„Je nás víc,“ vysvětloval Zul’jin. „Kmen Witherbark. Přidali se k nám.“
Doomhammer pokýval hlavou. Neměl z trolů strach, i když byli o dost vyšší. Už čelil větším a silnějším protivníkům a přemohl je. Mimoto na něj od doby, kdy uzavřeli spojenectví, Zul’jin udělal dobrý dojem. Byl nejen chytrý, ale také čestný. Slíbil mu pomoc svého lidu a chtěl tomu dostát za každou cenu. Doomhammer si tím byl jistý.
To, že lesní trolové nenáviděli elfy, celé věci jen pomáhalo. Bez výhrad souhlasili s pochodem na sever do Quel’Thalasu a přímo hořeli nedočkavostí, až budou moci vtrhnout do elfského lesa a bojovat s jeho obyvateli. Doomhammer však trval na tom, aby čekali, než přitáhne celá Horda. Chtěl, aby všichni bojovníci byli na místě, až se trolové vrhnou do útoku. Zul’jin tedy se svými bratry čekal, i když byl stejně nedočkavý jako oni.
Teď už byl čekání konec. Zul’jin se s hlasitým řevem pustil dolů z kopce. Nezpomalil, ani když se vnořil do lesa a zmizel mezi stromy. Ostatní trolové ho následovali a zanedlouho se všichni ztratili v lese, odkud jejich přítomnost prozrazoval jen občasný tlumený výkřik nebo šelest listí v korunách stromů. Doomhammer počítal s tím, že projdou lesem křížem krážem a zabijí každého elfa, kterého najdou. Obránci lesa si trolů jistě brzy všimnou a utkají se s nimi.
Elfové budou př íliš zaneprázdněni bojem s troly, než aby stř ežili své hranice před jinými hrozbami.
Doomhammer kývl a zbytek Hordy se dal do pohybu. Přešli kopec a úzký pruh travnaté pláně a zastavili se na okraji lesa.
„Teď, Velký náčelníku?“ zeptal se jeden z bojovníků se sekerou napřaženou k úderu. Doomhammer přikývl. Bojovník přikročil ke stromu, jehož letitý široký kmen byl hladký jako hedvábí, listy velké, zelené a bohaté, zářící životem. Ork mohutným máchnutím vyštípl z kmene kus kůry. Dalším úderem vyťal kus dřeva.
„Takhle ne!“ Doomhammer sebral zaraženému orkovi sekeru a rukou ho odsunul stranou. „Neštípej do klínu, ale přímo,“ řekl, napřáhl sekeru a vší silou ji zasekl hluboko do kmene. Rychlým pohybem ji vykroutil, znovu zasekl do stejného místa a rána v kmeni se zvětšila. Při třetím úderu kmen držel už jenom na tenké vrstvě dřeva a kůry. Doomhammer při vytahování zatočil sekerou vzhůru, kmen se nalomil a strom padl na zem. Země se zatřásla a všude kolem poletovaly listy a bobule.
„Takhle to dělej.“ Vrátil sekeru bojovníkovi, který hned přistoupil k dalšímu kmeni. Další přikročil k padlému stromu a chystal se ho nasekat na menší části.
Ostatní orkové se také pustili do kácení a štípání. Pro armádu velikosti Hordy bylo nemožné vozit zásoby s sebou, takže všechno, co orkové potřebovali, si brali ze země, již dobývali. Dřevo těchto stromů dokázalo hořet týdny, možná i měsíce. Mimoto každým skáceným stromem zároveň připravovali elfy o ochranu.
Doomhammer se opíral o kladivo a pozoroval, jak práce postupuje, když koutkem oka zahlédl pohyb. Malý podsaditý ork s ježatými vousy běžel přímo k němu, zjizvený obličej zkroucený ve výrazu, který se Doomhammerovi nezdál. Gul’dan byl něčím rozrušen.
„Co se děje?“ zeptal se Doomhammer, když k němu černokněžník dorazil.
„Něco, co bys měl vidět, mocný Doomhammere,“ odpověděl spěšně Gul’dan a uklonil se. Cho’gall, který mu byl v patách, mlaskl a také se uklonil.
„Něco, co by mohlo Hordě velmi pomoct.“
Doomhammer kývl, nadhodil si kladivo na rameno a pokynul Gul’danovi, aby šel napřed. Černokněžník se otočil a vedl Doomhammera s Cho’gallem do lesa, odkud se přiřítil. Stál tam masivní kámen, kolem kterého se rozestupovaly stromy. Na hrubém a nerovném povrchu byly vyryty runy. Dokonce i Doommhammer, který normálně necítil žádné duchovní nebo nadpřirozené síly, nyní pocítil energii, jež z kamene vyzařovala.
