Slíbil to Doomhammerovi a Velký náčelník byl celým podnikem nadšen. Draci budou tajnou zbraní Hordy. Lidé sice mají vojáky, jezdce a lodě, ale nemají nic, co by létalo vzduchem. Jestliže bude mít moc nad draky a věrné orky, kteří je zvládnou řídit, Zuluhed bude moct udeřit na lidi ze vzduchu a rychle se stáhnout z dosahu. Draci byli velmi nebezpečnými nepřáteli už jenom tím, jaké měli drápy, čelisti a ohony, ale jejich ohnivý dech bude pro lidská vojska přímo zničující. Oheň pršící z oblohy je spálí na prach a oni se ani nebudou moci bránit. S draky na své straně bude Horda neporazitelná.
A z něj, Zuluheda z klanu Dragonmaw, to všechno začalo. Kdyby neměl vidění, nikdy by nenalezl Duši démona a nevytušil, že má něco společného s draky. Bez její moci a Nekrose schopného ji použít by nikdy nezajali Alexstraszu. To všechno se však stalo a první dračí jezdci se brzy vznesou do vzduchu a připojí se ke zbytku Hordy v očekávání Doomhammerových rozkazů.
Zuluhed se usmál. Všechno šlo podle plánu.
10
„Tam, pane! Podívejte se tam!“ Kurdran otočil Sky’ree a podíval se, kam Farand ukazoval. Ano, tam! Ostré oči zachytily pohyb, lehce pobídl Sky’ree. Gryf se napjal v reakci na povel, pak roztáhl křídla a skočil dolů. Vítr jimi házel ze strany na stranu, když prudce klesali.
Ano, teď rozeznával postavy, které se couraly v lese pod nimi. Trolové? Jejich kůže byla stejně zelená jako kůže lesních trolů, které jeho národ nenáviděl. Určitě, splývali s jehličím, ale spíš kráčeli po zemi, než že by se proháněli v korunách mezi větvemi, a jejich kroky byly příliš těžké a neohrabané, aby patřily trolům, kteří se v lese vyznali téměř stejně dobře jako elfové. Ne, tyhle tvory neznal. Kurdran měl čistý výhled, a když jeden z nich procházel přes mýtinu, zamračil se. Byli zavalití a velcí, stejně velcí jako lidé, se širokýma, svalnatýma, dlouhýma nohama. Nesli těžké zbraně, masivní sekery, kladiva a palcáty. Ať už to byl kdokoliv, byli připraveni k boji.
Stáhl otěže, Sky’ree šlehla ocasem, postavila se na zadní, roztáhla křídla a vymrštila se vzhůru nad stromy zpět k nebi. Farand spolu s ostatními kroužil, ošlehaná kůže splývala s tříslově zbarvenými plédy na sedlech. Kurdran se k nim přidal, vlasy a spletený plnovous za ním vlály, a i za tak chmurných okolností si užíval let. Z dálky byla na skalním výstupku vidět masivní socha orla, který ostražitě a sebevědomě hleděl do světa, jenž byl jeho vlastním domovem a srdcem jeho oblasti. Vrchol Aerine. Ale tentokrát ho pohled nenaplňoval pýchou a radostí jako obvykle, neboť se necítil pohodlně vzhledem k aktivitám, které se odehrávaly dole.
„Vidíte, pane?“ zeptal se Farand. „Říkal jsem vám to. Oškliváci v našem lese!“
„Ano, měl jsi pravdu,“ řekl Kurdran. „Jsou hnusní a obtěžují nás. Ale je jich hodně, a dokud zůstanou v lese, nebudeme je moct napadnout.“
„To je necháme jen se tak courat po našem území?“ zeptal se další zvěd.
„Kdepak,“ odpověděl Kurdran, usmál se na ostatní trpaslíky z Wildhammeru. „Jenom je musíme dostat na otevřené prostranství. Pojďte, chlapi, letíme domů. Dostal jsem pár nápadů.
Brzy těm zelenáčům ukážeme, že v Hinterlandu nejsou vítáni.“
„Hej, paladine!“
Turalyon vzhlédl, když elf zpomalil a zastavil vedle něj. Neslyšel hraničáře přicházet, ale to ho nepřekvapovalo. Za posledních několik týdnů už zjistil, jak rychle se elfové umí objevit a zase zmizet a jak tiše si přitom počínají. Především Alleria ho velice ráda překvapovala, když mu nečekaně začala mluvit přímo u ucha a on si přitom ani neuvědomoval, že se už vrátila do tábora.
„Ano?“ Leštil si zbroj, ale na znamení respektu ustal.
„Orkové jsou v Hinterlandu,“ oznámil elf, „setkali se tam… s troly,“ to poslední vyslovil s naprostým odporem. Turalyon se už dozvěděl, že elfové nenávidí troly, a zřejmě to bylo vzájemné. Dávalo to smysl – obě rasy obývaly lesy, které ale nebyly dostatečně velké. Už několik tisíc let mezi nimi vládlo nepřátelství, od dob, kdy elfové z části lesů troly vyhnali a založili tam království.
