Turalyon spokojeně vzhlédl, právě včas, aby spatřil dalšího trola stojícího na nedaleké větvi. Oči zúžené hněvem a chystal se hodit kopí. Turalyon okamžitě poznal, že míří na něj, ale neměl dost sil kopí vykrýt nebo mu uhnout. Připravil se na nejhorší, zavřel oči a útrpně čekal, až uslyší zvuk kopí svištícího vzduchem.
Místo toho však zaslechl pronikavý křik, který se mísil s hlubokým řevem, potom se ozvala hluboká rána a za ní výkřik náhlé bolesti. Když Turalyon otevřel oči, uviděl úžasnou scénu. Trol ležel na zemi pod větví, na které předtím stál, a držel se za hlavu, z níž se řinula krev. Nad ním se vznášelo majestátní zvíře, o kterém Turalyon sice už slyšel, ale nikdy ho neviděl. Mělo lví tělo pokryté žlutohnědou srstí, ale divokou ptačí hlavu se silným zobákem, jež vydávala pronikavý zvuk, který Turalyon prve slyšel. Přední nohy zvířete byly zakončené děsivými drápy, zatímco jeho zadní nohy měly široké, jakoby kočičí tlapy, a mávalo dlouhým ocasem. Mohutná křídla mělo roztažená do stran, peří pokrývalo jeho hlavu i ramena. Bylo sedláno jako kůň.
V sedle ovšem nebyl člověk. To Turalyon viděl a samozřejmě to věděl už předtím. Slyšel o wildhammerských trpaslících, i když se se žádným dosud nesetkal. Byli sice vyšší a hubenější než jejich bratranci z Bronzebeardu, ale pořád byli menší a zavalitější než lidé, měli těžkou hruď a silné ruce. Bojovali bouřnými kladivy, která se vracela zpět do jejich rukou. Jedno z nich právě zabilo trola.
Trpaslík uviděl, jak na něj Turalyon zírá, a pozvedl kladivo k pozdravu. Turalyon pozdvihl své, popohnal koně dopředu a zamířil k dalšímu orkovi. S trpaslíky kroužícími nad nimi se nemusel bát útoku shora, což mu umožnilo soustředit se na Hordu. Zato orkové se obávali útoku ze všech stran, jenom z podzemí jim nic nehrozilo. Byli z toho zmatení a vystrašení. Stromy je nutily pohybovat se po malých skupinách místo jednolité masy. To umožňovalo vojákům Aliance útočit vždy na jednu skupinu.
Za několik hodin uvítal Kurdran lidské velitele v domově trpaslíků. Byl to velký muž, mohutnější než většina ostatních, měl dlouhé vousy spletené do copu, ačkoli na temeni měl hlavu téměř holou. Nosil se jako rozený bojovník. Kurdran už zažil pěknou řádku bitev, přesto jeho modré oči zůstávaly ve střehu a zlatý lev na štítu a hrudi stále zářil. Mladší muž byl téměř bez vousů a zdál se méně jistý sám sebou, ale Zoradan řekl, že se kladivem ohání skoro tak dobře jako trpaslík. Kolem dalšího se vznášel podivný klid, Kurdranovi připomínal šamana. Možná že ten chlap byl šaman, nebo byl nějak spjat se živly a duchy? Třetí, ve fialové róbě s krátkými, bílými vousy, ale zároveň s mladou chůzí, byl určitě čaroděj, to bylo jasné. A pak tu ještě byla elfská dívka. Byla krásná, silná a štíhlá, jako jsou všichni elfové, s lukem a usměvavýma očima. Jen vzácně Kurdran potkal tak zajímavé lidi a byl by je rád potkal za jiných okolností. Zrovna teď byl ale vděčný, že se s nimi může seznámit.
„Zdravím, hoši – a dívko!“ řekl jim a ukázal na židle, stoličky a polštáře rozptýlené po místnosti, „jste vskutku vítáni. Obávali jsme se, že zelenáči – vy jim říkáte orkové – zničí náš domov, bylo jich tolik! Ale váš příjezd to ukončil a spolu je vyženeme z Hinterlandu! Jsme vašimi dlužníky!“
Velký válečník se posadil na stoličku blízko Kurdrana, masivní meč si přehodil přes záda. „Vy velíte wildhammerským trpaslíkům?“ zeptal se.
„Jsem Kurdran Wildhammer,“ odpověděl Kurdran, „jsem vrchní zeman, takže ano, velím tady.“
„Dobře,“ přikývl válečník. „Já jsem Anduin Lothar, bývalý rytíř ze Stormwindu, nyní velitel vojska Aliance.“ Pak mu vysvětlil vše o Hordě a o stormwindském osudu. „Přidáte se k nám?“ řekl nakonec.
