Nějaký čas bylo všechno v pořádku. Ale pak se stalo něco špatného. Objevili se falešní duchové. Skuteční předkové orků se rozhněvali a přestali s nimi mluvit. Šamani tak přišli o moc a klany se ocitly bez magické ochrany. A pak vystoupil Gul’dan. Někdejší učedník mistra sesadil a tvrdil, že nalezl novou cestu, nový zdroj magie. Nabídl šamanům, že je vyučí. Mnozí jeho nabídku přijali a stali se z nich černokněžníci.
Ne tak Zuluhed. Gul’danovi nedůvěřoval, věděl o jeho vypočítavosti a podivné energie páchly po démonech. Už tak bylo hrozné, že se od něj předkové navždy odvrátili a živly neodpovídaly na volání. Nehodlal se nechat pošpinit přijetím tak nepřirozené moci, jakou Gul’dan nabízel.
Zuluhed samozřejmě nebyl jediný šaman, který odmítl, ale většina přijala. Změnili se, povyrostli, potemněli, jako by jejich těla odrážela poskvrnu uvnitř. Svět orků se změnil v pustinu, země postupně umírala a obloha se barvila do ruda. Horda byla přinucena přejít na jiný, zvláštní svět, a pokud klany měly znovu žít v míru, bylo třeba jej celý dobýt a obsadit.
Nekros se ukázal být slibným učedníkem a Zuluhed do něj vkládal mnoho nadějí. Když však přišel Gul’dan s nabídkou nového učení, Nekros ji bez váhání přijal. Mladý ork se naučil mnohému z černokněžnického umění, ale něco ho přimělo k tomu, aby přestal a stal se zase válečníkem. Tím si opět získal Zuluhedovu důvěru. Nikdy se ho neptal, proč to udělal, ale věděl, že to souviselo s loajalitou – že stál před rozhodnutím buď Gul’dan a jeho Stínová rada, nebo klan Dragonmaw. Nekros se rozhodl pro svůj klan. Zuluhed na něj v mnohém spoléhal a nechával si radit pokaždé, když se musel zabývat černokněžníky. Právě jemu přinesl disk a chromý válečník – černokněžník ho nezklamal. Díky Nekrosovi byli nyní zde a dívali se, jak se to, co plánovali, dává zvolna do pohybu.
„Takže,“ řekl Zuluhed a vykročil k obrovitému zvířeti. „Máme tady…“ zastavil se, protože mu Nekros do cesty nastavil ruku.
„Počkej,“ řekl Nekros. Vytáhl z brašny u pasu Duši démona a zvedl velký hladký zlatý disk nad hlavu. „Pojď sem!“ zavolal.
Zuluhed sledoval, jak se v místnosti objevily jiskry, které se začaly slétat na jedno místo, kde se shlukovaly do jakéhosi útvaru, který nabýval na velikosti, hloubce a detailech a po chvíli konečně získal podobu urostlé humanoidní postavy oděné ve zvláštním kostěném brnění. Hlavu rámovaly plameny, oči vypadaly jako koule z černého ohně. Bytost oba orky předčila jak výškou, tak mohutností a vyzařovala z ní obrovská síla a bdělost.
„Chceme vstoupit,“ řekl Nekros, který držel Duši démona před sebou. Podivný strážce se opět rozpadl do jisker, které se rozlétly po místnosti. Chromý ork pokynul náčelníkovi, aby šel dál. Zuluhed vykročil, zprvu opatrně, protože si nebyl jistý, jestli bytost skutečně zmizela. Ať to bylo cokoliv, bylo to pryč a zdálo se, že to Nekrose poslouchá na slovo. To bylo dobré, protože už věděli, co by se jinak stalo. Jeden z orků jednou přiběhl do místnosti se zprávou od Doomhammera a nepočkal, až ho Nekros pustí přes strážce. Ten se zničehonic objevil, hořícíma kostlivýma rukama popadl nic netušícího orka za hlavu, vyšlehly plameny a nebohý posel byl vzápětí pohlcen ohněm. Několik vteřin řval, než se jeho spálené tělo rozpadlo na prach.
Nyní však mohl náčelník jít bez obav dál do jeskyně. Přistoupil k dračí královně tak, že byl těsně mimo dosah řetězů, jimiž byla spoutána. Obrovská trojúhelníkovitá hlava se k němu obrátila a pozorovala ho. Žluté oči si ho prohlížely bez mrknutí.
