„Co budeme dělat?“ zeptal se jeden z vojáků naléhavě. Lothar si pamatoval, že je z Lordaeronu. „Musíme tam okamžitě vyrazit!“
Lothar zakroutil hlavou. „Je to moc daleko,“ řekl smutně vojákům. „Nestihli bychom to,“ povzdechl si. „Ne. Dokončíme to tady, musíme se ujistit, že v Hinterlandu nejsou žádní orkové. Nesmíme dovolit, aby se tady Horda usadila. Odtud by se mohli snadno dostat kamkoli po celém kontinentu.“
Vojáci přikývli. Nevypadali nadšeně z toho, že se potulují lesem a hledají zaběhlé orky, zatímco jejich rodiny a přátelé čelí zbytku Hordy.
„Turalyon a zbytek armády jsou na cestě,“ ujistil je. „Pomůžou ubránit město,“ pevně uchopil meč, „a až to tady dokončíme, půjdeme do hlavního města a postaráme se o každého orka, který jim unikne.“
Muži se zaradovali a Lothar se usmál, i když se necítil moc dobře. Líbila se jim představa, že přece jen městu pomůžou a Aliance je tak silná, že na ně zbude jen ta lehčí práce. Doufali, že to bude jednoduché.
„Jdeme dál,“ zavelel Lothar, poté co nechal muže trochu vydechnout. „Ujistíme se, že tady není víc orčích band. Pak se vrátíme k Aerine a přeskupíme se.“ Vojáci přikývli a pozvedli zbraně. Lothar šel v čele a společně se opět ztratili mezi stromy.
„Už jdou!“
Král Terenas se podíval k jezeru a zamračil se. I když to vypadalo, jako by se orkové hemžili po jezeře jako mravenci, lučištníci ho ujistili, že si předtím postavili bytelné mosty. Rychle se blížili k hradbám města. Terenas byl stále ohromen jejich množstvím. Také si všiml, že jsou masivně stavění, velcí asi jako největší lidé, svalnatí, s velkými zvířecími hlavami. Orkové nesli jen jeden široký těžký kmen, který chtěli použít jako beranidlo, ale jinak neměli žádné zbraně k dobývání. Kromě obvyklých kladiv, sekyr a širokých mečů měli orkové také lana s kotvami.
Hlavní město mělo velmi pevné hradby, které žádný nepřítel ještě nikdy nepřekonal, a Terenas byl rozhodnut, že to tak zůstane.
Nebyli dostatečně připraveni. Shromáždit lid nebylo těžké, protože většina žila uvnitř hradeb. Větší problém byl s dobytkem, některá zvířata byla ponechána osudu stejně jako veškerý majetek. Stráže dělaly, co mohly, aby zajistily, že všechno a všichni jsou za hradbami, než zavřou a zabední brány. Mnoho lidí sem uteklo pouze s oblečením a tím, co mohli pobrat. Jejich domovy budou určitě zničeny a Terenas věděl, že bude těžké je obnovit, až bude po všem. Za předpokladu, že odrazí orky a lidé budou znovu moci opustit město.
Terenas se podíval na hradby, na kterých už stáli připravení obránci. Tak málo mužů k obraně tak obrovských zdí! Většina jeho vojáků odešla s Lotharem a zbytkem vojska Aliance. Terenas toho rozhodnutí nelitoval. Bylo třeba Hordu zastavit a Lothar potřeboval každého vojáka, kterého Terenas mohl postrádat. Samozřejmě nečekal, že Horda zaútočí právě zde. Předpokládal, že je Aliance zadrží a porazí někde jinde, nebo že aspoň přijde na pomoc. Ale i kdyby hlavní město padlo a Aliance nakonec vyhrála, byla by to malá cena, kterou by zaplatili.
To ani v nejmenším neznamenalo, že se hodlá vzdát. Terenas se znovu podíval na orky. Byli už velmi blízko. Viděl jejich ohavné kly a různé ozdoby, kosti a medailony, které jim visely na krcích, rukou a hlavách, zřejmě válečné trofeje z předešlých bitev. Brzy zjistí, že tohle bude těžší boj než jakýkoli předtím. Horda si setkání bude pamatovat, ať to stojí, co to stojí.
„Horký olej!“ zakřičel Terenas, Morev a ostatní přikývli a vylili vařící olej z velkých kotlů přímo pod hradby. To už se k nim téměř dostali první orkové. Naběhli přímo pod proud vařícího oleje. Řvali bolestí, když jim pálil maso, celá první linie padla, kroutila se a svíjela.
