„Dohlédnu na bojovníky,“ řekl Cho’gall a už při odchodu začal vykřikovat rozkazy. Gul’dan pokýval hlavou a odešel se přichystat na cestu. Na tenhle pochod se těšil. Každým krokem se bude vzdalovat od Doomhammera a současně přibližovat svému osudu.
Doomhammer se opatrně plížil po úzké stezce, která se zařezávala do horského svahu. Sestupoval z hory dolů do protáhlé úžlabiny. Byla noc a bojovníci Hordy spali. Náčelník však musel vykonat ještě jednu důležitou věc. Pohyboval se tiše, při každém kroku hledal vhodné místo, kam šlápnout. Jednou rukou si přidržoval kladivo, aby ho nebouchalo do zad a nerachotilo o kamenné stěny. Druhou držel nataženou před sebou, aby nahmátl možné překážky na cestě. Srpek měsíce na obloze matně osvětloval okolní krajinu a občas odkudsi zabzučel hmyz. Jinak bylo všude ticho.
Už byl téměř dole v údolí, když cosi zaslechl. Byl to zvuk někoho nebo něčeho velkého zhruba jako ork, co se pomalu blížilo do údolí z druhé strany. Doomhammer se ukryl v prohlubni u stezky. Sundal ze zad kladivo, opatrně se podíval na stezku a čekal, až se tvor přiblíží. Po chvíli se na pěšině objevila postava zahalená v plášti, vytáhla se přes poslední balvan a vstoupila do údolí.
Spíše než údolí to byla úzká strž široká asi dvacet stop, na obou stranách se zvedaly příkré skalní stěny, jejichž stín poskytoval dobrý úkryt. To byl zřejmě důvod, proč se měli setkat zrovna tady.
Doomhammer sledoval neznámého, jak se zastavil, opřel se o stěnu a chvíli zhluboka oddechoval. Pak znovu vstal a rozhlédl se kolem. „Haló?“ zavolal tlumeně.
„Tady jsem,“ odpověděl Doomhammer, vylezl z prohlubně a vstoupil do údolí. Neznámý se napřímil a zalapal po dechu. Doomhammer si všiml, že má u pasu dlouhý meč, podle všeho velmi dobře vykovaný a nepoškozený. Neznámý ho zřejmě ještě nikdy nepoužil. Proč pořád vyjednávám se zbabělci, slabochy a intrikány? pomyslel si, a ne s válečníky, kteří jsou mnohem upřímnější ve svých přáních a čitelní v metodách? Viděl člověka, který velel Alianci u Quel’Thalasu, a jiného, jenž vedl vojska u Hillsbradu, a obou si cenil. Byli to upřímní bojovníci se smyslem pro čest, hodni úcty. Takoví lidé by ho ale nikdy nepožádali o setkání tohoto druhu.
„T… ty jsi lord Doomhammer?“ zakoktal člověk a bázlivě ustoupil o krok dozadu. „Mluvíš obecnou řečí?“
„Jsem Orgrim Doomhammer, náčelník klanu Blackrock a velitel Hordy. Ano, znám vaši řeč,“ řekl Doomhammer. „A ty, člověče? To ty jsi mi poslal tu zprávu?“
„Ano,“ odpověděl člověk a nahmatal si rukou kapuci, aby se ujistil, že mu není vidět do tváře. Jeho oděv byl z jemné látky s bohatým vyšíváním na lemech. „Myslel jsem si, že bude lepší rozumně se dohodnout, než vyvstanou… nepříjemnosti.“ Mluvil na něj pomalu, jako by promlouval k dítěti.
„Dobře, souhlasím.“ Doomhammer se rozhlédl kolem a ujistil se, že kromě toho člověka tu nejsou žádní další, ale ničeho podezřelého si nevšiml. Musel věřit tomu, že přišel sám, jak bylo napsáno ve vzkazu.
„Nečekal jsem, že bych mohl dostat zprávu od člověka,“ začal tiše Doomhammer a nahrbil se, aby si ho mohl lépe prohlédnout. „A už vůbec ne tak podivným způsobem. Vy lidé si běžně posíláte zprávy cvičenými ptáky?“
„Ano. Je to jeden z běžných způsobů,“ odvětil člověk. „Bylo mi jasné, že by žádný z mých lidí k tobě nepronikl natolik blízko, aby ti mohl zprávu předat, tak jsem poslal holuba. Zabil jsi ho, že?“
Doomhammer přikývl a neubránil se rozpustilému úsměvu. Člověk se otřásl a na tváři mu vyrašily krůpěje potu. „Nevěděli jsme, že to je posel, dokud jsem si nevšiml lístku, uvázaného na noze. To už ale bylo pozdě. Doufám, že ho nebudeš chtít zpátky.“
Člověk nad tím jenom mávl rukou, která se mu pořád ještě trochu třásla, ale hlas už zněl rozhodněji. „Je to jenom pták,“ prohodil. „Mám větší zájem uchránit před smrtí cennější životy.“
Doomhammer přikývl. „Tak to stálo ve vzkazu. Co ode mě chceš?“
„Záruku,“ odpověděl člověk.
