Na ta slova Doomhammer vyrazil z kopce dolů na pláň a přes ni k masivním hradbám města.
16
„Pane! Pane, orkové jsou tady!“
Morev, velitel stráží, vtrhl do trůnního sálu. Král Terenas vzhlédl. „Cože?“ nevěnoval pozornost polekaným výkřikům šlechticů, kteří zde byli shromážděni na audienci. Vstal a pokynul veliteli, aby předstoupil. „Orkové jsou tady?“
„Ano, pane,“ odpověděl muž. Morev byl zasloužilý veterán, Terenas ho znal od mládí a byl překvapen, že ho vidí bledého a roztřeseného. „Museli přejít hory. Zatímco spolu hovoříme, shromažďují se na protějším břehu jezera!“ Terenas vyrazil z místnosti, rychle překonal chodbu a krátké schody nahoru, šel k nejbližšímu balkónu, který byl vedle královnina salónu. Když vešel, Lianne překvapeně vzhlédla, ale on beze slova otevřel dveře a vstoupil na balkón, Morev za ním.
Terenas zůstal stát, zcela ohromen. Balkón běžně poskytoval dech beroucí výhled na hory, které se tyčily nad jezerem. Hory tam samozřejmě stále byly, ale zeleň pod nimi byla pokryta černou masou, jež se neklidně pohybovala. Horda skutečně dorazila.
„Jak se to mohlo stát?“ dožadoval se král odpovědi. Morev stál vedle něj a zíral na děsivý výjev s otevřenou pusou. „Procházeli Alteracem. Jak to že je Perenolde nezastavil?“
„Určitě ho lehce přemohli, pane,“ odpověděl Morev s opovržením. Dokonce, i když byl ochromen hrůzou, dal najevo své mínění o alterackém králi a jeho vojácích. „Horské průsmyky jsou úzké a schopní vojáci by Hordu zadrželi. Pokud ale měli špatné rozkazy…“
Terenas se zamračil a potřásl hlavou. Jeho názor na Perenolda se shodoval s Morevovým. Nikdy se mu nelíbil, vždycky byl sobecký a prohnaný. Ale Hath, Perenoldův generál, byl schopný vojevůdce a dobrý bojovník. Kdyby to bylo na něm, sestavil by řádnou obranu. Ale kdyby od Perenolda dostal jiné rozkazy, pravděpodobně by uposlechl.
„Vyšlete do Alteraku posla,“ rozhodl nakonec, „a vojsko Aliance zpravte o naší situaci také. Později zjistíme, co se stalo,“ neobtěžoval se podotknout, že to vyžaduje, aby přežili. „Teď se musíme připravit. Shromážděte stráže, vyhlaste poplach a dostaňte všechny do města. Nemáme moc času.“ Ještě jednou se podíval na vzdálený břeh jezera, kde se temnota pomalu plazila kolem vodní hladiny. Času nebylo nazbyt.
Holubi se zprávami byli posláni vůdcům Aliance a na místo, kde se naposledy zdržovala alianční armáda. Jeden z nich přiletěl i do Stromgardu. Zpráva se rychle dostala k Thorasi Trollbaneovi, nevrlému stromgardskému králi.
„Cože?“ zařval Trollbane, když si zprávu přečetl, a vztekle hodil těžký dřevěný korbel, ze kterého popíjel pivo, na protější zeď. „Ten blázen! Co to udělal, nechal je projít?“ Trollbane opovrhoval Perenoldem. Nejen proto, že byli sousedé, a tudíž rivalové. Nesnášel ho. Perenolde byl jako slizký had, arogantní vyfintěný idiot. Měl by být ale schopný zadržet postupující armádu! Asi by ji nezastavil úplně, pokud byla Horda skutečně tak početná, jak tvrdil Lothar a také pozdější zprávy. Orkové by se nakonec probili skrz, ale mohl aspoň zpomalit jejich postup, způsobit jim ztráty a varovat Lordaeron včas, aby se mohl připravit. Pokud jsou orkové u jezera, nemůže Terenas dělat nic víc než zavřít brány a očekávat první vlnu útoku.
Trollbane začal přecházet po místnosti. Chtěl jít přátelům na pomoc, ale nebyl si jistý, jestli to je nejlepší tah. Terenas je skvělý stratég a jeho stráže patří k nejlepším v zemi, brány a hradby hlavního města jsou pevné a vysoké. Určitě vydrží nápor první vlny útoku. Kdyby se celá Horda dostala k jezeru a zaplavila město, znamenalo by to ohromné nebezpečí.
