11
„Nezastavovat!“ zvolal Doomhammer, když pohlédl za sebe na pochodující Hordu. „Musíme se rychle dostat přes tyhle hory!“
„Proč?“ ozval se Rend Blackhand, který spolu s bratrem Maimem nenáviděl Doomhammera za to, že jim zabil otce a stal se místo něj Velkým náčelníkem. Byl jedním z těch několika, kteří si troufali pochybovat o jeho rozkazech. Doomhammer to připustil. Jednak věděl, že když je dovede obhájit, zbytek Hordy je přijme, a pak Black Tooth Grin byl velký, mocný, a proto i užitečný klan. Mimoto oba bratři sice pochybovali o činech a rozhodnutích, ale přímý rozkaz splnili vždycky, i když s ním nesouhlasili. Doomhammer si toho na nich cenil a dosud byl jejich pochybnosti a otázky ochotný tolerovat.
„Proč co?“ odvětil Doomhammer. Šplhal opatrně do svahu a nejvíc pozornosti věnoval skále pod svýma rukama a nohama. Lesní trolové byli dávno nahoře a spouštěli orkům dolů lana, aby jim pomohli. Lezení po útesech pro ně bylo stejně snadné jako šplhání v korunách stromů. Doomhammer však lano nepoužil. Potřeboval se ujistit, že je mezi orky stále nejsilnější, a zdolání hory bez pomoci považoval za dobrý způsob. Rend takové věci neřešil a následoval Doomhammera s lanem pevně ovinutým kolem levé paže.
„Proč jdeme zrovna tudy?“ zeptal se Rend. „Mohli jsme hory pohodlně obejít. Proč jdeme touto cestou? Pravda, je kratší, ale taky těžší. Přelézání skal nás zpomalí.“
Doomhammer vystoupil na vrchol útesu, vydechl úlevou a otřel si dlaně o ramena, aby z nich odstranil prach a hlínu. Pak se otočil k Rendovi, který právě vystoupal na vrchol spolu s bratrem a dalšími vůdci Hordy v závěsu.
„Lidé si myslí, že jsme hlupáci,“ začal Doomhammer, poté co se ujistil, že ho všichni slyší. Nesnášel, když musel opakovat, co prve řekl. „Představují si nás jako tupé bestie, asi tak, jako my smýšlíme o ogrech.“ Několik orků se přitom ohlédlo dolů, kde za nimi šplhali vzhůru ogři. Měli dost sil na zdolání útesu, ale byli příliš neohrabaní a nepostupovali rychle. „Já je v tom smýšlení podporuji,“ usmál se tak, že vycenil kly. „Jen ať si myslí, že jsme tupci! V boji nám to jen pomůže, protože nás podcení.“
Ohnul se, sebral ze země kámen a přehazoval si ho z ruky do ruky, zatímco pokračoval v proslovu: „Už jednou jsme je přelstili v Hinterlandu, když jsme jim v ústrety poslali několik klanů. Zaměstnal je boj s částí Hordy, zatímco my jsme vyrazili touto cestou přes hory. Až je překročíme, pořád ještě budou bojovat tam.“
„My ale míříme do Quel’Thalasu, ne?“ zeptal se Maim, kterému dělalo potíže vyslovit to zvláštní jméno. „Proč bychom se tam nemohli přeplavit na lodích? To bychom tam byli mnohem dřív, než dorazí lidé z Hinterlandu.“
„Protože elfové by nás tam nenechali doplout beze ztrát,“ vysvětloval Doomhammer. „Zul’jin říká, že jsou skvělí lučištníci. Byli bychom uvězněni na lodích, na které by ze všech stran pršely šípy. Přišli bychom o tisíce bojovníků, o celé klany, než bychom se vůbec dostali ke břehu a mohli se s nimi pustit do boje.“ Několik náčelníků si mezi sebou cosi pošeptalo. To je nenapadlo. Horda jako celek dosud nepřivykla možnosti užívání lodí, i když některé klany jako třeba Stormreaverové si lodě oblíbili.
„Ale mohli jsme hory obejít,“ podotkl Rend. „Cesta by byla delší, zato lehčí.“
Doomhammer se ušklíbl. „Ty snad nemáš na to vyzvat mě?“ Několik náčelníků se na ta slova rozesmálo, což Renda pobouřilo.
„Samozřejmě že mám!“ zvolal a zahrozil pěstí všem, kdo by si troufli tvrdit opak. „Já to zvládnu! Celou dobu jsem šplhal přímo za tebou!“ Nikdo se neodvážil poukázat na to, že se držel provazu, ani Doomhammer ne. Blackhandové byli obávaní válečníci a těšili se velké úctě, což byl další důvod, proč Doomhammer připustil, aby kladli tolik otázek.