„Přišel jsi mě trýznit, malý orku? Copak jsi mně a mým dětem už nezpůsobil dost utrpení?“ zeptala se Alexstrasza. V hněvu sevřela čelisti, ale řetězy posílené mocí artefaktu ji držely pevně.
„Nikoliv,“ odpověděl Zuluhed, stále ohromen její velikostí a silou, „jen se chci ujistit, že je vše v pořádku. Uvědomuješ si, co se ti stane, když nás odmítneš?“
„To už je mi teď naprosto jasné,“ odpověděla se směsicí vzteku a žalu v hlase. Obrátila hlavu a upřeně hleděla na vzdálený roh jeskyně. Ležel tam shluk světlých předmětů, a ačkoliv je Zuluhed neviděl, věděl, že jsou tenké jako papír a velmi křehké. Byly to zbytky vejce velikého jako hlava orka. Zbytky dračího vejce.
Když Alexstraszu polapili a spoutali, odmítala s nimi spolupracovat. Nekros ji k tomu přiměl tím, že vzal jedno z jejích nevylíhnutých vajec a přímo před jejíma očima ho rozbil pěstí. Obsah vejce se rozstříkl a potřísnil náčelníka i dračici, jejíž nářek byl ohlušující. Několika údery hlavou povalila kolem stojící orky a dvěma zlámala kosti. Řetězy ji však stále držely, takže jí nezbývalo než spolupracovat, byť neochotně, a udělat všechno pro to, aby zabránila vraždění nenarozených dětí.
„Neuspějete,“ řekla Alexstrasza náčelníkovi. „Mě jste zajali, ale mé děti vás porazí a budou svobodné.“
„Ne, dokud máme tohle,“ odvětil Nekros a ukázal jí disk. Svraštil čelo v soustředění a královnino tělo se zkroutilo v bolestech, až tiše zaúpěla.
„Jednoho… dne… vás… zabiju,“ pohrozila orkovi, stále ještě svinutá v agonii, oči přivřené bolestí i nenávistí.
Nekros se zasmál. „Možná,“ řekl. „Ale do té doby budete ty a tvé děti sloužit Hordě.“ Zuluhed pokynul rukou, Nekros přikývl a následoval náčelníka ven z jeskyně. Královna za nimi cvakla naprázdno čelistmi na znamení pohrdání. Zbytečně.
Zuluhed šel další chodbou do jiné, ještě větší místnosti, která ústila ven z hory. Na obloze bylo vidět několik letících siluet. Draci.
„Pusťte ji!“ volal jeden, který se blížil s vyceněnými zuby a napřáhnutými pařáty. „Pusťte naši matku!“
„Nikdy!“ Nekros pozvedl Duši démona a přibližující se drak zařval bolestí, několikrát se zatočil a měl co dělat, aby se udržel ve vzduchu. Ostatní draci se trochu stáhli, ale nepřestávali kroužit poblíž hory.
„Vaše matka je v našem zajetí stejně jako její druzi,“ křičel Zuluhed, který věděl, že ho draci i na tu vzdálenost dobře uslyší. „Vy a všichni vašeho druhu nám budete sloužit, sloužit Hordě, jinak zemře v těch samých bolestech, jakou jsi právě zažil! S ní vymře i celý váš rod, protože jen ona může snášet vejce rudých draků. Pak budete posledními svého druhu.“
Draci řvali zlostí, ale Zuluhed věděl, že nakonec poslechnou. Pochopil sílu vazeb mezi matkou a dětmi. Byla tak velká, že je donutila k poslušnosti. Dokud si bude Alexstrasza myslet, že její děti mají naději, poslouží Hordě tím, že bude snášet jedno vejce za druhým. A dokud bude ona i její tři druhové v zajetí, pak budou sloužit i jejich děti, doufajíce, že jednoho dne matku vysvobodí.
Zuluhed se při pohledu na mladé draky nahoře na obloze usmál. Jeho orkové však měli plno práce s výrobou řemenů, postrojů a sedel. Už brzy do jeskyně přivedou prvního rudého draka, kterého vybaví uzdou a sedlem. Bude je za to nenávidět, to je jasné – draci byli vždycky nezávislí a nikdo se je dosud nepokusil osedlat. Až na jeho klan.