„Jen jsem se ho ptal, kdo ho poslal,“ ujistil ho Hath. „Věděl jsem, že budete chtít vyslechnout jeho zprávu jako první,“ generál mezitím došel ke dveřím a otevřel je. Do místnosti vešel mladý muž v omšelém koženém kabátci. Vypadal nervózně a hleděl do země.
„Vaše Veličenstvo,“ řekl mladík a na okamžik vzhlédl. „Přináším vám pozdravy a vzkaz od lorda Anduina Lothara, velitele Aliance.“
Perenolde přikývl a přešel místností k poslovi. „Děkuji vám, generále, pro tuto chvíli je to všechno,“ řekl Hathovi, kterému se očividně ulevilo. Beze slova opustil místnost a zavřel za sebou dveře. „Tak, mládenče,“ pokračoval Perenolde a obrátil se zpátky k poslovi. „Copak mi neseš?“
„Lord Lothar vás žádá, abyste přesunul své vojsko do Lordaeronu,“ odpověděl neklidně posel. „Horda velmi pravděpodobně zaútočí na hlavní město a vaše jednotky musí pomoci při obraně.“
„Chápu,“ řekl Perenolde a promnul si bradu. Pak vztáhl ruku a položil ji mladíkovi na rameno. „Očekává Lothar odpověď?“ zeptal se.
Posel přikývl.
„Aha,“ řekl Perenolde. „To je škoda.“ Přitočil se k poslovi, přitáhl si ho blíž a dýkou ukrytou v druhé ruce ho probodl. Čepel projela pod žebry a zasáhla srdce. Muž zavrávoral, z úst mu vytryskla krev a zhroutil se k zemi. Perenolde ho zachytil předtím, než dopadl na podlahu, a opatrně ho na ni položil.
„Bylo by mnohem lepší, kdyby ta zpráva byla doručena písemně,“ řekl Perenolde měkce nad mrtvým poslem, zatímco utíral dýku do jeho kabátu. Potom mrtvolu dotáhl do šatny, kde ji složil do rohu. Pohlédl na svůj krví potřísněný plášť a odhodil ho stranou. Už se nebude dát vyčistit, to bylo jasné, a byla to škoda. Ty zdobné výšivky se mu moc líbily.
Perenolde vyšel ze šatny a zatáhl závěs u vchodu. Jestli Hath čeká venku, řekne mu, že posel potřeboval spěšně opustit hrad, takže mu dovolil použít tajný východ. Jinak mu při příštím setkání poví, že se vrátil k Alianci a obsahem jeho zprávy byl prostě příkaz bránit se útokům Hordy. Perenolde se usmál. Jediné, co mohl zaručit, bylo, že tam, kde postaví obranu, žádný ork neprojde. Ovšem tam, kde obrana nebude, to už je jiná věc.
Bradok přitáhl otěže s mírnými obavami. Dobře si pamatoval, jaké to bylo, když se poprvé vznesl na dračím hřbetě vysoko do vzduchu. Byla to úžasná jízda mezi mraky a Bradok, který sice byl zodpovědným bojovníkem, ale ničím víc, najednou pocítil skutečné štěstí. Cítil, že je předurčen, aby křižoval oblohu na obrovském rudém draku s větrem o závod. Stále si pamatoval to vzrušení, když uviděl plameny šlehající z drakovy tlamy, jež okamžitě spálily několik stromů opodál na prach.
Jakmile se podíval dolů, uviděl stříbrný pruh za zelení úrodné země. Bylo to moře, které překročili, když před nějakým časem vyplenili to království na druhém břehu.
Pobídl draka, aby se snesl níž. Stáhl křídla a začal prudce klesat. Moře se přiblížilo tak, že se rozkládalo téměř až k obzoru, a v tom okamžiku se na něm objevily podivné tmavé předměty pohybující se od míst, kde moře omývalo pobřeží. To jsou přece lodě, jimiž připlula Horda! Bradok nenáviděl lodě. Vlastně neměl rád cokoliv, co souviselo s vodou. Ale vzduch, ten přímo miloval.
Přitáhl otěže, aby drak přestal klesat, a zakroužil nad loděmi. Spatřil na nich orky sedící na lavicích, jak zabírají dlouhými vesly a pohánějí plavidla. Uprostřed každé lodi stál ogr, který tloukl do velikého bubnu do rytmu, podle kterého orkové veslovali. Každým záběrem se loď pohnula o kus vpřed.
Bradok se zarazil a ještě jednou přelétl nad loděmi, aby se ujistil. Ano, lodě skutečně pluly od břehu na volné moře. Proč? Vždyť měly zůstat v kotvištích pro případ, že by je Horda potřebovala. Kam tedy plují?
