Potřásl hlavou, svinul mapu a zastrčil si ji za opasek. Pak zamířil po stezce zpátky. Jakmile se dostane k Hordě, ukáže náčelníkům cestu, po níž se vydají.
„Poslal jste pro nás, Vaše Veličenstvo?“ Generál Hath, velitel vojsk v Alteraku, pootevřenými dveřmi nahlédl do místnosti s mapou. Perenolde si všiml i dalších důstojníků, kteří stáli za ním.
„Ano, vstupte, prosím. Generále, důstojníci,“ řekl Perenolde. „Právě jsem obdržel nové zprávy o přesunech Hordy, které vám chci sdělit.“
Hath a několik ostatních si vyměnili významné pohledy, nikdo na to však nic neřekl. Mlčky ho následovali k veliké vyšívané nástěnné mapě, která pokrývala celou jednu stěnu. Byl na ní zobrazen Alterac se všemi městy a pevnostmi vyšívanými stříbrnou nití, jen samotný hrad byl zlatý.
„Z důvěryhodného zdroje jsem se dozvěděl,“ začal Perenolde, „že Horda postupuje naším směrem.“ Několik důstojníků vzdychlo překvapením. „Zřejmě chtějí vniknout do Lordaeronu a zvolili si cestu přes naše hory. Chtějí napadnout hlavní město ze severu.“
„Jak daleko od nás jsou?“ zeptal se spěšně plukovník Kavdan. „Kolik jich je? Jaké mají zbraně?“ ozvali se další vojáci za ním.
Perenolde zdvihl ruku a všichni přítomní zmlkli. „Nevím, jak jsou od nás daleko,“ odpověděl, „ale předpokládám, že tak jeden nebo dva dny cesty, víc ne. Nevím, kolik jich je, ale všechna hlášení se shodují v tom, že jde o obrovské vojsko.“ Usmál se. „To však už není naše věc.“
Generál Hath zpozorněl. „Není to naše věc?“ zasupěl, až se mu naježil knír. „Vždyť jsme součástí Aliance a přislíbili jsme pomoc v boji proti Hordě.“
„Situace se změnila,“ odvětil Perenolde, dobře si vědom, že se silně potí, čehož už si všimli i ostatní. „Zvážil jsem naše možnosti a rozhodl se zaujmout jinou pozici v tomto konfliktu. Od této chvíle už Alterac není součástí Aliance.“ Zhluboka se nadechl. „Věřte mi, takhle to je pro nás lepší.“
Důstojníci na něj překvapeně zírali. „Jak to myslíte, Veličenstvo?“ zeptal se Kavdan.
„Uzavřel jsem s Hordou dohodu o neútočení,“ odpověděl Perenolde. „My jim nebudeme bránit v průchodu přes hory, a oni nás za to nechají být.“
Důstojníci vypadali zaraženě, několik z nich dokonce naštvaně. „Vy jste se spaktoval s orky, Vaše Veličenstvo?“ zeptal se zlehka Hath se znatelným znechucením v hlase.
„Ano, spaktoval jsem se s orky!“ vykřikl Perenolde. „Protože ještě nehodlám zemřít!“ Zcela přestal ovládat svůj vztek. „Uvědomujete si, před čím stojíme? Horda, celá Horda se chce přehnat přes hory! Přes naše domovy! Uvědomujete si, kolik jich je? Tisíce! Desítky tisíc!“ Hath neochotně přikývl, stejně jako několik ostatních, kterým se donesly podobné zprávy. „Víte vy vůbec, jak orkové vypadají? Jednoho jsem potkal nedaleko odtud. Stál ode mě tak daleko, jako teď stojíte vy. Jsou obrovští! Skoro tak vysocí jako trolové a dvakrát tak širocí! Urostlí, svalnatí, z tlamy jim trčí kly. Ten ork měl u sebe kladivo, které by tři silní chlapi stěží uzvedli, a mával jím, jako by to byla hračka! Proti tomu nemůže obstát nikdo z nás! Oni nás všechny zabijí, copak to nechápete? Rozvrátili Stormwind a další bude Alterac!“
„Jenže Aliance…“ začal Hath, ale Perenolde ho přerušil hořkým smíchem.
„Co udělá Aliance?“ zeptal se. „Kde je? Nikde ji tu nevidím! Vytvořili jsme Alianci, abychom ochránili naše státy před hrozbou, ale teď nám tady Horda šlape na paty a ctěná Aliance si laskavě trčí někde jinde. Ještě vám to nedošlo? Opustili nás!“ křičel Perenolde téměř hystericky a musel vynaložit hodně sil, aby se zase zklidnil. „Odteď jde každé království samo za sebe,“ řekl jim tak pevně, jak jen mohl. „Nejpřednější je pro mě budoucnost Alteraku. Ostatní vládci udělají to samé.“
„Ano, ale ty stvůry…“ začal důstojník Trand.
