Támhle! Něco se pohnulo dole mezi stromy. Ať to bylo cokoliv, mělo to hnědou a zelenou barvu jako stromy, ale dobře si všiml docela nepatrné světlé skvrny. Při chůzi se neozýval žádný hluk, bytost kráčela mezi keři a po spadaném listí, jako by to byl hladký kámen. Byl to elf!
Za ním se objevil druhý a pak další. Byla to celá lovecká družina, celkem deset elfů šlo po lesní stezce a nedívalo se nahoru. Nepočítali s tím, že by na ně někdo číhal v jejich vlastním lese.
Zul’jin se ušklíbl. Bude to lehčí, než si myslel.
Dal znamení ostatním, sekery zastrčil za opasek a tiše se spustil na nižší větev, z té pak na další. Najednou byl asi dvacet stop nad procházejícími elfy a viděl je lépe. Byli ozbrojeni těmi prokletými luky a šípy, které měli zavěšené na zádech. V rukou nenesli nic. Neměli ani ponětí, že v korunách nad nimi někdo je.
Zul’jin seskočil z větve na zem a v letu vytasil sekery. Zlehka dopadl přímo mezi dva elfy a po obou se ohnal sekerami. Jeden elf byl zasažen do krku, druhému se zbraň zasekla hluboko do lebky. Padli a popadané listí se krví zbarvilo do ruda.
Ostatní se překvapeně otočili, ozvalo se několik výkřiků a tasili zbraně. To už ale mezi ně seskákali Zul’jinovi bratři ozbrojení sekerami, dýkami a kyji. Elfové kličkovali a zoufale se snažili získat prostor, aby mohli tasit meče či natáhnout tětivy luků, ale trolové jim nedali šanci. Nebyli sice tak rychlí jako elfové, byli však vyšší a silnější. Pochytali elfy dříve, než se jim podařilo uniknout.
Jeden elf se však vymanil z obklíčení, dvěma rychlými skoky unikl trolům z dosahu a ukryl se za kmenem stromu. Zul’jin předpokládal, že hmátne po luku a začne střílet, ale elf sáhl k opasku a vytáhl dlouhý roh. Pozvedl jej k ústům a začal z plných plic troubit na poplach. Vzápětí troubení ustalo, protože ho jeden z trolů bodnul. Pak už se ozval jen slabounký hvizd, elfskému lovci vytryskla z úst a břicha krev a sesul se k zemi.
Bylo po boji. Zul’jin se sehnul a prvnímu elfovi, jehož zabil, uřízl nožem ucho a vložil ho do váčku, který nosil u pasu. Později ho usuší a navlékne na svůj náhrdelník mezi ostatní trofeje. Teď však před ním stál jiný úkol.
„Dost!“ řekl ostatním, kteří se začali bavit tím, že mrtvolám elfů trhali vlasy, řezali uši a všemožně je zohavovali. Někteří trolové jim sebrali meče. Tyto zbraně sice byly skvostnými výrobky, ale nebyly dost pevné na to, aby vydržely mocné údery trolích paží, a tak jim posloužily jen jako trofeje. „Přijdou sem další,“ upozornil je Zul’jin. „Zpátky na stromy, trochu je proženeme. Nedáme jim vydechnout.“ Zazubil se. Ostatní mu odpověděli podobnými škleby. „Pak je všechny zabijem.“
Trolové se rychle vyšplhali zpátky do korun stromů, kde se opět ukryli. Mrtvá těla a krev nechali ležet na cestě. Uši měli nastražené, oči na stopkách a snažili se zachytit jakoukoliv stopu blížících se elfů.
Zul’jin byl bezstarostný. Věděl, že elfové přijdou brzy a budou ostražití. Bylo to už dávno, co naposledy prolil elfskou krev, a krátký boj v něm probudil žízeň po další. Jeho druhové pocítili to samé. Cvakali čelistmi a zatínali pěsti, chtiví dalšího boje s bledými kůžemi. Už brzy, ujišťoval se v duchu Zul’jin, velmi brzy dostanou příležitost pobít tolik elfu, kolik budou chtít. Půda lesa bude zkropená krví elfů a oni stanou tváří v tvář zániku své říše právě tak, jako se to před staletími stalo trolům. A strůjcem všeho bude on, Zul’jin. Bude držet hlavu krále elfů tak, aby viděl smrt a zánik svého lidu. A pak ji sežere.
Už se nemohl dočkat.
„Je to už hotové?“ zeptal se netrpělivě Gul’dan. Cho’gall potřásl hlavami, zaúpěl a obrovským ramenem posunul poslední úlomek runového kamene o kus dál, na okraj travnaté mýtiny.
