Ne že by si toho orkové nevšimli, několik se pokusilo ohně uhasit, ale elfští lukostřelci je zastřelili, než se stačili plamenů dotknout. Jeden z nich upadl přímo do ohně a křičel bolestí, dokud neuhořel. To přinutilo ostatní stáhnout se zpátky.
Nejobtížnější byli ogři. Jeden se přesunul skrz oheň, který mu sice spaloval nohy, ale vůbec ho nezpomalil. Turalyon na něj nasměroval celou jednotku a také balistu, ale ogr pobil mnoho válečníků, než konečně padl. A ostatní ho následovali.
„Miř na ně!“ řekl Turalyon Khadgarovi. „Zbav nás ogrů!“
Khadgar se podíval jeho směrem a Turalyon seznal, že mág je skutečně vyčerpaný. „Pokusím se,“ řekl Khadgar, „ale ty blesky jsou… vysilující,“ za okamžik vyletěla z Khadgarových prstů další jiskřivá koule, zasáhla vedoucího ogra a na místě ho zabila. Když masivní zčernalá mrtvola padla k zemi, Khadgar potřásl hlavou. „Na víc už nemám sílu.“
Turalyon doufal, že to bude stačit. Ostatní ogři zaváhali. I jejich malé mozky si uvědomovaly, co je to nebezpečí, což dodalo Turalyonovým mužům dost času, aby na ně vystříleli víc šípů a zaměřili více balist. Hradba sice držela, ale Horda opět nabyla na síle a chybělo málo, aby se přes ni prostě převalila. Uther s paladiny se stále nevracel a Turalyon mohl jen předpokládat, že drží zahalené válečníky z dosahu.
Stále se rozmýšlel, co dělat, když se vedle něj objevil Lothar. „Připravit jezdectvo!“ zakřičel rytíř. „Trubte do útoku!“
Útok? Do takové vřavy? Turalyon chvíli nevěřícně zíral, potom pokrčil rameny. Proč ne? Obrana nemůže držet navždy. Dal znamení trubači. Válečníci na koních se začali formovat, Turalyon se k nim přidal, postavil se hned za Lothara, který je vedl. Hradba se rozestoupila a jezdci vyrazili plnou rychlostí do předních řad Hordy. Po chvíli dal Lothar znamení k obratu. Lukostřelci kryli ústup jezdců, ti se mezitím znovu seskupili a zaútočili.
Když se připravovali k dalšímu výpadu, někde mezi orky se ozvaly bubny. Horda začala ustupovat.
„Dokázali jsme to!“ křičel Turalyon. „Ustupují!“
Lothar přikývl, ale neotáčel se. Sledoval, jak se orkové stáhli z boje a přeskupili. Potom se otočili a dali se znovu do pohybu v rychlém pochodu.
„Míří na východ!“ řekl tiše Lothar, „do Hinterlandu.“
„Jdeme za nimi?“ zeptal se Turalyon. Byl ještě rozjitřený bojem a chtěl se pustit do pronásledování. „Vždyť utíkají!“
Ale rytíř zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Zastoupili jsme jim cestu a chvíli je drželi. Ale oni neutíkají. Obcházejí nás.“ Otočil se na Turalyona a unaveně se usmál. „Stejně je to úspěch.“
„Ale měli bychom je pronásledovat, aby od nás neměli klid, nebo snad ne?“ naléhal Turalyon.
„To bychom měli,“ souhlasil Lothar, „ale podívej se za sebe.“ Turalyon se otočil a okamžitě pochopil, co měl starší válečník na mysli. Armáda byla zcela vyčerpaná. Viděl, že muži padají únavou. I když se to nezdálo, bitva trvala několik hodin. Uvědomil si, že ho taky všechno bolí. Navíc přišli o mnoho mužů a zbraní, balistám chybělo střelivo a zásoby dřeva a troudu byly také vypotřebovány.
„Potřebujeme obnovit zásoby,“ přiznal Turalyon nahlas. „Nejsme ve stavu, kdy bychom je mohli pronásledovat.“
„To nejsme.“ Lothar otočil koně zpět k vlastním jednotkám, „ale změřili jsme s nimi síly a naši muži zjistili, že se jim dokážou postavit. To je dobře. Udrželi jsme je před hlavním městem, což je taky dobře,“ dlouze se zadíval na Turalyona a konečně přikývl. „I ty sis vedl dobře,“ řekl tiše, než otočil koně zpět a zamířil k velitelskému stanu.
Turalyon se za ním chvíli díval. Ta prostá pochvala ho naplnila hrdostí. Když otáčel koně, aby následoval velitele, uvědomil si, že Khadgar měl pravdu. Na strach nebyl čas.
9
„Nekrosi!“
Zuluhed, náčelník a šaman klanu Dragonmaw, rychle kráčel chodbou a každého orka, který si troufal připlést se mu do cesty, zpražil ohnivým pohledem.
„Nekrosi!“ zavolal znovu.
„Tady! Tady jsem!“ Nekros Skullcrusher vykročil z postranního vchodu do chodby, dřevěná noha klapala o kamennou podlahu. Sklonil hlavu, aby se neudeřil o zárubeň dveří. „Co je?“
Zuluhed se zastavil a pohlédl na orka, který v klanu byl jeho pravou rukou.
