Na Draenoru byli dvouhlaví ogři nesmírně vzácní. Byli větší a silnější než jednohlaví a více disciplinovaní. Cho’gall byl jediný své generace. Navíc byl tak inteligentní, že se mohl stát mágem. Gul’dan ho objevil, když byl ještě mladý, a pečlivě ho cvičil. Cho’gall se ukázal být schopným pomocníkem a mocným čemokněžníkem a u Gul’dana zůstal. Nyní se zdálo, že Cho’gall už není sám.
Nový dvouhlavý ogr se otočil a pohlédl na Gul’dana. Nějakým způsobem vytušil, že právě on je vůdce.
„Kdo jsem?“ zeptala se jedna hlava, zatímco druhá se rozhlížela po okolí. I jazykové schopnosti byly mnohem lepší než u obyčejného ogra.
„Jsi ogr,“ odpověděl Gul’dan, „možná ogří mág.“
„Ogří mág,“ promluvila ogrova nová hlava. „Co to znamená?“
Gul’dan mu začal vypravovat o mázích, černokněžnících, šamanech a dalších, kdo používají magii.
„Já jsem jeden z nich?“ zeptal se ogr.
„Možná,“ Gul’dan přivřel oči. „To se dá snadno zjistit.“ Zvedl ze země spadlý list a podal ho dvouhlavému tvorovi. „Vezmi si to.“ Ogr list uchopil překvapivě lehce, což znamenalo, že se zvýšila i jeho obratnost. „A teď se soustřeď na myšlenku ohně, plamene a žáru,“ řekl Gul’dan ogrovi.
Obě tváře se zamračily a prohlížely si list. Pak jedna hlava přikývla, po ní i druhá.
„Dobře,“ řekl Gul’dan měkce, aby nenarušil ogrovo soustředění. „A teď ten plamen uveď v život, ať si vezme list, ať hoří, hřeje tě na kůži, téměř spaluje tvé prsty.“
Pozoroval, jak se uprostřed listu objevila jiskra, ze které vznikl plamínek a začal se zvětšovat.
List se zkroutil, zčernal a za několik vteřin ho plamen spálil. Lehký vánek ho uhasil, ogr vzhlédl a dva páry jasných očí se setkaly s Gul’danovými.
„Jsem tedy ogří mág, že?“ řekl ogr radostně. Po jednom, pořád trochu zmateném obličeji přelétl úsměv, druhý se prostě zazubil.
„Ano,“ souhlasil s potěšením Gul’dan. „Jsi jeden z nás.“
„Co znamená jeden z nás?“ zeptal se ogr a méně inteligentní hlava se zamračila. „Co budu dělat s tímto darem?“
Gul’dan mu povyprávěl o Hordě, o potřebě dobýt tuto zemi a rasách, se kterými se už setkali. Ogří mág tiše naslouchal a vstřebával každou podrobnost.
„Tys mě stvořil,“ řekl nakonec. Nebyla to otázka, ale Gul’dan přikývl. „Pak jsem tedy tvůj výtvor,“ přisvědčil ogr. „Budu ti sloužit. Tvůj záměr je i můj záměr. Řekni mi, co mám dělat.“ Gul’dan se v duchu zaradoval. Bylo to přesně, jak doufal. Tím, že použil svou magii ke stvoření dvouhlavého ogra, mezi nimi vznikla vazba. Tvor je mu zcela podřízen! Gul’dan se snažil nedávat radost příliš najevo. Pokynul Cho’gallovi, aby přistoupil. „Toto je Cho’gall,“ řekl, „je ogří mág podobně jako ty a také můj věrný pomocník. Vysvětlí ti, co tu děláme, a dá ti také jméno.“
Ogr sklonil obě hlavy. „Děkuji, mistře,“ řekla rozvážnější hlava a pak ogr vyrazil tam, kam jej Cho’gall vedl. Gul’dan věděl, že pomocník ho zapojí do práce na oltáři. S každým použitím získají dalšího dvouhlavého ogra. Bylo jasné, že ze všech ogří mágové nebudou, ale i kdyby jen každý desátý měl takové schopnosti, mohli by snadno postavit další oltář. Gul’dan se zachechtal. Když mu v tom Doomhammer nebude bránit, promění každého ogra v Hordě. Proč by to taky náčelník dělal, vždyť chtěl větší a silnější bojovníky. Ani ho nenapadne, že jsou věrní jen Gul’danovi. A ten se postará o to, aby to nevyšlo najevo moc brzy, ale až přijde pravý čas. Potom Doomhammer zjistí, že je v Hordě nová skupina, již nelze tak snadno odstranit nebo přehlížet.
Gul’dan se zasmál a obrátil se k odchodu. Cho’gall to už zvládne. Musí dohlédnout na další věci, jimiž si zajistí moc a které na něj ještě čekají.