„Připravte víc oleje!“ zavelel Terenas, dělníci okamžitě uposlechli, popadli kotle a odnesli je pryč. Zabere sice dost času znovu kotle naplnit, ohřát olej a donést je zpět, ale Horda nikam neuteče. Nebude to krátká bitva, ale zdlouhavé obléhání. Terenas děkoval Svatému světlu, že mají dostatek jídla a vody na několik týdnů. Olej dojde po dvou dalších vlnách, ale to byl jen začátek. Terenas měl další esa v rukávu.
Thoras Trollbane překračoval hory velmi snadno, lehce nacházel bezpečnou pěšinu na chladné šedé žule. Vojáci šli za ním, každý z nich byl dobře cvičen v boji a uměl se pohybovat v horách. Stromgarde bylo hornaté království a jeho lid byl zdatný ve zlézání hor a skalisek.
Před nimi byl první z alterackých průsmyků. I z té dálky a přes padající sníh Trollbane viděl pohybující se postavy. Velké, těžce stavěné bytosti šly klidně, ale obezřetně. Orkové očividně nebyli zvyklí na zimu a horský terén. Průsmyky byly úzké, vytesané do skal, umožňovaly obchod Alterackých a Stromgardských se sousedy v nížině. Trollbane a jeho lid nepotřebovali takové vymoženosti, dávali přednost šplhání, představa, že by mohli být lapeni v dlouhém korytě, které viděli před sebou, se jim nelíbila.
Dal vojákům znamení a připravil si sekyru. Ještě ne, ještě ne… teď! Skočil přes okraj do průsmyku a přistál mezi dvěma orky. Ostří sekery se blesklo vzduchem, když jednomu odsekl hlavu a obratem druhému rozpáral hrdlo. Padli k zemi. Orkové po obou stranách se zarazili, začali vrčet a chopili se zbraní. Ale právě v té chvíli čtyři z Trollbaneových mužů vskočili do průsmyku, dva na každé straně, a složili další dva orky. Potom se vojáci vrhli dolů na jiné příchozí orky, a tak to pokračovalo, dokud nebyl průsmyk přehrazen dvěma tucty mrtvých orků.
Trollbaneovi muži naházeli zimou ztuhlá těla na jednu hromadu, u které zůstalo deset vojáků, aby ji střežili. Ostatní se vydali dál.
„Dobře,“ řekl Trollbane, když vyrazili k severu. „To by byl jeden,“ další průsmyk byl ani ne hodinu cesty odtud.
Když dorazili na místo, hemžilo se to tam orky. Zaútočili stejně jako v prvním případě. Trollbane si všiml, že orkové jsou hrůzu nahánějící válečníci, velcí, silní a houževnatí, ale neměli zkušenosti se zimou a horami. Druhý průsmyk byl zabarikádován stejně jednoduše jako první a pak i třetí. Čtvrtý průsmyk byl nejširší, takže jeho obsazení trvalo déle. Mohli zde projít vedle sebe čtyři muži nebo tři orkové, proto do něj skočili hned čtyři Trollbaneovi vojáci najednou. Brzy však byl přehrazený mrtvými těly jako předchozí tři. Pro jistotu ho ještě zavalili balvany.
Pátý průsmyk byl čistý, tedy od orků, Trollbane tam sice našel vojáky, ale byli to lidé. Alteračtí byli rozestavění nad průsmykem i v něm.
„Zadržte!“ zavolal na ně jeden z nich a namířil kopí směrem, odkud přicházeli. „Udejte jméno a důvod, proč jste zde!“
„Thoras Trollbane, král Stromgardu,“ odpověděl úsečně Trollbane. „Kde je Perenolde?“
„Král je na hradě,“ odpověděl voják. „A vy tady nemáte co dělat.“
„A orkové?“ zeptal se Trollbane. „Ti vám nevadí? Jsou to snad vaši hosté?“
„Orkové se přes nás nedostanou,“ prohlásil jiný voják.
„To je dobře, akorát že nemíří k tomuto průsmyku. Jsou ve čtyřech dalších, jižně odtud.“
To vojáky překvapilo. „Máme hlídat tady,“ řekl jeden z nich. Vypadal zmateně. „Orkové měli projít tudy.“
„Ale neprošli,“ odsekl Trollbane. „Naštěstí mí vojáci blokují ostatní průsmyky. Ale hodně orků se už dostalo do Lordaeronu.“ Jeden z vojáků byl veterán, když to slyšel, zbledl. Trollbane se ho zeptal. „Kde je Hath?“
„Generál Hath je s jednotkou v sousedním průsmyku,“ odpověděl voják. Na chvíli se zamyslel a pak řekclass="underline" „Můžu vás tam zavést.“
Trollbane věděl, kde to je, ale také věděl, že bude jednodušší, když přijde s doprovodem. Takže přikývl a naznačil svým mužům, aby alterackého vojáka následovali.