„Jdou na průzkum,“ vysvětlila Alleria. „Jestli je Horda odtud dva dny cesty nebo méně, dozvíme se o ní včas.“
„Výborně.“ Lothar se nepřítomně podrbal na čele. „Nyní, kdybyste se s námi mohla vrátit do velitelského stanu, má paní, ukážu vám, jaká je naše situace, a samozřejmě vyslechneme vaše názory na ni.“
Zasmála se. „Jistě. Pokud ale chcete znát můj názor, přestaňte mě, prosím, oslovovat má paní. Alleria úplně stačí.“
Lothar přikývl, obrátil se a vedl ji ven z přístavu. Když prošel kolem Turalyona, zachytil jeho pohled a byl nucen potlačit ironický úšklebek. Teď už věděl, kdo to prve tak užasle vzdychl.
O dva dny později Lotharovi rozhodně nebylo do smíchu. Alleriini hraničáři a Proudmoorovy průzkumné lodě se vrátili a jejich hlášení byla podobná. Horda obsadila Khaz Modan a použila tamější trpasličí doly, aby vyrobila vlastní lodě – masivní plavidla ze dřeva a železa, která se sice pohybovala nemotorně, ale zato mohla v rozsáhlém podpalubí převážet tisíce orků. Tyto lodě naložené bojovníky Hordy vypluly přes moře a zdálo se, že míří k jižnímu pobřeží Lordaeronu, k místu nedaleko Graymaneova panství. Tedy nejspíš k oblasti Hillsbrad v půli cesty mezi ležením Aliance a Gilneasem. Kdyby se tam Aliance rychle přesunula, mohla by tam být dřív, než připluje Horda.
„Shromážděte jednotky!“ zvolal Lothar. „Všechno nepotřebné tady nechte. Pošleme sem někoho potom – když přežijeme. Teď musíme být rychlí! Jdeme! Jdeme!“ Obrátil se ke Khadgarovi, když ostatní velitelé a vládci spěšně opustili hlavní stan, aby shromáždili jednotky. „Tak nám to začíná,“ řekl mladému čaroději.
Khadgar pokýval hlavou. „Myslel jsem, že budeme mít víc času,“ řekl.
„Já také,“ připustil Lothar. „Ale orkové jsou nedočkaví. Na to taky můžou doplatit,“ povzdechl si. „Aspoň doufám.“ Chvíli zíral na mapu Hillsbradu ve snaze představit si nadcházející bitvu, ale pak zavrtěl hlavou. Ještě toho bylo třeba mnoho vykonat. A zanedlouho měl přijít boj.
8
„Jsme připraveni?“
Turalyon polkl a přikývl. „Připraveni, pane.“
Lothar pokýval hlavou, odvrátil se a zamračil. Na chvíli se Turalyon obával, že ten výraz souvisí s ním. Odpověděl špatně? Chtěl snad lord Lothar více detailů? Měl udělat nebo říct ještě něco?
Přestaň s tím, varoval sám sebe. Panikaříš. Zase! Uklidni se. Jde ti to dobře. Mračí se, protože jdeme do bitvy, ne proto, že jsi ho zklamal.
Turalyon si prohlížel zbroj a snažil se na to už nemyslet. Všechny řemeny brnění byly v pořádku a dobře utažené, štít pevně usazený na předloktí a válečné kladivo zavěšené na hrušce sedla. Byl připraven. Tak připraven, jak jen mohl být. Díval se kolem a prohlížel si ostatní postavy poblíž. Lothar se bavil s Utherem. Turalyon jim záviděl klid. Vypadali trochu netrpělivě, ale jinak byli úplně klidní. Asi to bylo dáno jejich zkušenostmi. Khadgar se rozhlížel po planině. Určitě cítil Turalyonův pohled, protože se otočil a unaveně se na něj usmál.
„Nervózní?“ zeptal se mág.
Turalyon se usmíval, aniž chtěl. „Velmi,“ přiznal. Byl vychováván k uctivosti, ale také k opatrnosti vůči mágům. Jenže Khadgar byl jiný. Možná to bylo proto, že byli skoro stejně staří, ačkoli kouzelník vypadal o několik dekád starší. Nebo to možná bylo prostě tím, že Khadgar se nepovyšoval nad ne-mágy, jak to Turalyon vídal u jiných čarodějů. Začali si povídat hned od prvního dne, poté co je arcibiskup Faol všechny představil, a Turalyon zjistil, že má Khadgara rád. Lothara měl rád také, ale zároveň ctil jeho hrdinské činy a válečnické dovednosti. Bylo možné, že Khadgar byl mocnější, ale také byl otevřenější a s Turalyonem se brzy spřátelili. Byl jediný, komu se Turalyon nebál říct o svých obavách.
