Potom Alleria uviděla mezi stromy stříbřitě se lesknoucí pás. Řeka! Ještě přidala do kroku, Vereesa za ní. Vyběhly na břeh. Trolům bylo jasné, že je musí dostat dřív, než se dostanou k vodě. Vodu totiž nesnášeli.
„Pěknej tah, bledule,“ zavrčel jeden za ní. „Ale nyní ty zemřít!“
Vztáhl na ni dlouhé ruce, chytil ji za vlasy a poškrábal ji. Alleria se vytrhla ze sevření. Rychle se otočila, pozdvihla meč, připravená bojovat do posledního dechu. Trol však ztuhnul a zavrávoral. Z krku mu trčel dlouhý šíp. Podobné šípy zasáhly i ostatní troly, než stihli uniknout zpátky na stromy. Alleria se otočila k řece a rozhlédla se. Na protějším břehu spatřila hraničáře. Tětivy luků se ještě chvěly. Jedna elfka byla oblečená v dlouhém zeleném plášti a měla více zdobnou tuniku než ostatní. Dlouhé světlé vlasy, tmavší než Alleriiny, oči spíš šedé než zelené, ale měly stejný tvar jako Alleriiny a Vereesiny. Ostatní lovci se shromáždili u ní. Usmívala se a zvedla luk na pozdrav.
„Vítej doma, Allerio!“ zavolala Sylvanas. „Jaképak nám neseš problémy?“ I na tu dálku z ní vyzařovala rozhodnost.
Alleria se smála sestřinému uvítání. Sylvanas, velitelka hraničářů v Quel’Thalasu, byla stejně odhodlaná jako vždy. Zavrtěla hlavou. „Já to nepřinesla, Sylvanas,“ odpověděla po pravdě. „Doufala jsem, že to odvrátím. Ale dovedla jsem možnou pomoc,“ otočila se a pohlédla na mrtvé troly a Vereesu, která náhle zbledla a odvracela se od mrtvol. „Musím promluvit k radě.“
„Nevím, jestli tě budou chtít vyslechnout,“ zaváhala Sylvanas. „Dělají jim starosti požáry. Jsou po celém lese,“ zadívala se na mrtvé troly, „a k tomu ještě tihle.“
Alleria se ušklíbla. „Vyslechnou mě, nemají na vybranou.“
„Co má tohle znamenat?“ zeptal se Anasterian Sunstrider. Rada v Silvermoonu právě projednávala právní otázky, když vstoupila Alleria, neohlášená a nepozvaná. Několik vysokých elfu povstalo ze svých míst, překvapení její přítomností. Alleria si jich nevšímala a hleděla na Anasteriana.
Král vysokých elfu byl velmi starý. Vlasy mu zbělely už před dávnými časy, kůži měl tenkou jako pergamen a vrásčitou jako kůra starého stromu. Byl štíhlý, křehký, ale jeho modré oči stále hleděly ostře a hlas, třebaže slabý, budil respekt.
Alleria se instinktivně nahrbila před jeho hněvem, potom si ale vzpomněla, proč je tady, a narovnala se.
„Jsem Alleria Windrunner,“ oznámila, i když věděla, že ji mnozí z přítomných znají, „byla jsem za hranicemi lesa a bojovala po boku lidí s Hordou. Přicházím, protože nesu velmi špatné zprávy, jak pro lidi, tak pro elfy,“ odmlčela se a sledovala muže a ženy před sebou. „Horda, před níž nás lidé varovali, je skutečná, obrovská a mocná. Tvoří ji orkové, ale i jiná stvoření, lesní trolové,“ několik přítomných cosi zašeptalo. Nikdo z vysokých elfu nevěděl, co je to ork. Ani ona sama to nevěděla, dokud na ně nenarazili v Hillsbradu. Troly ale znali všichni. Někteří, dokonce sám Anasterian, s nimi kdysi dávno bojovali ve velkých trolských válkách, asi čtyři tisíce let po založení Quel’Thalasu.
„Říkáš, že v Hordě jsou i trolové,“ prohlásil jeden z lordů. „Proč by nás to mělo trápit? Jen ať trolové následují ty stvůry, o nichž jsi nám řekla. Možná že odejdou daleko odtud. Možná nám dokonce lidé udělají laskavost a zabijí je za nás!“ několik dalších elfů se zasmálo a přikyvovalo.