„Takže mě chceš vyzvat na souboj?“ zeptal se tiše Doomhammer. Rend rychle udělal krok vzad a zbledl, když si uvědomil, čeho se málem dopustil. Blackhandové chtěli vést Hordu, ale to by museli vyzvat Doomhammera a porazit ho v souboji. Věděli však, že by je zabil, i kdyby na něj zaútočili oba najednou. Doomhammer tajně doufal, že se o to pokusí. Mohl by je potom nahradit někým schopnějším z Black Tooth Grinu. Dosud mu však vždycky ustoupili.
„Obejít hory by možná bylo rychlejší,“ řekl nakonec Doomhammer, když viděl, že ho Rend vyzvat nehodlá, „jenomže náš pohyb by tak byl víc vidět. Takhle se dostaneme k elfům a oni o nás nebudou vědět.“ Znovu se usmál. „Jestliže lidé přežijí boj v Hinterlandu a obejdou hory, dorazí do Quel’Thalasu také dřív než my. A potom, pokud jim elfové dovolí vstoupit, tam budou shromážděni všichni, až zaútočíme.“ Zasmál se a rozdrtil kámen, který držel v ruce, takže se rozpadl na prach. „Odtamtud už není úniku. Rozdrtíme je a celá země bude naše.“ Rozevřel dlaň a odhodil kamenné úlomky. „Pokud do Quel’Thalasu dorazí po nás, budeme tam už na ně čekat. Zaženeme je zpátky a rozprášíme o úpatí hor za jejich zády.“ Teatrálně si protřel dlaně. „Ať tak nebo onak, nakonec zvítězíme.“
Ostatní o tom začali polohlasně rozmlouvat, někteří se smáli a Rend pokýval hlavou. „Jsi moudrý,“ přiznal. „Je to dobrý plán.“ Doomhammer přikývl, aby dal najevo, že přijímá kompliment.
„Teď ale musíme jít dál,“ řekl Doomhammer. „Musíme ještě překonat několik útesů.“ Pak se obrátil k Zuluhedovi. „Kde jsou?“ zeptal se.
„Na cestě,“ odpověděl náčelník Dragonmawů a jenom se usmíval hovoru, který se ozýval za jeho zády. Nikdo z orků nevěděl nic víc než to, že Dragonmawové mají něco za lubem a že to Doomhammer schválil. „Musejí překonat dlouhou cestu, ale jsou rychlí. Už brzy nás dostihnou a celý svět se bude před nimi třást hrůzou.“
„Dobře.“ Doomhammer pohlédl na vysokou postavu, jejíž tvář byla zpola zahalena dlouhým pruhem látky povlávajícím ve větru. „Jak daleko je to odtud do Quel’Thalasu?“
„Touto rychlostí čtyři dny cesty,“ odpověděl Zul’jin. „Ale my tam moct dorazit dřív.“ Oči lesního trola pozorovaly krajinu kolem, ruce měl volně položené na sekerách za opaskem.
„Ne,“ řekl Doomhammer a ignoroval trolovo zklamání. „Zůstanete s námi a budete spouštět lana ostatním bojovníkům.“ Pak se na trola usmál. „Nedělej si starosti, dostanete příležitost zaútočit na elfy. Ale ne dřív, než bude Horda připravená se na ně vrhnout s vámi.“
Zul’jin o tom chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Budou naštvaný, to jo,“ poznamenal a zasmál se. „Vyletět jak vosy připravené bodat a vy na ně sesypat jak mravenci. Všichni zemřít.“
„Ano.“ Doomhammerovi se ta představa líbila. Mravenci jsou přece pracovití a neúnavní dělníci. A také velmi bojovní. Když se vyrojí, přemůžou mnohem větší zvířata, než jsou oni sami. Ano, jako mravenci, to sedí. Doomhammer vydal povel k dalšímu pochodu a Horda vyrazila za ním dál do hor jako armáda mravenců na postupu.
O čtyři dny později se Doomhammer se svými náčelníky nacházel v podhůří, které se vypínalo mezi posledním z horských štítů na jedné a rozlehlými lesy na druhé straně. Jednotky Hordy se shromažďovaly za nimi, vyčerpané neustálým šplháním a pochodem. Nyní chytaly druhý dech, protože cíl jejich cesty už byl na dosah. Největší rozruch však zavládl mezi lesními troly.
„Půjdeme už?“ Zul’jin úzkostlivě hleděl na Doomhammera, který přikývl.
„Ano, teď vyražte,“ řekl Velký náčelník. „Vrhněte se na elfy a nikoho nešetřete.“ Lesní trol se usmál, zaklonil hlavu a vyrazil podivný, zpěvný válečný pokřik. Na to se znenadání, tiše jako duch, objevil hned vedle obou vůdců jiný trol. Po něm se zpoza skal začali objevovat další, až se úzké údolí za kopcem zaplnilo vysokými šlachovitými lesními bojovníky. Bylo jich mnohem víc, než když se Zul’jin přidal k Hordě, to si Doomhammer pamatoval a byl tím překvapen. Jeho překvapení bylo zřejmě dobře patrné, protože vůdce lesních trolů se na něj přes svou všudypřítomnou roušku zasmál.