Jakmile si pořádně prohlédl loď na čele flotily, spatřil tam někoho velmi známého. Byl to černokněžník Gul’dan. Jako většina orků i Bradok se Gul’dana dřív bál. Nyní ale byl dračím jezdcem. Čeho by se měl obávat?
Bradok stočil draka a zamířil přímo k čelní lodi. Když se přiblížil, Gul’dan se obrátil jeho směrem. „Proč odplouváš s loděmi?“ zavolal Bradok a zamával volnou rukou, zatímco drak držel krok s lodí. Černokněžník vypadal zmatený a bezradně rozhodil rukama. Bradok přiletěl s drakem blíž. „Musíš se obrátit a plout zpět! Horda je v Lordaeronu, ne za mořem!“ zavolal znovu. Gul’dan si dal ruce k uším a naznačil, že ho neslyší. Bradok tedy s drakem přilétl ještě blíže, byl nějakých deset stop od černokněžníka. „Říkal jsem…“ Najednou Gul’dan napřáhl ruku, ze které vyšlehl zelený záblesk přímo do Bradokovy hrudi. Ochromila ho ostrá bolest. Cítil, jak se mu stahují plíce a zvětšuje srdce, až náhle obojí přestalo pracovat, svět kolem zčernal a on vypadl ze sedla, těsně minul palubu lodi a dopadl do vody. Kdybych tak mohl létat, stačil si ještě pomyslet.
Gul’dan se zasmál, když viděl, jak dračí jezdec mizí pod hladinou. Potřeboval toho hlupáka dostat blíž, aby měl jistotu, že ho nemine. Měl trochu obavy, co asi drak udělá, když přijde o jezdce. Ten se ale vznesl výš, zaklonil hlavu, vyrazil mohutný řev a odletěl pryč. Gul’dan ho dlouho sledoval, aby se ujistil, že se nerozhodl kroužit kolem, a pak se otočil zpátky k přídi.
Nevšiml si však, že vysoko na nebi letí ještě někdo další. Torgus si dal s Bradokem závod, ale dorazil k moři později, až když jeho přítel zahlédl lodě. Viděl všechno. Teď se obrátil a letěl co nejrychleji zpátky ke Quel’Thalasu. Zuluhed bude chtít vědět, co se stalo, a Torgus předpokládal, že ho pověří, aby to oznámil i zbytku Hordy, možná samotnému Doomhammerovi.
Horské průsmyky byly pusté, přesně jak bylo domluveno, a Doomhammer jimi hnal své bojovníky. Věřil, že zahalený člověk dodrží slovo, a byl rád, že se nezmýlil. Stezka však byla i tak velmi nebezpečná. V úzkých skalních rozsedlinách stačila skutečně jen hrst bojovníků, a cesta by byla rázem odříznuta. Jakmile by se pak v průsmyku nakupilo na sebe víc těl padlých bojovníků, nebylo by možné projít vůbec. Proto neustále pobízel orky k větší rychlosti, dobře si vědom toho, že bude nejlepší, když budou mít hory daleko za sebou. Trvalo dva dny, než překonali zasněžené hřebeny a sestoupili do podhůří na druhé straně. Za tu dobu orkové nenarazili na jediného člověka. Někteří válečníci si stěžovali, že neměli příležitost k boji, ale náčelníci je ujišťovali, že za horami si ho užijí do sytosti.
Druhého dne už čelo orkského zástupu sestoupilo z hor úplně. Doomhammer kráčel jako vždy vpředu a zastavil se v úžasu nad krajinou, která se před nimi objevila. Pod horami se rozkládalo obrovské jezero, jehož hladina se stříbrně leskla v brzkém ranním slunci. Na vzdáleném břehu se vypínalo pohoří, které se rozkládalo šikmo od severu k jihu. Bylo podobné tomu, které orkové zrovna překonali. To však směřovalo z východu na západ. Hory na protějším břehu se rozkládaly také západním směrem a spolu tak utvářely obrovské V, v jehož středu bylo jezero. Na severním břehu se tyčilo majestátní město obehnané vysokými hradbami.
„Hlavní město.“ Doomhammer chvíli hleděl tím směrem, pak pozvedl kladivo vysoko nad hlavu a vyrazil válečný pokřik. Ostatní bojovníci začali také křičet, až se řev odrážel od okolních kopců, nesl se daleko do krajiny a s ním orčí radost, hněv a krvelačnost. Doomhammer se zasmál. Ve městě už jistě vědí, že Horda je tady, ale takový pokřik v nich jistě vyvolá děs. A Horda je smete dříve, než se stačí vzpamatovat. „Na město!“ zařval Doomhammer a znovu pozvedl kladivo. „Zničíme ho a s ním i poslední naději lidí! Vpřed, bojovníci! Dokud jim v uších zní náš pokřik! Vpřed!“