„Aby ho čert vzal!“ Trollbane udeřil pěstí do opěradla těžké židle. „Perenolde je měl zadržet! Měl nás aspoň varovat! Ani on není tak neschopný!“ odmlčel se, něco ho napadlo. Perenolde nikdy nebyl z Aliance nadšený. Spolu s Graymanem ji odmítali, Trollbane si to dobře pamatoval. Vybavil si jednání v hlavním městě s Terenasem, Lotharem a ostatními. Ano. Graymane odvrhl ten nápad, ale hlavně proto, že si myslel, že Gilneas zničí každého, kdo by byl tak hloupý, aby ho napadl. Ale Perenoldovi se nelíbila myšlenka na boj. Trollbane vždy pokládal souseda za strašpytla a zbabělce. Byl ochotný bojovat, když věděl, že má navrch, ale nikdy neriskoval. Vždyť to byl Perenolde, kdo navrhoval, aby nejdřív vyjednávali.
„Ten blázen! Ten podrazácký blázen!“ Trollbane nakopl židli, která přeletěla místnost. Udělal to, že? Vyjednával s Hordou! Trollbane věděl, že má pravdu. Perenolde se staral jenom o svoje bezpečí. Spaktoval by se i s ďáblem, kdyby tím zachránil své území. A přesně to se stalo. Proto se Horda dostala přes hory, aniž by to vyvolalo poplach. Proto Perenolde neodpovídal a nikoho nevaroval. Nechal je projít. Pravděpodobně mu slíbili, že ho po válce nechají na pokoji.
„Rargh!“ Trollbane byl tak rozzuřený, že nemohl ani mluvit. Sáhl po sekeře, která visela na obvyklém místě vedle jeho židle, a praštil s ní do stolu. Jedinou ranou ho rozlomil. „Já ho zabiju!“ zařval. Bojovníci a šlechtici strachem ucouvli a tím mu připomněli, že není sám. Osobní pomsta bude muset počkat. Nejdřív je tu válka.
„Shromážděte vojáky,“ rozkázal strážím. „Jdeme do Alteraku.“
„Ale pane,“ odpověděl kapitán stráží. „Polovinu vojáků jsme poslali s vojskem Aliance!“ Trollbane se zamračil. „Vemte všechny, které najdete.“
„Jdete jim na pomoc, pane?“ zeptal se jeden ze šlechticů.
„To záleží na tom,“ odpověděl Trollbane, potěžkal sekyru a usmál se na toho muže, „jak se to vezme.“
Anduin Lothar zvedl hledí přilby a rozhlédl se, protřel si oči a přejel mečem po těle mrtvého orka, aby zbraň očistil od krve a vnitřností, kterými byla pokryta.
„Tenhle je poslední, pane?“ zeptal se jeden z vojáků.
„To nevím, synku,“ odpověděl popravdě Lothar a stále očima prozkoumával les kolem. „Doufám, ale nespoléhal bych na to.“
„Kolik jich tady ještě je?“ otázal se další voják, uvolnil sekyru z orčího těla u svých nohou. Malá mýtina byla pokryta mrtvými těly, ne jen orky. Byla to nepěkná šarvátka, větve nad nimi byly příliš husté, takže se k nim wildhammerští trpaslíci s gryfy nedostali. Vyhráli, ale bylo jasné, že to byla jen menší skupina orků, která se zatoulala od ostatních.
„Mnoho,“ odpověděl Lothar nepřítomně. Usmál se na své muže. „Ale teď už jich je míň, co?“ také se usmáli a Lothara zalila vlna pýchy. Někteří byli z Lordaeronu, někteří z Stromgardu, jeden nebo dva z Gilneasu, dokonce i z Alteraku, a několik jich přišlo s ním ze Stormwindu. Teď byli všichni vojáky Aliance, bojovali spolu jako bratři. Byl na ně hrdý. Jestli se i zbytek armády semknul podobně jako jeho skupina, měli šanci. Šanci na vítězství ve válce i na mír po ní.
Všiml si pohybu v dálce. „Připravte se,“ spustil si hledí a přikrčil se, meč namířil ve směru pohybu. Ale postava, která se odtamtud vyřítila, byl člověk. Jeden z jeho vojáků.
„Pane!“ muž popadal dech, byl uřícený. Nebyl raněný a meč měl u pasu. „Zprávy, pane!“
„Děkuji,“ řekl Lothar a převzal svitek. Vojáci kolem něj s napětím sledovali, jak Lothar zvážněl, když ji četl.
„Co se děje, pane?“ zeptal se jeden z nich, jakmile Lothar vzhlédl, zmuchlal pergamen a odhodil ho jako smetí. „Nějaký problém?“
Lothar přikývl, ještě vstřebával informaci, kterou právě dostal. „Horda se dostala do Lordaeronu,“ řekl tiše. „Pravděpodobně teď útočí na hlavní město.“