„Netrap se tím,“ poradil mu Khadgar. „Všichni jsou nervózní. To se dá překonat.“
„Taky jsi nervózní?“
Mág se zasmál. „Spíš bych řekl ukrutně vyděšený,“ přiznal se. „Před každým bojem. Lothar mi po jednom střetu řekl, že člověk by měl mít strach. Protože ten, kdo se nebojí, je neopatrný a může snadno přijít k úhoně.“
Turalyon přikývl. „Mí učitelé říkali to samé,“ potřásl hlavou. „Ale jedna věc je to říct a druhá tomu věřit.“
Přítel ho poplácal po rameni. „Bude to dobré,“ ujistil ho. „Až to začne, nebudeš mít čas nad tím přemýšlet.“
Oblast Hillsbrad byla pojmenována po zvlněných pahorkatinách pod horami a armáda Aliance byla rozprostřena přes poslední řadu těchto kopců naproti jižnímu pobřeží Lordaeronu a Velkému moři za ním. Pozorovali blížící se lodě Hordy. Masivní neohrabaná plavidla z tmavého kovu a zčernalého dřeva bez plachet, ale s mnoha řadami vesel. Lothar se chtěl s Hordou střetnout hned, jak se objeví na břehu, a nedat orkům příležitost napadnout jejich ležení. Proudmoorovo námořnictvo zaútočilo na lodě během cesty, zničilo několik plavidel a poslalo tisíce orků na dno oceánu. Horda však byla velmi početná, takže si mohli dovolit obětovat několik lodí, zatímco zbytek pokračoval v plavbě.
„Jsou téměř u břehu,“ ohlašovala Alleria. Ostré elfské oči dohlédly dál než lidské. Otočila se k Turalyonovi. „Měl bys připravit své muže k útoku.“
Turalyon přikývl, neodvažoval se promluvit. Se ženami se už samozřejmě mnohokrát setkal. Řád nezakazoval známosti ani manželství. Ale každá žena, kterou kdy potkal, byla v porovnání s elfskou hraničářkou slabá a neohrabaná. Byla tak sebejistá, tak půvabná a krásná, že mu vyschlo v krku pokaždé, když ji uviděl. Pokaždé se třásl a potil jako kůň, který právě běžel jako o závod. Soudě podle záblesku v jejích očích a mírného úsměvu, kdykoli mu něco řekla, ji Turalyon podezříval, že o tom ví a že v jeho rozpacích nachází potěšení.
Nyní však měl na starosti něco jiného. Dal znamení velitelům jednotek, aby vyrazili kupředu. Ti dali rozkaz trubačům, kteří zatroubili na rohy signál „postup“. Během několika minut byla celá Aliance v pohybu, pochodovala a sjížděla pomalu, ale jistě dolů k pobřeží.
Se zkracující se vzdáleností Turalyon rozpoznával více detailů. Viděl přistávat první lodě, ze kterých se rojily temné postavy a vystupovaly kamenitou pláží vzhůru ke kopcům. Všiml si, že nepřátelé jsou urostlí se širokými rameny, dlouhými silnými pažemi a poněkud křivýma nohama, které rychle překonávaly vzdálenost. Oháněli se zbraněmi, sekyrami, kladivy, meči a kopími.
„Přistáli!“ zařval Lothar, jediným rychlým pohybem vytáhl masivní meč a zdvihl ho vysoko nad hlavu. Zlaté runy na jeho čepeli zazářily. „Do útoku! Za Lordaeron!“ pobídl koně, který vyskočil vpřed, a projel aliančními šiky. Zlatý lev na jeho štítu zářil odraženým slunečním světlem.
„Zatraceně!“ Turalyon kopl koně do slabin a vyrazil za velitelem. Popadnul kladivo a za jízdy si nasadil přilbu. Vojáci mu uhýbali z cesty a ostatní jezdci se snažili držet s ním krok. Za chvíli je minul a ocitl se ve zužujícím se prostoru mezi vojsky. To však netrvalo dlouho a on plnou silou narazil do orků. Dostal se k nim, právě když Lothar prvním máchnutím smetl několik nepřátel a další se blížili k jeho koni odhodláni strhnout rytíře dolů a roztrhat ho na kusy.