„Výborně!“ Terenas spráskl ruce, poprvé po několika dnech potěšen. „S aliančním vojskem je můžeme napadnout ze dvou stran!“
„Takový je Turalyonův plán,“ souhlasil radostně mág. „Kurdran mi dovolil použít tohoto gryfa, abych se k vám mohl dostat a všechno vám říct. Jsem rád, že si ještě pamatuji, co mě Medivh naučil, takže jsem to zvládl.“
„Pojď,“ řekl mu Terenas. „Mí lidé se o něj postarají. Dají mu vodu a možná se pro něj najde i něco k jídlu. Ale pověz mi, co po nás sir Turalyon chce. Jak donutíme ta hnusná stvoření, aby litovala dne, kdy se odvážila zaútočit na naše město?“
„Do útoku!“ Turalyon vedl své muže, kladivo držel před sebou, a vyrazil z vody na břeh do houfu nepřátel. Většina orků se soustředila na městské hradby, jen několik jich uslyšelo dusot kopyt a otočilo se. Jeden z nich otevřel tlamu, aby varoval ostatní, ale Turalyon ho plnou silou praštil kladivem přes čelist, která se roztříštila. Padl k zemi a Turalyonův kůň ho zadupal.
Za velitelem následovala celá jízda, pak pěšáci. Překročili severní planinu. Teď se objevili za Hordou, která se otočila, aby se s nimi pustila do boje.
V tu chvíli začaly střílet městské balisty šípy a kameny orkům do zad.
Turalyon vedl jezdectvo do předních řad Hordy. Kroužili kolem nich i mezi nimi a pobíjeli všechny, kteří stáli v cestě. Pak znovu zaútočili městští obránci.
Orkové pobíhali ve zmatku sem a tam. Nevěděli, co mají dělat. Když útočili na město, alianční vojáci na ně udeřili zezadu. Když se obrátili k Alianci, zaútočila na ně městská obrana. Hradby stále odolávaly, takže se nemohli stáhnout do města, aby unikli útokům jízdy. Současně jim vojsko Aliance bránilo v ústupu k horám. Byli v pasti.
Naneštěstí Horda měla bojovníky, které mohla postrádat. Řada obrovských orkských válečníků postoupila dopředu s připravenými zbraněmi a Turalyon byl nucen se s jízdou stáhnout. Elfští lučištníci na ně seslali salvu šípů. Mnoho orků padlo, ale noví stále přicházeli. Orkové se začali vrhat na alianční vojsko a pokoušeli se je přinutit k ústupu. Tlačili Alianci zpět k jezeru. Jakmile byli z dosahu, polovina Hordy se opět otočila k městu. Obránci města už dávno vyčerpali zásoby oleje a kamení.
Balisty nemohly střílet tak blízko hradeb, nadělaly by víc škody samotnému městu než útočníkům. Takže orkové teď mohli klidně šplhat po hradbách a vyrážet brány. Ty zatím držely, ale bojovníci Hordy do nich bez ustání bušili beranidly. Většina orků sice byla zastavena, když se dostala nahoru, ale někteří se tam přece jen udrželi a útočili na obránce. Shazovali je dolů. První vlna, která se dostala nahoru, byla pobita, následovaly však další, mrtvá těla se hromadila a kryla orky, kteří lezli nahoru na hradby.
„Takhle to nejde!“ volal Khadgar na Turalyona, když hnali koně přes most, který přes jezero postavili orkové. „Nemáme dost bojovníků, abychom je obklíčili! Musíme zkusit něco jiného!“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Turalyon a praštil kladivem přibližujícího se orka. „Nemůžeš proti nim použít magii?“
„Ano, ale to nám k ničemu nebude,“ odpověděl Khadgar a probodl mečem jiného. „Můžu jich zabít jen několik. Mohl bych vyvolat bouři, ale to bych se jen zbytečně vyčerpal.“
Turalyon přikývl. „Dostaneme muže zpátky za jezero a udržíme tenhle most!“ řekl příteli, když štítem srazil orka do vody pod nimi. „Tam počkáme, až se o nás přestanou zajímat, a pak se na ně vrhneme znovu.“
Khadgar přikývl. Byl příliš zaneprázdněn bojem, aby promluvil. Doufal, že nový plán vyjde. Horda by totiž mohla most prostě spálit a pokračovat v dobývání města. A když městské brány jednou otevřou, bude vše ztraceno. Khadgar už viděl orky obsadit město, ve Stormwindu. Nemohl dopustit, aby se to stalo znovu.