„Jak jste na tom?“ zeptal se Zuluhed a přistoupil blíž. „Všechno v pořádku?“
Nekros se usmál a vycenil přitom zažloutlé kly. „Pojď a podívej se sám.“ Otočil se a vykročil tam, odkud prve přišel. Zuluhed šel za ním a cosi si pro sebe zabrblal. Tohle místo nenáviděl. Jmenovalo se Grim Batol, tedy tak ho nazývali trpaslíci. Teď však bylo přeměněno v orkskou pevnost a náleželo Dragonmawům. Přestože zdejší sály a místnosti byly dostatečně velké, Zuluhed nemohl snést chodby s nízkými stropy a ještě nižšími dveřmi, které sice vyhovovaly trpaslíkům, ale sotva mohly stačit orkům. Byli by bývali zvětšili vchody a dveře, ale to by znamenalo příliš mnoho práce, na kterou prostě nebyl čas. Pevnost byla rozlehlá, vytesaná přímo do hory, a důležité bylo, že se dala velmi snadno hájit.
Nekros vedl Zuluheda hlouběji do pevnosti, až došli do prostorné podzemní síně. Tam se Zuluhedovi naskytl pohled, ze kterého se mu zatajil dech. Celou místnost vyplňovalo obrovské tělo, které, byť schoulené, se dotýkalo hroty křídel stropu a ocasem vzdálené stěny. Tvor byl spoután řetězy z černého železa. Louče rozvěšené kolem dokola po stěnách vrhaly světlo na šupinatou kůži rudou jako krev, jako plamen.
Drak.
A nejen tak ledajaký. Byla to Alexstrasza, největší z rudých draků, matka své letky, královna svého národa. Zřejmě nejmocnější tvor tohoto světa, dostatečně silný na to, aby rozprášil celé vojsko jediným máchnutím pařátů a pohltil ogra jediným stiskem mohutných čelistí. A přece byla chycena a spoutána.
Nekros to dokázal. Celý klan strávil mnoho týdnů hledáním draka. Nakonec našli samce rudého draka letícího nad lesy, který měl poraněné křídlo. Zuluhed raději ani nepřemýšlel o tom, kdo nebo co by mohl poranit tak mocného tvora, ale značně to ulehčilo jejich úkol. Sledovali draka až do rodného hnízda na vrcholu hory, kolem které jako ptáci poletovali sem a tam další draci. Tu horu sledovali několik dní a nevěděli, co dělat, až přišel Nekros s tím, že ovládl Duši démona. Potom se pomalu a opatrně vyšplhali na vrchol, kde objevili Alexstraszu a tři její druhy. Dračí královna je okamžitě spatřila a ihned zabila čtyři orky tím, že otevřela tlamu a spálila je ohnivým dechem. Potom ale předstoupil Nekros a ovládl ji. Sám. Přikázal jí, aby ho i se svými druhy následovala sem, a ona to udělala. Toho dne celý Dragonmaw pěl chválu Nekrosovi, orkovi, který si podmanil celou dračí letku.
Ovšem zmrzačený bojový černokněžník by takový čin nikdy nevykonal bez Zuluheda, či spíše artefaktu, který našel. Velmi toužil po tom, aby mohl artefaktem vládnout sám, ale Duše démona na jeho šamanskou magii nereagovala. Jediný ork schopný ji ovládnout byl Nekros.
To však bylo přijatelné, protože to znamenalo, že Nekros byl tím, kdo se nemohl hnout z jeskyní, a Zuluhed mohl bojovat s Hordou. Jednonohý Nekros byl tak jako tak v boji nepoužitelný od chvíle, kdy mu lidský válečník uťal levou nohu pod kolenem. Skoro každý ork by se v takovém případě sám zabil nebo by se aspoň vrhl na nepřítele, aby zemřel v boji. Nekros však přežil, jestli ze zbabělosti, nebo proto, že měl štěstí, to se nedalo říct.
Zuluhed byl rád, protože i když nalezl Duši démona, nebyl schopný ji použít. Cítil, že předmět skrývá obrovskou moc, ještě předtím, než jej objevil v malé jeskyňce hluboko pod horami. Obrovská moc blýskavého zlatého předmětu zůstávala skryta. Bylo jasné, že šamanské umění na její rozpoutání nestačí. Zuluhed zvažoval, že předmět, který pojmenoval Duše démona – protože v něm cítil démonskou energii smíšenou s jinou, neznámou silou, již nebyl schopný určit – přinese Doomhammerovi. Nakonec se ale rozhodl to neudělat. Náčelník byl sice mocný válečník a dobrý ork, ale neměl zkušenosti s magií. Další možností byl Gul’dan, ale tomu Zuluhed nedůvěřoval. Pamatoval si na doby, kdy byl Gul’dan učedníkem Ner’zhula. A to byl šaman! Moudrý a vznešený, vážený mezi všemi ostatními, a pracoval nejen pro svůj klan, ale pro všechny orky. Jako první od duchů předků přinesl dary vědění a moci a zasazoval se o silnější vazby mezi orkskými klany.