Turalyon přikývl. Opět si přál, aby tu byl Lothar. Rytíř by jistě věděl, jak správně zvládnout takovou situaci. Ale nebyl tady a Turalyon si musel poradit sám. „Děkuji vám, elfové,“ řekl konečně Sylvanas. „Vítáme vás v Alianci. Spolu vyženeme Hordu z tohoto světadílu, z vašich a našich zemí. A pak snad zavládne mír.“
Byl přerušen náhlým zavřeštěním a třepotáním křídel shora. Turalyon se nahrbil, stejně tak Khadgar, a Teron sáhl po meči. Klesající zvíře bylo ale na draka moc malé a pokryté peřím, ne šupinami.
„Promiň,“ řekl Kurdran Wildhammer, když přistál se Sky’ree vedle nich a poplašil tím koně, „snažili jsme se, ale ti draci jsou moc velký a silný, a nás je jen hrstka. Určitě přijdem na to, jak je sundat, ale teď maj navrch.“
Turalyon přikývl. „Díky, že jste přišli,“ řekl veliteli trpaslíků, „i za vaši dřívější pomoc. Zachránili jste mnoho životů.“ Rozhlédl se kolem sebe. Khadgar, Alleria, Sylvanas, Lor’themar Teron a Kurdran Wildhammer byli ti dobří. Najednou se necítil tak sám. S nimi po boku možná může být schopný vůdce, alespoň než se Lothar vrátí.
„Musíme jít dál,“ řekl jim po chvíli. „Vrátíme se a osvobodíme Quel’Thalas, ale teď se musíme přeskupit a čekat. Myslím, že Horda tady nezůstane dlouho, má jiný cíl!“
Ale jaký? pomyslel si. Zabrali les a vyhnali elfy. Zaútočili na horu Aerine i na Khaz Modan. Kde zaútočí příště?
Pokusil se vcítit do pohledu Hordy. Kdyby vedl tažení orků, kam by šel?
Pak mu to došlo. Největší nebezpečí hrozilo v samotném srdci Aliance. V místě, kde všechno začalo. Podíval se na Khadgara, který přikývl, myslel na to samé.
„Hlavní město!“ Dávalo to smysl. Ze Silvermoonu, který ležel na severním okraji Quel’Thalasu, mohou orkové pochodovat přes hory přímo do Lordaeronu, a sejdou na břeh jezera Lordamere přímo u hlavního města. Je téměř bez obrany. Král Terenas poslal většinu mužů s Aliancí. Naštěstí pochod přes hory znamená, že půjdou nejdřív přes Alterac. Perenolde nepatřil k nejoddanějším členům Aliance, ale určitě zasáhne proti vpádu na své území. Orkové se však stále mohou Alteracem probít a stejně se k jezeru dostat, byť se ztrátami.
„Z Lordaeronu se mohou rozlézt po celém kontinentu,“ poznamenala Alleria, „a když nechají nějaké jednotky zde, budou mít dvě pevné základny, ze kterých mohou dobýt zbývající území.“
Turalyon přikývl. „Teď víme, co plánují,“ řekl. Věděl, že se nemýlí. „Musíme najít způsob, jak je zastavit,“ podíval se na požár v dálce. „Ale ne tady. Dostaňte vojska v pořádku do hor. Pak se poradíme o dalším postupu.“ Otočil koně a vyrazil k horám. Věřil svým zástupcům, že vyplní rozkazy. Už nesnesl další pohled na hořící les elfů.
15
„Pojďme!“ zvolal Doomhammer. „Vezměte si věci a pohněte kostrou!“ Chvíli bojovníky pozoroval, jak je náčelníci pohánějí a křičí, pak se otočil ke Gul’danovi, který trpělivě čekal poblíž. „Tak cos mi chtěl?“ zeptal se.
„Zůstanu ještě se svým klanem tady,“ odpověděl Gul’dan. „Mám s Oltářem bouří další plány, které Hordě pomohou v boji.“
Doomhammer se zamračil. Neduživému malému černokněžníkovi prostě nedůvěřoval. Nemohl však pominout, že dvouhlaví ogři se v bitvě o Quel’Thalas velmi osvědčili. Pravda, ti prokletí trpaslíci na gryfech jim trochu zkřížili plány a stálo je to několik ogrů, ale faktem bylo, že bez ogrů by nedokázali prolomit obklíčení a přeskupit se. Nakonec přikývl. „Udělej, co musíš,“ řekl Gul’danovi. „Ale nezůstávej tady moc dlouho. Jestli máme Lordaeron dobýt rychle, budeme potřebovat každou výhodu.“
„Nebudu otálet,“ ujistil ho s úsměvem Gul’dan. „Máš pravdu, musíme být rychlí.“ Tón, s jakým to řekl, Doomhammera zarazil, ale v té chvíli se př iř ítil Zuluhed a vrchní černokněžník se Doomhammerovi rychle ztratil z mysli, zatímco poslouchal nejnovější zprávu o zbývajících lesních obráncích.