Kurdran se zamračil a zatahal se za knír. „Říkáte, že chtějí zabrat celou zem?“ Lothar přikývl. „A připluli ve velkých lodích z černého železa?“ Další přikývnutí. „Takže to vzali přes Khaz Modan,“ usoudil a potřásl hlavou. „Nedostali jsme z Ironforge žádnou zprávu už mnoho týdnů. Divil jsem se proč. Tohle to vysvětluje.“
„Zabrali doly a použili železo ke stavbě lodí,“ řekl čaroděj.
„Ano,“ Kurdran vycenil zuby. „Měli jsme s bronzbeardským klanem během let mnoho sporů – proto také mí lidé z Khaz Modanu odešli. Ale jsou to naši bratranci, naši druzi. A ty hnusné stvůry, ta Horda, je napadly. A teď napadly nás. Jenom vaše včasná pomoc nás zachránila, jinak bychom dopadli jako naši bratranci,“ udeřil pěstí do opěrky židle. „Přidáme se k vám! Musíme udeřit a zahnat Hordu tam, odkud přišla!“ postavil se a rozpřáhl ruce. „Wildhammerští trpaslíci jdou s vámi!“
Lothar se také postavil a vážně objetí přijal. „Děkuji,“ bylo vše, nač se zmohl, ale stačilo to.
„Aspoň jsme je vyhnali z Hinterlandu,“ poznamenal mladík bez vousů. „Váš domov je bezpečný.“
„To je,“ souhlasil Kurdran. „Prozatím. Ale kam teď orkové půjdou? Otočí se zpátky k Hillsbradu? Nebo nahoru k hlavnímu městu? Nebo potáhnou na sever a přidají se k ostatním?“ Možná to neměl říkat, protože najednou jeho noví spojenci stáli na nohou. „Co jste to řekl?“ dožadovala se elfská dívka. „O severu?“
„Že se tam setkají s ostatními?“ zeptal se Kurdran. Byl zmatený. Rychle přikývla a Kurdran pokrčil rameny. „Mí zvědové říkají, že jsme viděli jen část Hordy, zbytek šel na sever, obešel les a míří k horám,“ sledoval jejich tváře. „Vy jste to nevěděli?“
Bezvousý mladík a čaroděj kroutili hlavami a jejich velitel klel.
„Byla to léčka!“ řekl, slova téměř plival, „a my jsme jim na to skočili!“
„Léčka?“ Kurdran se zamračil. „Můj domov byl v nebezpečí! Nebyla to žádná hra!“
Ale Lothar zakroutil hlavou. „Hrozba byla skutečná,“ souhlasil, „ale ten, kdo velí Hordě, je chytrý. Věděl, že vám přijdeme na pomoc. Zbytek armády vede na sever a část tady nechal, aby nás zpomalil. A teď má náskok!“
„Míří ke Quel’Thalasu!“ zaúpěla elfská dívka. „Musíme je varovat!“
Lothar přikývl. „Shromáždíme vojáky a hned vyrazíme, když půjdeme dost rychle…“
Dívka mu skočila do řeči. „Nemáme čas!“ trvala na svém. „Sám jsi řekl, že Horda má náskok. Už jsme ztratili několik dní! Shromažďování vojáků nás zase jen zpomalí. Půjdu sama!“
„Ne!“ hlas byl klidný, ale tón nepřipouštěl odpor. „Nepůjdeš sama,“ řekl jí Lothar a ignoroval její pohled. „Turalyone, vezmi zbytek jezdectva a polovinu pěšáků. Ujmeš se velení. Khadgare, půjdeš s ním. Chci, aby Aliance byla u obrany Quel’Thalasu,“ otočil se zpět ke Kurdranovi, který byl ohromen. Ten muž rozhodně věděl něco o velení. „V lese určitě ještě budou orkové,“ varoval je, „nemůžeme riskovat, že by se dostali za nás, stejně jako nemůžeme riskovat, že by se dostali před nás. Zůstaneme tu a ujistíme se, že je les naprosto čistý, potom se pohneme vpřed a přidáme se k ostatním.“
Kurdran přikývl. „Děkuji za pomoc,“ odpověděl formálně, „až bude Hinterland zase bezpečný, mí válečníci a já se k vám přidáme na severu a vypořádáme se se zbytkem Hordy.“
„Děkuji,“ Lothar se uklonil a otočil se k elfské dívce, bezvousému mladíkovi a čaroději. „Vy jste ještě tady? Pohyb – každou vteřinou, již promarníte, je Horda blíž Quel’Thalasu.“ Uklonili se a rychle opustili místnost. Kurdran jim jejich úkol nezáviděl, dohnat armádu a dostat se přes ni, aby varovali elfy před jejím příchodem. Jen doufal, že se tam dostanou včas.