„Našla,“ řekla Alleria. „A souhlasili. Vojáci a hraničáři už jsou na cestě. Jestli je chceš tady, budou tu za deset minut.“
Turalyon přikývl. Dlouhou rukojetí kladiva vykryl další útok, potom si přehmátl a ranou z krytu protivníka složil na zem. „Tady je to stejně dobré jako jinde,“ odpověděl, „a když tu bojujeme, Horda se jinam nepřesune.“
Alleria souhlasila. „Poběžím zpátky a dám jim vědět. Musíte se udržet, než přijdou,“ řekla podivně změněným hlasem. Turalyon se po ní ohlédl. Při Světle! Plakala? Rozhodně vypadala smutně. Není divu, vpád do elfského lesa jí určitě otřásl.
„Vydržíme,“ ujistil ji rychle. „Musíme.“ Alleria zmizela mezi stromy. Turalyon jen doufal, že se s vojáky vrátí dřív, než je Horda obklíčí.
Ter’lij, jeden ze Zul’jinových nižších náčelníků, se usmál. Jeho skupina ucítila stopu a šla po pachu. Zanedlouho uslyšeli osamocené lehké kroky dole mezi stromy. Osamělý elf. Ter’lij byl pověřen hlídáním stezky, která vedla přímo do elfského města. Měl zabít každého, koho na ní uvidí. Další elf, který neprojde.
Tiše se přikrčil a dírou mezi větvemi sledoval oběť. Elf se pohyboval rychle a tak tiše, že by ho jiní tvorové ani nezaslechli, ale Ter’lij ho vnímal stejně jako dunění hromů nedaleké bouře. Měl na sobě dlouhý hnědý plášť, kapuci měl vytaženou a opíral se o dlouhou hůl. Stařec. Ještě lepší.
Ter’lij si naslinil rty v očekávání a pokynul ostatním, aby ho následovali dolů. Seskočil ze stromu, s dýkou v ruce, a usmál se na oběť. Něco však bylo špatně. Elf jedním pohybem strhl z ramen plášť a napřímil se. Zatočil holí nad hlavou a na jejím konci se objevil kovový hrot. Byl oděn ve zbroji, která se leskla i v přítmí pod stromy.
„Mysleli jste si, že vás neslyšíme?“ elf si odfrkl, zamračil se a zavrčeclass="underline" „Mysleli jste si, že o vás nevíme? Neměli jste sem chodit, vy stvůry! Bude vás to stát krk!“
Ter’lij se vzpamatoval z překvapení a zasmál se. „Moc chytré, malý bleďáčku,“ souhlasil, „dobrý trik, který ty zahrát s Ter’lijem. Ale ty sám se svou hůlkou, a nás hodně,“ zbytek jeho skupiny se spustil dolů. Obklíčili arogantního elfa ze všech stran.
Ale elf se jen usmál, což nevěstilo nic dobrého. „To si myslíš?“ zařval. „Holedbáte se znalostí lesa, ale proti nám jste hluší a slepí!“
Zpoza blízkého stromu se vynořil další elf. Pak třetí. A čtvrtý. Ter’lij se zašklebil. Mezi stromy se objevovali další a další elfové, až byli trolové obklíčeni ohromnou přesilou. Všichni měli dlouhá kopí a velké obdélníkové štíty. Tohle nečekal.
Ale Ter’lij byl náčelník trolů a obávaný bojovník. Jen tak něčeho se nezalekl. „Ještě lepší,“ řekl, narovnal se a vztyčil. „Skutečný boj, a ne sundat jednoho neozbrojeného elfa. To já rád!“ skočil na prvního elfa s dýkou napřaženou k seknutí – a zemřel v letu. Kopí velitele elfů mu projelo hrudí, probodlo srdce a hrot se vynořil ze zad. Elf ustoupil stranou a nechal bezvládné tělo sjet po násadě zbraně. Otočil se, ohnal se kopím širokým obloukem a uťal paži trola, který se k němu blížil zezadu.
Bitka trvala velmi krátce. Elfský velitel kopl do jednoho z těl. Nepohnulo se. Už jednou s troly bojoval, ale ne na půdě Quel’Thalasu. Trolové byli schopní lovci a bojovníci, ale v porovnání s elfy byli neohrabaní. Oddíl kopiníků byl jedním z mnoha, které vyslala Sylvanas s úkolem vyčistit les od trolů. Tohle byla už druhá tlupa a velitel přemítal, kolik jich ještě bude.
Právě otevřel ústa, aby svolal své muže, když se na mýtinku vřítila štíhlá elfka se zlatými vlasy. Slyšel ji už dlouho předtím, než se objevila. Byla rozhodně neobyčejně rychlá.
