Za hodinu dorazili na místo. Byla to nejširší cesta skrz Alterac, mohly zde projet i povozy. Bylo rozumné postavit nejvíc vojáků právě sem, kdyby ovšem šli orkové severní, ne jižní cestou. Trollbane spatřil Hatha, jak mluví s mladším důstojníkem, ale počkal, až voják, který je vedl, generála pozdraví.
„Generále Hathe, pane!“ zavolal. „Jsou zde návštěvníci z Stromgardu, jdou za vámi, pane!“
Hath vzhlédl a zamračil se, když uviděl Trollbanea. „Děkuji, seržante,“ řekl a přišel k nim.
„Vaše Veličenstvo,“ řekl vážně a uklonil se Trollbaneovi.
„Generále,“ Trollbane měl Hatha vždycky rád. Byl to řádný voják, dobrý taktik a čestný člověk. Nerad by se s ním pustil do boje a doufal, že toho nebude třeba. „Orkové se hemží vašimi jižními průsmyky,“ řekl bez obalu. „Zablokovali jsme je za vás.“
Hath zbledl. „Našimi jižními průsmyky? Jste si jistý?“ mávl rukou nad Trollbaneovým přikývnutím. „Samozřejmě že jste. Ale proč? Král mi osobně řekl, že budou procházet severními, ne jižními průsmyky. Proto nás poslal hlídat sem.“
Trollbane se podíval kolem. Žádný z alterackých vojáků nebyl na doslech, ale radši ztlumil hlas. „Jste čestný voják a dobrý velitel, Hathe,“ řekl potichu, „ale vždycky jste byl špatný lhář. Věděl jste, že jdou na jih, že?“
Alteracký generál si povzdechl a přikývl. „Perenolde se nějak domluvil s Hordou,“ přiznal. „Volný průchod výměnou za ochranu.“
Trollbane přikývl. Přesně tohle čekal.
„A vy jste s tím souhlasil?“
Hath ztuhnul. „Zničili by nás!“ odpověděl ostře. „Porazili by nás a pobili náš lid! Nikdo by nám nepomohl!“ zakroutil hlavou. „Perenolde to udělal především proto, aby ochránil Alterac. Možná to nebylo správné, ale zachránil nás!“
„A co Lordaeron?“ zeptal se Trollbane potichu. „Lidé tam zemřou, protože vy jste nechali Hordu projít.“
Hath se na něj podíval. „Jsou to vojáci! Znají riziko! Horda by zabila naše rodiny, naše děti! To není to samé!“
Trollbane přikývl, chápal ho. „Ne, to není to samé,“ souhlasil. „Tvá oddanost národu je chvályhodná, ale jestli Horda dobude Lordaeron, získá moc nad celým světadílem. Proč si myslíte, že budete v bezpečí?“
Hath vzdychl. „Nevím,“ přiznal. „Jejich vůdce dal Perenoldovi slovo, ale nevím, jestli můžeme takovému stvoření věřit,“ potřásl hlavou. „Řekl jsem Perenoldovi, že bychom měli splnit závazky k ostatním národům, ale on je odvolal. Přísahal jsem mu věrnost a musím poslechnout. Navíc si myslím, že má možná pravdu a může to být naše jediná šance na přežití.“ Zamračil se. „Ale přežití naší rasy je důležitější než jedno království. A když nemáme čest, nemáme nic.“ Pozvedl bradu, měl vážný výraz. „Obnovím nám ji,“ prohlásil. Potom se otočil a zavelel mužům. „Desátníku! Shromážděte muže! Co nejrychleji se dostaňte k jižním průsmykům a zatlačte Hordu zpět!“
„Ale pane…“ namítl voják, jenže Hath na něj zařval. „Hned, vojáku!“ důstojník zasalutoval a spěchal vyplnit rozkaz. Potom se otočil zpět k Trollbaneovi „Je na hradě,“ řekl rychle generál. Nemusel vysvětlovat, koho má na mysli. „Jeho osobní stráže tam budou také, ale je jich jen dvacet. Mohl bych ho vylákat.“
Trollbane zavrtěl hlavou. „Na to teď není čas.
A navíc,“ podotkl. „Když tam půjdu já, bude to vpád, když půjdete vy, bude to zrada,“ zamračil se. „Přenecháme tuhle záležitost Alianci, až bude po všem. Teď záleží jen na tom, abychom zastavili Hordu.“
Generál přikývl. „Děkuji vám,“ pak se otočil a přidal k důstojníkům, kteří svolávali ostatní vojáky.