„Teď už ano,“ zavolal, když se narovnal a promnul si rameno.
Gul’dan pokýval hlavou. Trvalo několik hodin, než vykopali jediný runový kámen, rozbili ho na několik úlomků a přenesli je na mýtinu. Dalších několik hodin zabralo rozmisťování úlomků tak, aby se mezi ně dal vepsat kruh a pentagram. Naštěstí jim Doomhammer dodal na práci několik ogrů a Cho’gall se svými jednohlavými příbuznými dovedl komunikovat lépe než jakýkoliv ork. Úlomky byly velké a těžké, takže je museli přenášet vždy dva ogři. Orků by na takovou práci bylo třeba několik tuctů. Gul’danovi nebylo jasné, jak se elfům podařilo kameny dostat tam, kde je prve našel. Nejspíš pomocí magie. Nebo k tomu použili otroky. Lesní trolové byli téměř tak silní jako ogři, ale mnohem inteligentnější, takže byli schopní plnit složitější úkoly.
Úlomky byly na svých místech. Gul’dan pokynul třem černokněžníkům stojícím stranou, aby přistoupili k úlomkům. Měli štěstí, že je Doomhammer nepobil všechny, jinak by připravovaný rituál nemohli provést. Gul’dan doufal, že to bude fungovat, ale nebyl si jistý. Ovšem kdyby rituál selhal, vyvázne bez úhony.
Pokynul Cho’gallovi a ten zavolal na ogry shromážděné stranou mýtiny. Po nějakém tom pošťuchování a pár skřecích nakonec jeden předstoupil. Cho’gall na něj cosi zařval a ogr se poslušně odšoural mezi kameny, zastavil se uprostřed pentagramu a čekal bez hnutí. Na ogrech bylo dobré to, že dokázali stát na místě, když jim to někdo přikázal. Pokud nedostali žádný příkaz a nemuseli shánět potravu, dokázali stát hodiny jako sochy. Gul’dan se domníval, že se nějakým způsobem vyvinuli z kamenů. To by vysvětlovalo jejich hrubou kůži stejně jako naprostou tupost.
Vrátil se však v myšlenkách zpět k tomu, co se chystal provést. Rozpřáhl ruce a začal vyvolávat temné energie, jimiž byl obdařen od démonických pánů na Draenoru. Energie jím jiskřila a shromažďoval ji v kameni, ke kterému přistoupil. Cho’gall také zaujal své místo a spolu s dalšími čemokněžníky začali nabíjet energií ostatní kameny. Když všech pět kamenů doslova vibrovalo nahromaděnou energií, Gul’dan vyslovil krátké zaklínadlo a soustředil se. Z konečků prstů mu začala do kamene proudit další energie, ale tentokrát z něj přeskočila na sousední kámen nalevo. Tam se však nezastavila, přeskočila na další a potom na další, až se nakonec dostala zpátky ke Gul’danovu kameni a utvořila pole jiskřící magií. Vzduch nad oltářem potemněl a byl prosycen energií právě tak, jako když se schyluje k veliké bouři. Ogr stál uvnitř kruhu bez hnutí, ale Gul’danovi připadalo, že se mu tváří přehnal strach. Výborně, Cho’gall vybral chytrého ogra.
Jakmile byly kameny nabité, Gul’dan zvrátil tok energie do středu kruhu přímo na ogra. Z kamene začaly šlehat temné výboje, zasahovaly ogra do hrudi a obklopovaly ho podivnou hořící temnou aurou. Z ostatních kamenů do něj také šlehala energie, takže se ogr po chvíli téměř ztrácel v černě zářícím oblaku, který teď vyplňoval celý prostor uvnitř kruhu. Temnou sférou tančilo a jiskřilo čím dál víc energie, která jako by požírala sama sebe, a od toho okamžiku se už dalo jenom hádat, co se s ogrem stane. Gul’danovi se třásly ruce vyčerpáním a úbytkem magie, ale napětí mu dodávalo sil.
Po několika minutách se temná záře začala ztrácet. Jak pomalu opadala, na tvorovi uvnitř kruhu vyvstávalo stále více detailů. Pořád převyšoval všechny ostatní kromě Cho’galla, ale něco se na něm přece změnilo. Gul’dan netrpělivě čekal, až záře opadne natolik, že bude moct nahlédnout do sféry. Když po chvíli zmizela docela, Gul’dan poprvé pořádně uviděl bytost, již Oltářem bouří stvořil.
Byl to stále ogr, i když byl vyšší než předtím a jeho tělo prodělalo výrazné změny. Neměl tak dlouhé paže, nohy nebyly tak křivé a držení těla bylo jiné, působil mnohem ostražitěji. A samozřejmě měl dvě hlavy.