„Brzy se dostaneme k úpatí hor,“ připomněl jí. „Až tam budeme, uvidíme hranice Quel’Thalasu a dozvíme se, jak daleko se Horda dostala. Možná se zdrželi, když šli přes hory, a ještě tam nejsou.“ To by ovšem byl hotový zázrak. Lothar přesvědčil wildhammerské trpaslíky, aby poslali část jednotek dolů do Alteraku. Trpaslíci nesli rozkazy pro admirála Proudmoora, který měl několik lodí zakotvených na jezeře Darrowmere.
Proudmoore vypravil lodě po řece přesně podle rozkazů. Setkali se s Turalyonem a armádou právě pod Stormgardem a vojáci se nalodili. Potom s nimi pluli po řece kolem hor, takže se nemuseli trmácet přes ně jako Horda. Ušetřilo jim to hodně času. Turalyon doufal, že to bude stačit. Chtěl doplout až do Quel’Thalasu, ale Alleria mu řekla, že to není možné. Elfové by nedovolili lidem, aby se plavili po jejich území. Byli nuceni vylodit se blízko Startholmu a pokračovat dál pěšky.
„Jakmile uvidím les, půjdu napřed,“ upozornila ho. „Neopovažuj se mě zastavit.“
„Nechci tě zastavit,“ odpověděl Turalyon, potěšen, že vidí úsměv na její tváři. „Chci, abys se svými hraničáři vyhledala bratry a varovala je,“ připomněl jí. „Jenom nechci, abys cestou narazila na Hordu. Jsme už velmi blízko, a jestli je Horda před námi, zaútočíme na ni a získáme vám čas, abyste mohli varovat elfy. Pak sevřeme Hordu ze dvou stran.“
Alleria přikývla. Vzhlédla k němu beze slova, což bylo nezvyklé, a pohladila ho po stehně. Turalyon cítil, jako by z toho doteku vyzařovalo teplo malého slunce, rozehřívalo jeho krev a zachvěl se. „Děkuji,“ řekla jemně. Přikývnul, neschopen slova.
Vtom přiběhl hraničář a vyrušil je, když ohlásiclass="underline" „Les už je na obzoru!“
Alleria se podívala na Turalyona, který přikývl. Byl rád, že ho aspoň jednou požádala o svolení. Otočila se a rozběhla za hraničářem. Příliš daleko se ale nedostali. Oba elfové byli stále v dohledu, když se zastavili a zírali z kopce dolů. Pak Alleria vyrazila výkřik. Podivný zvuk plný smutku, žalu a hněvu, jaký Turalyon ještě nikdy neslyšel.
„Při Světle!“ popohnal koně a spěchal k ní. Když uviděl, co zarazilo elfy, ztuhl a zastavil koně. Svah mířil do údolí, kde se rozprostíraly majestátní lesy Quel’Thalasu. Stromy se lehce pohupovaly, jako by tancovaly v tichém rytmu, těžké větve halily zem pod sebou do stínu, který se zdál spíš klidný než zlověstný. Byla to krásná krajina, plná klidu a tiché vznešenosti.
Kazila ji jen hustá mračna šedého kouře, který stoupal k obloze z několika míst. Jedno takové bylo na přední hranici západně od místa, kde stáli. Turalyon v dálce uviděl tmavé postavy rojící se mezi stromy na velikých mýtinách. Uprostřed každé bylo obrovské ohniště, ze kterého šlehaly obrovské plameny.
Horda dorazila dřív.
A pálila Quel’Thalas.