„Haldurone!“ zavolala, když dorazila a zastavila se několik stop od něj. „Mluvila jsem s velitelem Aliance a také se Sylvanas. Potřebuje všechny naše síly na jihovýchodní hranici lesa. Shromáždila se tam Horda a Aliance je dlouho neudrží.“
Halduron Brightwing přikývl. „Dám vědět Lo’themarovi, jeho oddíl je poblíž,“ ujistil ji, „a přijdeme přátelům na pomoc. Jejich boj je naším bojem a my je nenecháme padnout rukou těch pošetilých stvůr,“ odmlčel se a chvíli ji sledoval. „Jsi v pořádku, Allerio? Jsi celá uřícená.“
Alleria zavrtěla hlavou, i když po její tváří přeletěl škleb. „Je mi dobře,“ ujistila ho. „Běžte! Přiveďte naše válečníky! Vrátím se k Alianci. Vyřídím jim, že jste na cestě.“ Na ta slova se obrátila a zmizela pryč. Halduron se díval za ní a otřásl se. Allerii znal už dlouho a viděl, že ji něco trápí. Dnes ale byli všichni nesví, když zjistili, že se posvátným lesem prohánějí cizí stvůry. Ne na dlouho. Zagestikuloval na lovce, vytáhl kopí z trolího těla a otřel z něj krev. Na odklízení špíny bude čas později. Teď se musí vypořádat s nepřáteli, kteří jsou ještě naživu.
Bylo to jen několik minut, co Alleria odešla, když se znovu objevila v bitvě a postavila se vedle Turalyona. Luk měla pověšený na zádech a v ruce meč.
„Přijdou,“ ujistila ho. Hleděla na něj zpříma a Turalyon přikývl. Jakkoli si nebyl jistý, zda za to mohla zpráva o posilách, nebo skutečnost, že je Alleria v bezpečí, ulevilo se mu. Pak svraštil čelo. Na takové myšlenky nebyl čas, měl před sebou bitvu.
Konečně přestalo pršet, ale mraky stále visely na obloze a halily bitevní pole do šera. Když Turalyon uviděl, jak se stranou lesa vynořila hrozivá monstrózní silueta, zprvu si pomyslel, že to je prostě jen další z nesčetných orkských bojovníků. Stín se však stále zvětšoval a nabýval konkrétních tvarů. Turalyon na něj zíral jako přimrazený, což mělo za následek, že ho jeden z orkských bojovníků málem probodl.
„Dávej pozor!“ varoval ho Khadgar, přihnal se k němu a kopancem povalil orka na zem. „Kam to hledíš?“
„Tam,“ odpověděl Turalyon a ukázal kladivem, než obrátil zrak zpět k boji kolem.
Teď zíral Khadgar. Když mezi stromy uviděl masivní postavu, která vyšla z lesa a okamžitě se zapojila do boje, zlostně zaklel. Tvor byl dvakrát větší než ork, s kůží jako zkrabacený pergamen. Měl obrovské kladivo, pravděpodobně orkskou obouruční zbraň, již však zlehka držel v jedné ruce, a byl oděn v podivné zbroji. Turalyon zaťal čelist, když se odvážil na něj znovu pohlédnout a zjistil, že zbroj je lidská. Hrudní plát, holenice a nátepníky spojeny silnými řetězy tak, aby kryly většinu obrovského těla.
Na oblouku ramen trčely dvě holé hlavy a sledovaly muže a orky, kteří bojovali před ním. Ohnal se kladivem a jednou ranou zabil dva vojáky. Potom se ohnal na druhou stranu a čtyři další odhodil stranou.
„Co to k čertu je?“ dožadoval se Turalyon. Udeřil útočícího orka do obličeje tak, že spadl na dalšího, a oba se svalili k zemi.
„Ogr,“ odpověděl Khadgar. „Dvouhlavý ogr.“ Turalyon chtěl příteli říct, že už ogra viděl a všiml si i toho, že tenhle má dvě hlavy, když vtom ogr pozvedl prázdnou ruku směrem k družině vojáků Aliance. Turalyon zamrkal, myslel si, že se mu to jen zdá. Byl to skutečně oheň, co z dlaně vyšlehlo? Podíval se znovu. Ano, plameny právě olizovaly vojáky, kteří odhazovali zbraně a snažili se oheň, jenž tancoval po jejich oblečení a zbroji, uhasit. Několik se zbavilo hořících plášťů, jiní se váleli v trávě. Jak to ogr udělal?
„Sakra!“ Bylo jasné, že to Khadgar také viděl, což dával najevo klením. „Je to ogří mág!“
„Co?“
„Čaroděj,“ odseknul Khadgar, „zatracený čaroděj!“
„Ach,“ Turalyon odrazil dalšího nepřítele a znovu zíral na monstrózního ogra. Největší a nejsilnější stvoření, jaké kdy viděl, umělo sesílat kouzla? Úžasné. Jak takovou bestii zabít? Chtěl se Khadgara zeptat, ale polkl slova, když uviděl, že ogří mág najednou zavrávoral a padl na zem, vlasy na zátylku měl zježené, zřejmě deštěm. Nejdřív si myslel, že se netvor jenom pro něco sehnul a přitom upadl, ale pak mu to došlo. To, co pokládal za vlasy, byly pevné tyče. Kopí!