„Brány už dlouho nevydrží!“
Terenas potřásl hlavou. Orkský bojovník pronikl na hradby nedaleko místa, kde stál král. Divoce se zasmál a vyrazil přímo na něj. Vycenil ostré kly a rozmáchl se těžkým kladivem. Terenas rychle vytasil meč. Nebyl dobrým bojovníkem, ale nebylo zbytí.
Někdo se však objevil po jeho boku. S úlevou poznal, že to je Morev. Velitel stráží na orka zaútočil dlouhým kopím. „Měl byste jít k branám, pane,“ řekl mu klidně a udělal další výpad. „Já to tady zvládnu,“ za orkem se objevilo několik dalších strážných s kopími.
Terenas uznal, že bude nejlepší, když dá na Morevovu radu. Schoval meč a zamířil k branám. Přešel po hradbách do malé zbrojnice, pak úzkou cestou podél zdí, která vedla ke krátkému schodišti, vyběhl po schodech a ocitl se znovu na hradbách, ale tentokrát přesně nad hlavní branou.
Ještě než dorazil na místo, dobře slyšel dunění beranidla. Dole uviděl orky, jak obrovským kmenem buší do okovaných vrat.
„Zajistěte bránu!“ řekl mladému důstojníkovi, který byl poblíž. „Vezměte muže a zajistěte hlavní bránu.“
„Ale čím, pane?“ zeptal se důstojník. „Čímkoli, co najdete,“ odpověděl Terenas. Podíval se za hradby na nespočet orků shromážděných proti městu. Za nimi na mostě uviděl odlesk paladinské zbroje. Turalyon se s vojskem stáhl, aby si mohli promyslet další tah. Terenas jen doufal, že bude stát za to.
17
„Máme je!“ zakřičel jeden z orků a Doomhammer se zasmál. Vítězství bylo na dosah! Hradby města sice ještě držely, bez ohledu na to, jak dlouho byly obléhány, ale brány pod neustálým tlakem začínaly povolovat. Jakmile budou proraženy, orkové se nahrnou do města, pobijí zbývající obránce, budou bořit, plenit a drancovat. Pak se budou moci rozšířit po celém kontinentu a zbývající lidi zaženou do moře. Země bude patřit Hordě a orkové se navrátí ke starému způsobu života.
Kdyby tady tak byli ogři, pomyslel si už poněkolikáté Doomhammer, když se opíral o kladivo a sledoval své bojovníky, jak se znova a znova pokoušejí prorazit mohutné okované brány. Mohli by přelézt hradby, nebo v nich palicemi prorazit otvory. Nechápal, proč ještě nedorazil Gul’dan s Cho’gallem. Jistě, orkové se dostali přes hory rychleji, než čekal, ale i tak už tady měli být.
„Doomhammere!“ zavolal na něj jeden z válečníků a ukázal vzhůru k nebi. Že by další gryfové? zašklebil se. Ti opeřenci jim dali pořádně zabrat jak v Hinterlandu, tak i v Quel’Thalasu. Tady jich zatím viděl jenom pár, jeden letěl do hradu a ani nezasáhl do boje. I tak si ale Doomhammer dělal starosti. Wildhammerští trpaslíci byli silní, vytrvalí, s bouřnými kladivy zrovna tak nebezpečnými, jako byla ta orkská, a jejich gryfové rychlí jako blesk. I když byli vzrůstem malí, nebylo radno je podceňovat a náčelník měl obavy, aby jich nepřiletělo víc.
Na obloze se mezi mraky objevil nezřetelný obrys letícího tvora, který se přibližoval a byl stále zřetelnější. Na gryfa byl příliš dlouhý a zkroucený. Doomhammer zaslechl nadšené volání mnoha bojovníků, kteří si tvora všimli dříve. Byl to drak! To byla dobrá zpráva! Jeho ohnivý dech by v mžiku podpálil brány a smetl obránce z hradeb. Osud města už byl předem jasný.
Drak přistál na břehu u jezera, a jakmile se dotkl země, jezdec seskočil ze sedla. Doomhammer spustil kladivo na záda a vykročil k němu.
„Kde je Doomhammer?“ zeptal se dračí jezdec. „Musím s ním mluvit!“
„Tady jsem,“ zvolal Velký náčelník a shromáždění válečníci se rozestoupili, aby mohl projít k jezdci. „Co se stalo?“
Jezdec se k němu obrátil a Doomhammer si uvědomil, že už ho někde viděl. No jistě, byl to jeden ze Zuluhedových oblíbenců, mocný bojovník, podle všeho jeden z prvních, kteří si troufli vsednout na dračí hřbet. Torgus, tak se jmenoval.