„Musíme je zastavit!“ zakřičela Alleria, otočila se zpět k Turalyonovi. „Musíme je zastavit!“
„To taky uděláme,“ odpověděl. Ještě jednou se rozhlédl, aby se ujistil, co vidí, a obrátil se k poslovi. „Zprav o tom velitele jednotek,“ oznámil. „Pojedeme na sever, přes kopce, dokud nebudeme s orky na stejné úrovni. Pak zaútočíme. Přepadneme je nepřipravené. Řekni jim, ať si opatří zásoby vody k hašení. Nechceme kolem hořící les.“ Posel přikývl, zasalutoval, obrátil koně a vyrazil za veliteli. Turalyon se obrátil na Khadgara. „Dovedeš nějak uhasit ty ohně?“
Jeho přítel se usmál. „Bude ti stačit bouřka?“
„Pokud blesky nezasáhnou další stromy, tak ano,“ Turalyon se otočil k elfce. „Allerie,“ neodpověděla, stále zírala na ohně a ve tváři byla pobledlá. „Allerie!“ to ji probralo, podívala se na něj. „Vezmi hraničáře a běž. BĚŽ! Tví bratři určitě už s Hordou bojují někde v lese. Najdi je a řekni jim, že jsme tady. Musíme naše útoky sladit, nebo Horda pobije tvé lidi mezi stromy a pak nás smete na rovině!“ Chvíli na něj zírala, pak přikývla, ale stále byla v šoku. „Tak běž už!“ zařval na ni. Nechtěl být hrubý, ale viděl, že není zbytí. „Nebo na to nemáš?“
To si vysloužilo ostrý pohled, v jaký Turalyon doufal, zavrčela na něj a vykročila k hraničářům. Cosi jim řekla, upravila si luk na zádech a vyrazila k lesu. Ostatní lovci ji následovali a brzy se ztratili mezi stromy.
„Ať je ochraňuje Svaté světlo,“ zašeptal Turalyon, když za nimi hleděl.
„A nás ostatní taky,“ řekl chmurně Khadgar. „Rozhodně to budeme potřebovat.“
13
„Buďte zticha!“ varoval Zul’jin bratry. Postoupili už velmi hluboko do Quel’Thalasu, ale nyní mu ostrý čich prozrazoval, že elfové jsou velmi blízko. Zpomalil a opatrně našlapoval krok za krokem po větvi, na které se zastavil, se sekerami pevně v rukou, aby nevydávaly žádný zvuk. Nechtěl, aby o nich elfové věděli.
Ostatní trolové z kmene Amani postupovali za ním stejně tiše se zbraněmi připravenými k boji. Mnozí se zlomyslně usmívali a cenili ostré zuby. Zul’jin to chápal. Byli hluboko na území nepřátel a chystali se je napadnout právě tam, kde se cítili nejbezpečněji.
Elfové je sužovali odedávna. Už před mnoha tisíci lety, kdy se ti pobledlí ušatci objevili a začali zabírat území veliké říše Amaniů, považovali sami sebe za pány lesů. S troly se však v rychlosti, síle ani v obratnosti nemohli měřit. Měli však několik výhod, z nichž největší byla jejich prokletá magie. Trolové se s něčím takovým nikdy předtím nesetkali, takže se nedovedli bránit magickým útokům ani překonávat magickou obranu.
Trolů ovšem bylo mnohem více, a tak s nenáviděnými elfy dokázali účinně bojovat. Pak se elfové spojili s lidmi. Tyto dvě rasy bledých bytostí porazily a rozvrátily říši Amani. Zničily mnoho trolích pevností a pobily tisíce Zul’jinových předků. Při tom pomyšlení si Zul’jin odfrkl. Zvuk ztlumila jeho rouška. Před válkou byli trolové mocným a početným národem, který vládl obrovským územím. Byli poraženi, rozehnáni a stali se stínem původní moci. Nikdy se jich neshromáždilo dost na to, aby dobyli zpět všechno to, oč byli obráni. Až teď.
Horda přislíbila pomstu. Zul’jin jí věřil. Orkský náčelník Doomhammer byl čestný a silný vůdce jistý si svou mocí. Ten by jistě Zul’jina nepodvedl. Navíc mu slíbil pomoc při obnově říše Amani.
Ostatně, Zul’jin s ní už začal. Byl prvním lesním trolem od doby válek, kterému se podařilo sjednotit většinu kmenů. Vyzýval náčelníky a porážel je, ať už v souboji nebo jiném soupeření. Nakonec se před ním všichni sklonili a přislíbili mu věrnost. Trolové se tak opět stali jedním národem. S pomocí Hordy budou moci očistit svět od elfů a lidí a znovu se stát pány lesů. Orkové se o lesy nezajímali a Zul’jin předpokládal, že se usadí hlavně na pláních a v údolích. To mu nevadilo. Pro troly chtěl jen lesy.
Z těch se ale napřed musí vyhnat elfové.
V tom okamžiku znovu zavětřil elfy, a hodně blízko. Zul’jin se zarazil. Zvedl ruku, aby zastavil ostatní. Ucítil, spíš než uslyšel, že bratři také stojí. Pohlédl dolů skrz listy a čekal.