lodí víc, než jsme měli dosud,“ podotkl Khadgar, „a o jednotky, které vezou.“
Lothar přikývl. „Měli bychom je jít přivítat.“ Všichni souhlasili. Vydali se údolím dolů. Perenolde a Graymane nebyli zvyklí na takovou námahu, a tak po několika minutách lapali po dechu. Ostatní šli svižně a dorazili k přístavu právě ve chvíli, kdy v něm přistála první loď.
Z paluby na dřevěné molo lehkým krokem vystoupila vysoká, svižně vyhlížející bytost. Dlouhé zlaté vlasy se blýskaly slunečními paprsky. Lothar zaslechl, že kdosi za ním užasle vydechl. Když neznámá přistoupila blíže, bylo zřejmé, že je to žena, a navíc velmi okouzlujícího vzhledu. Rysy tváře byly jemné, ale vyzařovaly sílu stejně jako její štíhlá postava. Byla oblečena v lesní zelené a dubové hnědé, přes košili zvláštní lehký kyrys, kalhoty podkasané pod koleny, na ramenou dlouhý plášť s kápí spuštěnou dozadu, na rukou kožené rukavice, které jí sahaly až k loktům, podobně jako její vysoké boty, které končily až u kolen. Na opasku měla u jednoho boku zavěšený meč s úzkou čepelí, u druhého brašnu a roh, na zádech si hověly dlouhý luk a toulec se šípy. Lothar v životě viděl mnoho krásných žen, dokonce tak krásných, jako byla tato elfka, ale u žádné dosud nezaznamenal tak skvostnou směs půvabu se silou. Měl tedy pochopení pro němý úžas přítomných společníků.
„Má paní,“ pravil Lothar, když byla už jen několik kroků od nich. „Vítejte. Jmenuji se Anduin Lothar a jsem velitel Aliance Lordaeronu.“
Kývla hlavou, přišla blíž a zastavila se zhruba na vzdálenost natažené ruky. Z takové blízkosti už byly dobře patrné zašpičatělé uši vyčnívající z vlasů a poněkud šikmé, smaragdově zelené oči. „Já jsem Alleria Windrunner a přináším vám pozdravy od Anasteriana Sunstridera a Silvermoonské rady,“ promluvila elfka lahodným, melodickým hlasem, o kterém Lothar usoudil, že by zněl příjemně i v hněvu.
„Díky.“ Otočil se a pokynul k mužům, kteří stáli za ním. „Dovolte mi, abych vám představil vládce Aliance a naše velitele.“ Poté co byli všichni představeni, přešel k vážnějším věcem. „Odpusťte mi mou neomalenost, lady Allerio,“ řekl Lothar a všiml si, že se pousmála nad tím oslovením, „ale musím se zeptat – je toto veškerá pomoc, kterou váš lid vyslal?“
Elfka nad otázkou svraštila obočí. „Povím vám to na rovinu, lorde Lothare,“ odpověděla a rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že nikdo jiný neposlouchá. Několik dalších elfů, mužů i žen, zrovna vycházelo z lodi a shromažďovalo se na konci mola, kde zřejmě čekali na svolení, aby mohli přijít blíže. „Anasteriana a ostatní v radě vaše zprávy příliš nezajímaly. Ta Horda, o které jste nás zpravili, má zřejmě za cíl dobývat zemi obývanou lidmi, nikoliv naše lesy. Členové rady se usnesli, že bude lepší konflikt přenechat mladším rasám a elfům postačí, když se posílí obrana našich hranic.“ Elfka přivřela oči a výraz tváře dával jasně najevo, co si o tom všem myslí.
„A přece jste tady,“ poznamenal Khadgar. „To jistě něco znamená.“
Přikývla. „Z dopisu od krále Terenase,“ kývla královým směrem, „jsme se dozvěděli, že vy, lorde Lothare, jste posledním z linie Arathi. Naši předkové kdysi dávno slíbili pomoc vašemu králi Thoradinovi a celému jeho rodu, kdykoliv bude třeba. To Anasterian nepopírá, a tak vyslal tuto bojovou skupinu, aby dodržel slib.“
„A vy?“ zeptal se Lothar, když si všiml, že zmínila pouze lodě.
„Já jsem přišla z vlastní vůle,“ pronesla hrdě a vztyčila hlavu podobně, jako to Lothar vídal u hřebců před bojem. „Jsem hraničářka a to, že jsem vám přišla se svými bojovníky na pomoc, bylo mé rozhodnutí.“ Pohlédla do krajiny za Lotharem, oči se jí pohybovaly hned sem, hned tam. Bylo zřejmé, že si prohlíží armádu rozloženou kolem. „Tušila jsem, že nadcházející válka bude mnohem vážnější, než naši vládci připouštějí. Taková válka se může snadno rozšířit do všech končin, a pokud je Horda skutečně tak nebezpečná, jak tvrdíte, naše lesy v míru dlouho nezůstanou.“ Pohlédla zpátky k Lotharovi a pohled dával znát, že přes i veškerou krásu je tato žena silná a zvyklá bojovat. „Musíme je zastavit.“
Lothar přikývl. „Souhlasím,“ uklonil se. „Jste zde vítána, má paní, a dík patří i vašim vládcům za pomoc, kterou poskytli. Ovšemže jsme vděční především za to, že jste zde vy a vaši hraničáři,“ usmál se. „Před vaším přistáním jsme hovořili o dalším postupu a chtěl bych znát váš názor. A jakmile se zde vaši lidé utáboří, bylo by dobré, kdybyste je vyslala na průzkum, abychom se ujistili, zda už dorazil nepřítel.“
„Nemusíme se zdržovat odpočinkem,“ ujistila ho Alleria, „vyšlu je na průzkum okamžitě.“ Dala elfům znamení, aby přistoupili. Bojovníci byli oblečeni podobně jako ona sama, pohybovali se stejně tiše a lehce, ovšem v Lotharových očích jim scházel elfčin půvab. Alleria promluvila k hraničářům zvláštní zpěvnou mateřštinou, které ovšem Lothar nerozuměl. Bojovníci poslušně přikývli a pak se rychle vydali z přístavu do údolí. Za několik minut se ztratili z dohledu.