„Jsi si jistý, že jsou spojenci? Třeba jen procházejí,“ zeptal se Turalyon a odložil zbroj stranou. Nepřítomně se poškrábal na bradě. Jestli orkové s troly skutečně uzavřeli spojenectví, znamená to další obtíže pro Alianci.
Lovec si odfrknul. „Samozřejmě že jsem si jistý. Slyšel jsem, jak o tom mluví. Mají nějakou dohodu,“ poprvé vypadal elf skutečně znepokojeně. „Plánují udeřit na Aerine – a pak budou pokračovat na Quel’Thalas.“
No jistě! To vysvětlovalo elfovo znepokojení. Quel’Thalas byl domovem elfů. Jestliže se trolové přidali k Hordě, pak dávalo smysl, že míří právě tam.
„Dám vědět Lotharovi,“ ujistil ho Turalyon a vstal. „Zastavíme je dřív, než se dostanou k vaší zemi.“ Elf přikývl, ale přesvědčeně nevypadal. Otočil se a odběhl zpátky do lesa, kde zmizel mezi stromy. Turalyon vykročil k velitelskému stanu.
Našel tam Lothara s Khadgarem, Terenasem a několika dalšími.
„Orkové míří k hoře Aerine,“ oznámil, když vešel. Všichni se na něj podívali. „Jeden hraničář mi to právě řekl,“ vysvětlil. „Orkové se spojili s lesními troly a plánují udeřit na Aerine.“ Terenas přikývl a přitočil se k mapě, která byla na velkém stole vždy po ruce. „Dává to smysl,“ přiznal a poklepal na místo, kde byla hora zakreslena. „Wildhammerští trpaslíci jsou dost silní a budou bojovat. Nechtějí riskovat útok do zad. A jestliže jsou trolové na straně Hordy, budou chtít trpaslíky vyhnat z Hinterlandu úplně.“ Lothar se také sklonil nad mapou. „Boj v lese bude obtížný,“ poznamenal. „Nemůžeme tam zaujmout bojové postavení a balisty budou k ničemu,“ otřel si čelo a přemýšlel. „Oni také nebudou schopni dobře rozložit síly. Můžeme napadat malé skupiny orků a nemusíme se bát, že by udeřili do jednoho místa plnou silou.“
„Navíc trpaslíci jsou silní spojenci,“ podotkl Khadgar. „Když jim pomůžeme, možná pomůžou na oplátku oni nám. Byli by skvělí v předních řadách i jako zvědové.“
„Rozhodně by se nám hodili jejich gryfové,“ souhlasil Lothar. Vzhlédl, podíval se Turalyonovi do očí a přikývl. „Shromáždi pěšáky,“ přikázal. „Půjdeme na pomoc trpaslíkům.“
„U všech předků! Jejich tolik! Jsou jako blechy, jen větší a mají lepší zbraně!“ klel Kurdran, když si prohlížel krajinu pod sebou. Spolu s letkou kroužil vysoko nad krajinou, aby získali lepší výhled na zelenáče. To, co viděl, se mu vůbec nelíbilo.
Stvůry pochodovaly rychle, byly jen den cesty od vrcholu Aerine. Nejdřív si všiml jedné skupiny, ale nedaleko byla druhá a za ní třetí. Od ostatních zvědů přicházely podobné zprávy. Přestože byli zelenáči roztroušeni ve skupinách po dvaceti, bylo jich víc, než mohli spočítat. Trpaslíci z Wildhammeru sice měli pro strach uděláno, ale pokud byly stvůry jen z poloviny tak houževnaté, jak vypadaly, ve velkém počtu by je mohly porazit.
Trpaslíci však nechtěli jenom tak nečinně sedět. Kurdran se rozhlédl a všichni druhové byli připraveni. „Dobře,“ řekl jim a pozvedl roh k ústům, „Wildhammer, do útoku!“ zatroubil na roh a spustil ho zpět k boku. Koleny pobídl Sky’ree, která divoce vykřikla, rozepjala křídla a vyletěla trochu výš, než začala prudce klesat dolů. Jak letěli, Kurdran si sundal ze zad kladivo a zvedl ho vysoko nad hlavu. Nemířil však na zelenáče. Místo toho vyrazil k nejbližšímu stromu a silně udeřil do kmene. Listí, jehličí a plody padaly k zemi, což zelenáče překvapilo. Bouchl ještě do dalších dvou, ze kterých popadaly šišky a ořechy dost tvrdé, aby zanechaly krvavé šrámy. Zelenáči skláněli hlavy a zvedali ruce, aby si chránili zrak, ale útok pokračoval. Wildhammerští bušili do jednoho stromu za druhým a sesílali na zelené stvůry jehličí, šišky a ořechy jako tvrdou sprchu. Zelenáči nevěděli, co si o tom myslet, ale nelíbilo se jim to. Zachovali se jednoduše – když pod stromy nebylo bezpečno, bylo třeba utéct. Vyběhli pryč z lesa na nejbližší mýtinu. Na to trpaslíci čekali.