„Vy mi nerozumíte,“ řekla Alleria rozzlobeně. „Horda není vzdálený problém, který bychom mohli přehlížet! Chce dobýt celý Lordaeron, od pobřeží k pobřeží! A to zahrnuje i nás v Quel’Thalasu!“
„Jen ať přijdou,“ vykřikl jeden z dalších lordů, elfský mág Dar Khan. „Naše obrana je zastaví! Nikdo neprojde kolem runových kamenů!“
„Ne, vážně?“ obořila se na něj Alleria. „Jste si jistý? Protože trolové už jsou tady. Vstoupili do naší země a zabíjí náš lid. Orkové jistě nebudou daleko. Nejsou sice tak silní jako trolové, tedy jednotlivě, ale je jich mnohonásobně víc. Oni už jsou tady!“
„Tady?“ zakašlal Anasterian. „To není možné!“
Místo odpovědi Alleria napřáhla ruku a odhodila předmět, který měla celou dobu za zády. Trolí hlava proletěla vzduchem, krátké tmavé vlasy kolem ní povlávaly. Dopadla přesně u Anasterianových nohou.
„Tenhle napadl Vereesu a mě, když jsme šly sem,“ vysvětlila Alleria, „ani ne hodinu cesty od brodu. Pronásledovali nás. Jejich těla tam pořád jsou, pokud je Sylvanas se svými hraničáři neodnesla.“ Tentokrát už se nikdo nesmál. „Jsou tady!“ trvala na svém. „Trolové jsou v našich lesích, zabíjejí náš lid. A orkové vypalují les Eversong!“ Musela však přiznat, že neví, co způsobilo další požáry, o kterých mluvily Vereesa a Sylvanas.
„Neslýchané!“ Tentokrát nebyl Anasterianův hněv namířen na Allerii. Elfský král odkopl trolí hlavu stranou. Odkutálela se pod židli jednoho z lordů. Když se otočil k elfce, viděla, že je napjatý a soustředěný. To z něj tak dlouhou dobu dělalo dobrého krále. Všechny známky sešlosti a stáří byly náhle pryč. „Opovažují se překročit naše hranice?“ zvolal Anasterian. Vzhlédl a jeho výraz byl jako bouře. „My je odnaučíme sem chodit! Shromážděte bojovníky!“ přikázal lordům. „Svolejte hraničáře. Zaútočíme a vyženeme je odtud tak, že už se nevrátí!“
Alleria ráda viděla takovou rozhodnost a sdílela jeho pocity, přesto zavrtěla hlavou. „Trolové jsou jenom část celého problému,“ připomněla Anasterianovi a ostatním. „Horda je obrovská a orkové jsou silní, odolní a vytrvalí,“ usmála se, „ale naštěstí jsem přivedla pomoc.“
Turalyon bojoval s dvěma orky a právě jednoho srazil k zemi kladivem, i když ho druhý udeřil do štítu. Skočil na něj třetí a málem ho vyhodil ze sedla. Byl příliš blízko, než aby ho zasáhl zbraní. Zaklonil se a udeřil ho čelem na kořen nosu. Ork ztratil vědomí. Turalyon odhodil bezvládné tělo z koňského hřbetu proti jinému, který stál na zemi pod ním. Tím ho povalil a oba pak udeřil kladivem do hlavy. Ani jeden už nevstal.
Otřel si z hledí směs krve a vody, na chvíli se podíval na nebe. Déšť neustával, ale aspoň byly všechny požáry uhašeny a Horda nemohla založit nové. Boj v nepříznivém počasí byl sice obtížný, ale pořád to bylo lepší, než aby elfský les lehl popelem. Zahlédl Khadgara, který ležel u nedalekého stromu, v rukou meč a hůl. Vyvolání bouře, jež se táhla podél hranic Quel’Thalasu, ho vyčerpalo. Ukázalo se však, že je též velmi schopným bojovníkem. Turalyon si o něj nemusel dělat starosti. Krom toho to byl on, komu teď hrozilo nebezpečí.
Obrátil se, aby se vypořádal se skupinou orků po levici, když vtom jeden z nich ztuhl, křečovitě se zašklebil a padl k zemi. Z krku mu trčel šíp. Turalyon poznal jeho opeření a usmál se. Netrvalo dlouho a už u něj byla mladá mrštná elfka, s kapucí cestovního pláště staženou, i když hustě pršelo. Hroty uší vyčnívaly ze zlatých vlasů povlávajících kolem krásné tváře. Jako by si jí déšť nevšímal, padal kolem ní. Nevěděl, jestli to bylo příčinou elfského kouzla nebo mocí její přirozené krásy.
„Vidím, že jsem přišla právě včas,“ řekla Alleria, když k němu doběhla, tanečním krokem se otočila a prostřelila krk dalšímu orkovi. „Co děláš, pokud nejsem poblíž, abych tě chránila?“
„Zvládám to tady,“ odpověděl Turalyon. Byl příliš zabraný do bitvy, než aby měl čas cítit se v její přítomnosti trapně. Vykryl ránu sekerou, srazil k zemi orka a zamířil k dalšímu. „Našla jsi je?“