14
„Při měsíčním svitu, kde jsou?“ Alleria se hnala lesem s mečem v ruce, listí a větvičky ji míjely jako šmouhy. Ostatní hraničáři utvořili rojnici, aby prohledali větší část lesa, ale Alleria doufala, že nenarazí na žádného orka nebo trola, chtěla ty odporné zelené stvůry zabít sama.
Nebylo to poprvé od chvíle, kdy uviděla ohně, co si přála, aby nikdy neopustila domov. Proč si myslela, že Aliance potřebuje její pomoc? Nebyl Anasterian Sunstrider a ostatní členové rady mnohem star ší, moudřejší, a tím více způsobilí k rozhodnutí, jakou pomoc mladším rasám poskytnout? Anasterian byl přesvědčen, že Horda pro elfy z Quel’Thalasu nebude nebezpečím. Proto považoval problémy Aliance za okrajové.
Ve svých lesích byli podle něj elfové v bezpečí. Očividně se mýlil.
A kdyby ho Alleria poslechla, byla by zde, neplula by po řece a nepochodovala přes hory. Byla by tady i ve chvíli, kdy přišli orkové a trolové, se svou rodinou a národem. Byl by v tom rozdíl? To nevěděla. Možná ne. Co zmůže jeden hraničář proti orkské Hordě? Ale aspoň by si teď nevyčítala, že je opustila ve chvíli, kdy ji potřebují.
Ta myšlenka ji přiměla k většímu spěchu. Přeskočila nízký keř a dostala se na malou mýtinku mezi dvěma skupinami stromů. Ocitla se tváří v tvář špičce loveckého šípu, který jí mířil na krk.
Na druhém konci šípu nataženém v luku byla podobně vysoká dívka jako ona sama. Byla i podobně oblečená, ovšem její oděv byl mnohem méně obnošený. Dlouhé vlasy jí vyčnívaly zpod kapuce a zářily jako slonovina, stříbrně bílá záře, již Alleria znala příliš dobře na to, aby si ji spletla.
„Vereeso?“
Dívka spustila luk a modré oči se rozšířily překvapením a úlevou. „Allerio?“ odhodila luk stranou a pevněji objala. „Jsi doma!“
„Samozřejmě!“ Alleria stiskla Vereesu a pohladila ji po hlavě jako již tolikrát předtím. „Jsi v pořádku?“ zeptala se po chvíli. „Kde je Sylvanas? A jsou rodiče v bezpečí?“
„Jsou v pořádku,“ odpověděla Vereesa, ustoupila a sebrala luk. „Sylvanas je s družinou hraničářů u řeky a matka s otcem by teď už měli být v Silvermoonu. Šli se poradit se staršími,“ odmlčela se, když nasazovala šíp zpět do tětivy. „Allerio, kde jsi byla? Co se vlastně děje? Hoří! Po celém Quel’Thalasu! A někteří lovci se nevrátili.“
Alleria cítila, jak se jí nad tou zprávou zvedá žaludek. Pokud se pohřešovali lovci, znamenalo to, že Horda už pronikla hluboko do lesa. „Jsme napadeni, sestřičko,“ řekla Vereese tiše, pozvedla meč, odvrátila se od sestry a nastražila uši. „Tiše.“
„Tiše? Ale proč…“ Vereesa umlkla, když se ze stromu nad nimi spustil obrovský tvor. Vyrazil vpřed, v ruce sekeru s krátkou rukojetí a dlouhým ostřím. Alleria ho slyšela dřív, než ho spatřila, a byla připravená. Zvedla meč a vykryla ránu, potom odskočila stranou, aby se vyhnula dalšímu útoku zahnutou dýkou. Její meč zasvištěl obloukem a uťal stvůře hlavu.
„Rychle!“ pobízela Alleria druhou elfku, sehnula se a pak se narovnala. „Musíme odtud, a hned!“ Vereesa, zaražená tím násilím, přikývla, otočila se a rozběhla se za sestrou. Byla velmi mladá, nejmladší ze tří sester, a nikdy nezažila skutečný boj. Alleria ještě před chvílí doufala, že ho ještě dlouho nezažije, ale na tom teď už nezáleželo.
Běželi lesem a Alleria si byla jistá, že se v korunách rozléhá smích. Trolové! Pronásledovali je, drželi se na větvích nahoře. Určitě plánovali, že je napadnou a zabijí dřív, než najdou pomoc. Ale trolové se v tomhle lese nevyznali. Ne tak Alleria.
Běžela, vedla Vereesu i neviditelné pronásledovatele, kličkovala a skákala, překonávala potoky a mýtiny, letěla jako šíp, krytá stromy a keři. Vereesa držela krok, luk stále v rukou. A nad nimi smích.