„…jsou veliké a nebezpečné,“ skočil mu do řeči Perenolde. „To ale neznamená, že nemají rozum. Setkal jsem se s jejich vůdcem. Hovoří obecnou řečí! Vyslechl mě a souhlasil, že nás nechá na pokoji, když jim nebudeme bránit v pochodu.“
„Ale dá se jim věřit?“ zeptal se mladý důstojník Verand. Perenolde si povzdechl a zahlédl několik ostatních, kteří pokývali hlavami. Pokud se ptají na tohle, pak zřejmě přijali skutečnost, že podobná dohoda je nutností – už mají jen obavy, jestli bude dodržena.
„Nemáme na vybranou,“ odpověděl pomalu. „Mohou nás porazit, kdykoliv si vzpomenou. Když nás zradí, jsme v koncích. Jestli však svému slovu dostojí – a já myslím, že dostojí – pak Alterac přežije.“
„Stejně se mi to nelíbí,“ prohlásil vzpurně Hath. „Dali jsme slovo ostatním národům.“ Hleděl nepřítomně a Perenolde si byl vědom toho, že zvažuje situaci a pomalu si uvědomuje, že to je jediný způsob, jak přežít.
„Nemusí se vám to líbit,“ odpověděl ostře Perenolde. „Stačí, když mě poslechnete. Já jsem král a učinil jsem rozhodnutí. Vy jste mi přísahali věrnost a ta přísaha vás k tomu zavazuje.“ Bylo jasné, že kdyby nesouhlasili, nebylo by to nic platné, ale doufal, že se mu je podařilo přesvědčit.
Hath na něj chvíli upřeně hleděl a pak řekclass="underline" „Jak si přejete, Veličenstvo. Beru to na vědomí.“ Ostatní také souhlasili.
Perenolde se usmál. „Dobře. Pokud jde o Alianci, jsem připraven osobně nést všechny důsledky svého rozhodnutí.“ Otočil se zpátky k mapě. „Takže, Horda projde zde, zde a zde,“ ukázal na tři jižní průsmyky. Byl v rozpacích, když viděl, že se mu třese ruka. „My prostě stáhneme posádky a průsmyky necháme opuštěné. Horda tak na nikoho z nás nenarazí.“
Hath zkoumal uvedená místa. „Chtějí Lordaeron napadnout ze severu,“ řekl zamyšleně a zkoušel si představit krajinu na jih od Alteraku daleko za okrajem vyšívané mapy. „Touto cestou bych na jejich místě nešel, ale těžko soudit, kdybych disponoval tak velkým vojskem nebo tak velkým sebevědomím…“ Obrátil se k Perenoldovi se zamyšleným výrazem. „Naši muži s vámi nemusí souhlasit, Vaše Veličenstvo,“ poznamenal suše. „Mohou si to vyložit jako křivopřísežnictví, nebo ještě hůř,“ tón jeho hlasu vzbuzoval pochybnosti. „Jestliže se vzbouří, nebudeme je moci zastavit.“ Perenolde nad tím chvíli uvažoval. „Chápu,“ řekl nakonec. „Řekněte vojákům, že Horda hodlá projít třemi nejsevernějšími průsmyky. Když se budou ptát, jak to víte, řekněte jim, že to zjistili naši zvědové, které to stálo život.“ Potřásl hlavou, potěšen vlastní chytrostí. „To by je mělo všechny zaměstnat, takže se nebudou Hordě plést do cesty.“
Hath ochotně přikývl. „Okamžitě tam začnu stahovat naše jednotky, Veličenstvo.“
„Výborně.“ Perenolde odměnil generála tím nejsrdečnějším úsměvem, jakého byl schopen, aby mu dal najevo, že mu odpouští. „Měli byste se dát do práce. Nemůžeme riskovat, že orkové přitáhnou a narazí na naše vojáky.“
Důstojníci zasalutovali a spěšně se odebrali z místnosti, všichni kromě Hatha.
„Chtěl jste ještě něco, generále?“ zeptal se Perenolde s nepředstíranou únavou v hlase.
„Je tady posel, pane,“ odvětil generál. „Od Aliance. Přijel sem, zatímco jste… odpočíval.“ Hath se ostře podíval na plášť hozený na židli v rohu a z toho pohledu bylo zřejmé, že dobře ví, co Perenolde dělal a proč. „Čeká venku, pane.“
„Ať vejde,“ odpověděl Perenolde, přistoupil k židli a přehodil si plášť přes ruku. „Hovořil jste s ním?“