„Co to je?“ zeptal se.
„Nevím přesně,“ odpověděl Gul’dan a prohrábl si vousy. „Ale má to obrovskou sílu. Podél hranice lesa je rozmístěno víc těchhle kamenů. Myslím, že tvoří jakousi mytickou bariéru.“
„Nás ale nezastavily,“ poznamenal Doomhammer.
„Ne, protože jsme nepoužili nic jiného než ruce a zbraně,“ odvětil Gul’dan. „Myslím, že runové kameny uvnitř lesa omezují používání magie, nejspíš ji umožňují užívat jen elfům. Zkoušel jsem tady sesílat nějaká kouzla a nešlo to. Když jsem poodešel deset kroků zpátky ke kopcům, zaklínadla zase fungovala.“
Doomhammer si kámen prohlížel s uznáním. „Mohli bychom je sebrat a položit kolem nepřátel, aby nemohli sesílat kouzla,“ navrhl a odhadoval, kolik orků by asi bylo třeba na přepravu kamenů.
„To je taky možnost, ano,“ souhlasil Gul’dan, ale tón jeho hlasu dával jasně najevo, co si o tom myslí. „Já ale mám jiný nápad, Velký náčelníku, když dovolíš.“ Doomhammer přikývl. Nedůvěřoval Gul’danovi, ale nemohl popřít, že je užitečný – vytvořil přece mrtvé rytíře. Byl zvědavý, co má zavalitý ork na mysli teď.
„Tyto kameny jsou obrovské zdroje magické energie,“ vysvětloval Gul’dan. „Myslím, že bych mohl využít energii v náš prospěch.“
„Co tím chceš říct?“ zeptal se Doomhammer. Nepřál si Gul’danovi dávat příliš volnosti. Chtěl přesně vědět, co zamýšlí.
„Vyrobíme z kamenů oltář,“ řekl Gul’dan. „Oltář bouří. Sdružením energií těch kamenů budeme moci transformovat živé tvory. Učiníme je silnějšími, nebezpečnějšími a odolnějšími v boji.“
„Pochybuji o tom, že by kterýkoliv ork svolil, abys na něm dělal pokusy podruhé,“ poznamenal jízlivě Doomhammer. Stále měl v živé paměti noc, kdy Gul’dan orkům nabídl takzvaný Pohár sjednocení, či Kalich znovuzrození všem náčelníkům a bojovníkům, které považovali za hodné toho daru. Už tehdy Doomhammer černokněžníkovi nedůvěřoval, a když mu Blackhand kalich nabídl, odmítl ho, řka, že nechce připravit náčelníka o tak velkou moc. Ale byl svědkem toho, co kalich s jeho přáteli a orky jeho klanu udělal. Byli větší a silnější, to ano. Jejich oči však začaly rudě zářit a dosud jen nazelenalá kůže byla najednou jasně zelená. Neklamná znamení démonické poskvrny. Staly se z nich zuřivé a krvelačné bestie. Čestní a vznešení orkové byli proměněni v šílená zabijácká monstra. Někteří z nich později proměny litovali, na to už ale bylo příliš pozdě.
Gul’dan se usmíval, jako by věděl, nač náčelník myslí. Možná to i věděl. Nikdo přesně netušil, jakou moc vlastně Gul’dan má. Odpověděl však pouze na Doomhammerova slova, nikoliv na myšlenky.
„Nemám v úmyslu přetvářet orky,“ ujistil ho Gul’dan. „Použiju bytost, která tím získá na síle, ale ani nepostřehne, že ztratila na inteligenci,“ usmál se. „Použiju ogra.“
Doomhammer to chvíli zvažoval. Neměli moc ogrů, ale ti, které měli, se osvědčili už jenom tím, že váhou vydali za deset bojovníků. Kdyby byli ještě silnější… za pokus by to stálo. „Dobře,“ řekl nakonec. „Můžeš vybudovat jeden oltář. Uvidíme, co se stane. Když to bude fungovat, dodám ti víc ogrů nebo i jiných tvorů, o které si řekneš.“ Gul’dan se hluboce uklonil, zatímco Doomhammer se v myšlenkách vrátil k jiným plánům a otočil se k odchodu.