Mraky se začaly trhat a vysvitlo slunce. Zvíře bylo zářivě červené od hlavy až po konec ocasu.
Kurdran se nemýlil.
Byl to…
„…drak!“ zakřičel. Ostatní trpaslíci stále bojovali s dvouhlavými ogry, ale mladý Murkhad vzhlédl a podíval se, kam Kurdran ukazoval. Potom ten blázen zamířil se svým gryfem přímo nahoru.
„Co děláš, ty pitomče?“ křičel Kurdran. Nebylo jasné, zda ho Murkhad slyšel, ale neodpověděl. Místo toho mladík z Wildhammeru letěl na draka, který teď byl přímo nad nimi. Pozvedl bouřné kladivo, vyrazil pronikavý výkřik a na obřího ještěra zaútočil. Drak jen otevřel tlamu plnou ostrých zubů a nebohého trpaslíka i s gryfem pohltil.
Murkhad neviděl utrpení v drakových obrovských zlatých očích ani obrovskou postavu se zelenou kůží, která byla usazena na jeho hřbetě, a dlouhé kožené otěže, jež měla omotané kolem rukou.
„Chvála Světlu!“ radoval se Turalyon s ostatními, když trpaslíci dorazili a Kurdran porazil prvního dvouhlavého ogra. Znovu pozvedl oči k nebi, až když slyšel křik vůdce trpaslíků. Viděl, jak rudý drak spolkl gryfího jezdce jako malinu a snášel se stále níž, k bitevnímu poli. Nebyl sám. Na nebi se objevily další rudé siluety.
Rudí draci neměli jen zbarvení ohně. Z nozder jim unikal dým a z tlamy se rojila oblaka jisker. S každým nádechem se jejich kůže rozjasnila.
Najednou si Turalyon uvědomil, co jim hrozí. „Stáhněte se!“ zařval a praštil Khadgara štítem do ruky. „Všichni se stáhněte!“ Mával kladivem nad hlavou, doufal, že si ho muži i elfové všimnou. „Stáhněte se, všichni! Pryč z lesa! Hned!“
„Pryč z lesa?“ zeptala se ho Alleria ostře. Neuvědomoval si, že je stále vedle něj, což dokazovalo, jak je ohromený.
„Proč? Vždyť vyhráváme!“
Turalyon to chtěl vysvětlit, ale nebyl čas. „Prostě to udělej!“ zakřičel a viděl, že je překvapená. „Řekni elfům, ať se stáhnou k horám. Rychle!“ Něco v paladinově hlase ji přesvědčilo a přikývla. Pozvedla luk a pokoušela se dát znamení elfským vojákům. Turalyon se obrátil, chytil prvního důstojníka Aliance, kterého našel, a vydal mu rozkazy. Důstojník přikývl a začal organizovat, obrátil jednotku k ústupu a řval na ostatní důstojníky, ať dělají to samé.
Nic jiného se nedalo dělat. Turalyon otočil koně a pobídl ho do klusu. Spěchal zpátky k horám. Uslyšel podivný zvuk, připomínající náhlý poryv větru nebo hlasité vydechnutí, a podíval se přes rameno.
První drak právě přistál s roztaženými křídly a dokořán otevřenou tlamou, z níž vytryskly plameny. Okraj lesa okamžitě vzplanul a žár byl cítit i na tak velkou vzdálenost. Letité stromy se během několika vteřin rozpadaly na prach a tam, kudy oheň prošel, zůstala jen černá pustá země, ze které stoupal hustý černý dým, jenž zakrýval slunce. Požár se rychle šířil od stromu ke stromu. Byl to hypnotizující pohled a Turalyon se musel nutit nedívat tím směrem a sledovat, kam jede. Když dosáhl úpatí, otočil koně a sledoval strašlivou zkázu.
„Udělej něco!“ křičela Alleria, která se objevila za ním, když spatřila, že jen nečinně hledí do plamenů. Praštila ho pěstí do nohy. „Udělej něco!“
„Nemůžu nic dělat,“ řekl Turalyon a srdce mu pukalo nad zoufalstvím v Alleriině hlase. „Přál bych si, abych mohl!“
„Tak něco udělej ty!“ dožadovala se elfka a otočila se ke Khadgarovi, který k nim mezitím přiběhl. „Použij kouzla! Zastav ty plameny!“ Čaroděj jen smutně zakroutil hlavou. „Ohně je příliš mnoho. Nedokážu ho uhasit,“ vysvětlil potichu. „Vyčerpal jsem se vyvoláním bouře,“ dodal hořce a Turalyon s ním soucítil. Nebyla Khadgarova vina, že uhasil první požár, netušil, že by mohlo přijít něco horšího.