„Zatraceně, jdeme pozdě!“ Turalyon zastavil a zadíval se do údolí. S Khadgarem a ostatní jízdou jeli rychle a pěšáci pochodovali daleko za nimi. Nejlepší cesta vedla přes západní podhůří Hearthglenu k hlavnímu městu ze severu, kde byla hlavní brána. Teď ovšem váhal, zda by nebylo lepší obětovat výhodnou pozici a ušetřit tak čas.
Turalyon také doufal, že by mohl nabrat další vojáky od Thorase Trollbanea, ale Stromgarde byl příliš daleko. Také přemýšlel o změně trasy, ale podle posledních zpráv se Horda dostala přes hory před nimi, a tak bylo lepší pokračovat dál. Museli se k hlavnímu městu dostat včas!
Když se podíval do údolí, které vedlo do Lordaeronu, a na jezero za ním, zjistil, že zklamal. Horda už byla zde. Orkové se hemžili údolím a kolem města jako spadané listí kolem podzimního stromu.
„Ještě nepronikli za hradby,“ podotkla Alleria, která stála vedle něj. S ostatními elfy, vojáky i hraničáři držela krok s jízdou a oba s Lor’themarem Teronem se přišli podívat, co leží před nimi. „Není pozdě. Můžeme jim pomoct.“
„Ne. Máš pravdu,“ souhlasil Turalyon. Potlačil zklamání a začal zkoumat situaci. „Tahle bitva ještě není prohraná a s naší pomocí hlavní město nepadne,“ poškrábal se na bradě. „Možná máme i výhodu,“ řekl tiše. „Horda o nás neví. Můžeme je uvěznit mezi námi a městem,“ zamračil se. „Měli bychom dát Terenasovi vědět, že jsme tady, abychom mohli zkoordinovat útoky, a aby si nemyslel, že byl podveden.“
Teron přikývl a sledoval hemžení orků. „Dobrý plán,“ souhlasil. „Jak se ale dostat k městu? Nikdo nedokáže projít kolem orků neviděn, ani elf ne.“ Alleria přikývla. „Kdyby to bylo v lese, možná,“ přiznala. „Ale na otevřené planině se není kam schovat. Pokoušet se o to je jasná sebevražda.“
Khadgar, který seděl na koni po Turalyonově druhé straně, se na ně usmál. „Já se tam dostanu,“ ujistil je a zasmál se jejich výrazům. „S malou pomocí,“ dodal a podíval se na potetovanou osobu, která vystoupila na skály za nimi.
„Pane!“
Terenas vzhlédl. Voják, který ho volal, ukazoval za hradby. Myslel si, že se orkové hromadí k dalšímu útoku, ale když se podíval, kam voják přesně ukazuje, zalapal po dechu. Uviděl na obloze tmavou siluetu, která k nim letěla vzduchem.
„Lučištníci, připravte se,“ zavolal, když zíral na stín. „Střílet na můj povel.“ Bylo na tom něco divného. Proč by poslali jednoho letce, když pod hradbami byly tisíce orků? Byl to snad zvěd? Nebo něco jiného?
Lučištníci zaujali pozice, tětivy napjaté a šípy namířené. Trpělivě čekali na povel. Stín se přiblížil. Terenas poznal, že to je gryf, ale byl větší a krásnější, než by čekal. Peří mu zlatě zářilo, když natočil ptačí hlavu, aby se porozhlédl zlatýma očima po krajině kolem.
Postava, jež seděla na jeho hřbetě jako na koni, jistě nebyl ork. Terenas ji stále pozoroval a potom si oddychl úlevou, když uviděl povlávat fialovou róbu. To mohlo znamenat jen jedno.
„Nestřílet!“ zavolal na lučištníky. „Je to čaroděj z Dalaranu!“
Gryf zamával křídly a zakroužil nad městem. Lučištníci se otočili a opět pozorovali orky. Jezdec hledal vhodné místo k přistání. Nakonec se rozhodl pro rohovou věž, která měla rovný vrch, kde se skladovaly kotle a balisty. Terenas tam ihned vyrazil s Morevem v patách. Dorazili, právě když gryf přistál.
„No, je dobře, že jsem to ještě nezapomněl,“ ohlásil jezdec, když přes gryfí hřbet přehodil nohu a spustil se na zem. „Děkuji,“ Terenas zaslechl, jak šeptá gryfovi, který na ta slova zakrákal. Potom se jezdec otočil a Terenasovi se naskytl pohled do známé tváře.
„Khadgare!“ zvolal a stiskl mu ruku. „Co tady děláš, a na takovém tvoru?“
„Přináším dobré zprávy,“ odpověděl mág a usmál se. Vypadal unaveně, ale jinak v pořádku. „Turalyon a jeho armáda jsou na druhém konci severního údolí,“ informoval Terenase. „Napadneme Hordu zezadu a odeženeme ji od města.“