„Nedaří se nám prolomit obranu,“ řekl náčelník Dragonmawů. Vypadal spíš rozčileně než provinile. „Ani draci na ně neplatí,“ prohlásil a zakroutil přitom hlavou. „Jejich oheň padá na město, ale nedotýká se ho. A drápy odráží nějaká neviditelná bariéra, kterou nemůžou prolomit.“
„To je Sluneční studna,“ poznamenal Gul’dan, který se vrátil přilákán tou zprávou. „Zdroj elfské magie. Dává jim nesmírnou moc.“
Samozřejmě že černokněžník o takových věcech ví, uvědomil si Doomhammer. „Je nějaký způsob, jak ji zničit nebo využít v náš prospěch?“ zeptal se.
Gul’dan zavrtěl hlavou. „Zkoušel jsem to,“ připustil. „Cítím její moc, ale nepodobá se to ničemu, co znám. Nedokážu ji uchopit.“ Poškrábal se ve vousech. „Myslím, že ji mohou ovládat jenom elfové, protože je svázána s nimi a s touto zemí.“
„Můžeš použít Oltáře k prolomení obrany?“ ptal se dál Doomhammer.
Gul’dan se znova usmál. „To je věc, o kterou se zrovna pokouším,“ odpověděl. „Ještě nevím, jestli to bude fungovat, ale Oltáře jsou vyrobeny z elfských runových kamenů, které byly původně napájeny ze Sluneční studny. Možná budu moci obnovit spojení v opačném směru a poslat svou magii do elfího zdroje. Buď ho tím zničím, nebo nad ním získám moc.“ Bylo jasné, kterou možnost by černokněžník volil raději. Doomhammerovi se pomyšlení, že by se taková moc shromáždil a pravé v Gul’danových rukou, ani trochu nezamlouvalo. Pořád by to však bylo lepší, než kdyby ji měli ti divní, tiší a nebezpeční elfové.
„Udělej, co budeš moct,“ řekl Gul’danovi. „Dobytí města teď není nejdůležitější. Nemůžeme sice dovnitř, ale oni stejně nemůžou ven.“ Obrátil se k Zuluhedovi. „To samé platí pro draky. Pokud má Aliance ještě víc sil v hlavním městě, budeme je potřebovat. Pokud se ti nepodaří prolomit bariéru do několika dnů, nech to být a pošli draky za Hordou.“ Podíval se na Gul’dana, který se už vzdálil mimo doslech. „A neztrácej Gul’dana s černokněžníky z dohledu.“
Zuluhed se zazubil. „Když mi to přikážeš, povleču ho s sebou, i kdyby ho můj drak měl spolknout a nést v žaludku.“
Doomhammer přikývl. Nechal náčelníka Dragonmawů, aby promluvil k dračím jezdcům, a šel se ujistit, že bojovníci z klanu Blackrock jsou připraveni vyrazit k dalšímu cíli.
Trvalo ještě dvě hodiny, než se Horda vydala na pochod. Gul’dan a Cho’gall pozorovali zástupy bojovníků, jak pochodují z Quel’Thalasu přes ožehlé zbytky lesa, který padl za oběť dračímu ohni. Dobrá třetina shořela a tam, kde dříve stávaly stromy, byl nyní jen popel a prach. Orkští válečníci se tam utábořili, protože se cítili pohodlněji pod otevřeným nebem, i když byla země pokrytá ohořelými kusy kůry a listím. Teď se však od zástupů pochodujících zpět k horám zvedala oblaka prachu. Doomhammer šel v čele dlouhými kroky, zbraň se mu na zádech pohupovala do rytmu chůze. Hleděl zpříma a neohroženě.
Gul’dan čekal, než se poslední orkové ztratili z dohledu, pak se obrátil k Cho’gallovi. „Je všechno připraveno?“
Obě hlavy náčelníka klanu Twilight’s Hammer se zazubily. „Ano,“ odpověděl.
Gul’dan přikývl. „Dobře. Řekni bojovníkům, že vyrážíme. Do Southshore je dlouhá cesta.“ Promnul si vousy. „Zuluhed je zaměstnaný elfím městem. Až si všimne, že jsme pryč, bude pozdě.“
„Co když za námi pošle draky?“ zeptal se Cho’gall, kterému při pomyšlení na obrovité tvory dštící oheň zatrnulo.
„Neudělá to,“ ujistil ho Gul’dan. „Bez Doomhammerova rozkazu si na to netroufne, což znamená, že napřed vyšle posla za Hordou a bude čekat na odpověď. Do té doby budeme mimo dosah, a pokud chce Doomhammer dobýt město lidí, nebude moct obětovat žádnou ze svých jednotek, aby nás pronásledovala.“ Zasmál se. Celé týdny se pokoušel vymyslet, jak by mohl uniknout Doomhammerovi a vyrazit za svými plány, a nyní mu sám Velký náčelník dal brilantní příležitost! Předpokládal, že Doomhammer bude trvat na tom, aby pochodovali s Hordou, ale elfští obránci poskytli dobrý důvod zůstat.