„Musím se dostat do Silvermoonu,“ řekla Alleria spíš pro sebe než jim. „Jsou tam mí rodiče a starší. Musím jim pomoct!“
„Co tam budeš dělat?“ zeptal se jí Turalyon. Zněl ustaraněji, než chtěl, ale aspoň ji to přimělo se na něj podívat. „Umíš snad bojovat s plameny?“ ukázal k lesu, kde teď draci dováděli jako netopýři při hře, jen plivali plameny na všechny strany. Quel’Thalas hořel, kam až oko dohlédlo. Šedá stěna hustého kouře dosáhla úpatí hor a zahalila je do stínu. Tohle muselo být vidět i z hlavního města.
Alleria potřásla hlavou a z očí jí kanuly slzy. „Ale musím něco udělat.“ Nebyl to lítostivý nářek, spíš hněvivý, hrubý hlas. „Můj domov umírá!“
„Já vím. A rozumím ti,“ Turalyon jí položil ruku na rameno a jemně je stiskl, „ale kdybys tam teď šla, umřeš taky. I kdyby ses dostala k řece, voda v ní z toho žáru jistě vře. Tvá smrt by nikomu nepomohla.“
Vzhlédla k němu. „Moje rodina a lordi – budou v pořádku?“ zeptala se zoufale. Chtěla, možná potřebovala uvěřit, že přežijí.
„Jsou to mocní mágové,“ poznamenal Khadgar, „a i když jsem nikdy neviděl Sluneční studnu, chápu, že je zdrojem ohromné síly. Ochrání město. Ani draci se jí nedotknou,“ znělo to velmi jistě, ale Turalyon si dobře všiml, jak přítel zvedl obočí, jako by dodávaclass="underline" „Aspoň doufám.“
Alleria přikývla, ale stále byla otřesená. „Máte pravdu. Má smrt by ničemu neprospěla.“ Zírala na draky poletující a vznášející se v dáli. „Zato jejich ano. Smrt celé Hordy, hlavně orků.“ Přivřela zelené oči a Turalyon v nich uviděl něco, čeho si nikdy předtím nevšiml. Nenávist. „Přinesli sem takovou pohromu,“ zasyčela. „Chci vidět, jak za to trpí.“
„To my všichni.“ Turalyon vzhlédl, protože k nim přišel elf. Byl v plné zbroji. Brnění bylo krásné, jemně zpracované, ale funkční a pokryté krví nepřátel. Po boku mu visel dlouhý meč a na ramenou měl tmavě zelený plášť. Odložil přilbici a tmavě hnědé oči zasvítily zpod kaštanových vlasů. Měl velmi podobný výraz jako Alleria.
„Lor’themar Teron,“ představila ho Alleria. „Jeden z našich nejlepších hraničářů,“ potom se otočila a krátce se usmála na přicházející elfku. Byla to vysoká žena v plášti a s rysy podobnými Alleriiným, s vlasy poněkud tmavšími. „A zde je má sestra, Sylvanas Windrunner, vrchní hraničářka a velitelka našich jednotek. Sylvanas, lorde Terone, to je sir Turalyon z řádu Stříbrné ruky, druhý velitel vojska Aliance, a čaroděj Khadgar z Dalaranu.“ Turalyon přikývl a Teron mu to oplatil na znamení respektu mezi rovnými.
„Většina našich z toho pekla unikla,“ řekl Teron rychle. „Ale nemůžeme se dostat zpátky přes plameny. Jsme drženi vně, zatímco naše rodiny jsou lapeny uvnitř lesa. Teď už je jasné, jak se oheň mohl rozšířit tak rychle a v tolika směrech,“ sevřel jílec meče, „ale podobnými věcmi se nemá smysl zabývat,“ prohlásil, jeho slova byla určena Allerii a snad i Turalyonovi. „Jsme tady a musíme udělat, co je v našich silách, abychom zachránili náš lid, jak nejrychleji to půjde. To znamená zničit síly, které jej ohrožují.“
„Váš velitel, Anduin Lothar, nás už dříve kontaktoval. Žádal, abychom se přidali k Alianci,“ prohlásila Sylvanas a podívala se na Turalyona. „Mí představení se však rozhodli neodpovídat bez důkazu podpory.“ Letmo pohlédla na Allerii a jemně se na ni usmála. „Přesto se někteří z nás rozhodli jít s vámi,“ opět zvážněla. „Naši starší si uvědomili chybu, až když na půdu lesa vstoupili trolové. Když není bezpečno v Quel’Thalasu, tak kde potom? Mám rozkazy shromáždit vojáky a spojit se s vámi,“ uklonila se. „Bude nám ctí přidat se k Alianci, sire Turalyone, a doufám, že naše budoucí skutky vyrovnají vaše útrapy zde.“