„Jakého druhu?“
„Chci tvé slovo válečníka a vůdce, že dohlédneš na své bojovníky,“ odpověděl člověk. „Žádné zabíjení, vypalování, drancování nebo jiné násilnosti v těchto horách. Neútočte na města a osady a nezabíjejte mé lidi.“
Doomhammer nad tím chvíli rozmýšlel a hladil přitom hlavici svého strašlivého kladiva. „A co nám za to dáte?“
V tom okamžiku se člověk trochu strojeně usmál. „Volný průchod,“ odpověděl pomalu a nechal ta dvě slova viset v poklidné noci.
„Aha?“ Doomhammer nahnul hlavu a pobídl člověka, aby pokračoval.
„Ty a tví bojovníci chcete přejít hory a proniknout do Lordaeronu,“ řekl člověk. „Tenhle kraj je zrádný a ti, kdo se v něm vyznají, mohou účinně bojovat i proti několikanásobné přesile. Tvá Horda by nás zřejmě porazila, ovšem za cenu vysokých ztrát. Pak byste neměli dost sil na boj s obránci Lordaeronu.“ Znovu se usmál a opřel se o skálu, očividně uspokojen vlastním chápáním situace a schopností ji změnit. „Zařídím, aby se obránci od vás drželi stranou,“ řekl sebevědomě, „a ukážu ti, kterými cestami se dá dojít do Lordaeronu nejrychleji. Horda bude moct projít horami bez úhony.“
Doomhammer nad tím uvažoval. „My vás necháme na pokoji,“ řekl nahlas, „A vy nám za to uvolníte cestu?“
„Správně,“ řekl člověk.
Doomhammer se napřímil a udělal krok vpřed, takže byl od člověka vzdálen sotva dvě stopy. Z takové blízkosti už rozeznal některé rysy obličeje neznámého, třebaže byl zahalen v kápi. Měl protáhlou tvář a i přes bázlivý výraz byla cítit vypočítavost. V určitém ohledu mu připomínal Gul’dana – chytrý a mocichtivý, ale příliš zbabělý na to, aby nezradil.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Souhlasím. Ukaž mi nejkratší cestu přes hory a já po ní rychle převedu své bojovníky, takže nebudou mít čas plenit. Až tuto zemi ovládneme, budou tvé hory pod mou ochranou, takže je nikdo nebude napadat. Ty a tvůj lid budete v bezpečí.“
„Výborně!“ zasmál se člověk a radostně tleskl rukama jako dítě. „Věděl jsem, že se dohodneme.“ Na ta slova vytáhl zpod pláště svitek a podal ho Doomhamerovi. „Tohle je mapa oblasti,“ řekl. „Označil jsem v ní tohle údolí, abys měl lepší přehled.“
Doomhammer rozvinul mapu a prohlížel si ji.
„Ano, to je jasné,“ řekl po chvíli.
„Dobře.“ Člověk si ho několik vteřin prohlížel. „Vrátím se ke svým lidem,“ řekl.
Doomhammer přikývl, ale nic na to neřekl. Člověk se otočil a vyrazil z údolí směrem, kterým prve přišel. Náčelník chvíli zvažoval, zda se nevydat za ním. Toho člověka by vyřídil jednou ranou, ale to, co od něj potřeboval, už měl. Navíc by to bylo nečestné. Jedna z věcí, jež mu na vlastním národě nejvíce vadily, byl nedostatek cti. Dříve, ještě na Draenoru, byli vznešenou rasou. Gul’danova zrada ale všechno změnila a z orků se stali krvežízniví divoši. Doomhammer si dal za cíl obnovit hrdost a čistotu svého národa, což znamenalo přísné dodržování pravidel cti. Ten člověk s ním jednal v dobré víře, kterou Doomhammer nechtěl zradit. Vyrazí po cestě, již mu vyznačil na mapě, a pokud se jim lidé nepostaví do cesty, svou část dohody dodrží.