„Přináším zprávu od Zuluheda,“ oznámil Torgus s podivným výrazem ve tváři. Doomhammer z něj cítil podivnou směs zmatku, hněvu a zřejmě i studu a strachu.
„Pak mi ji tedy pověz,“ vyzval Doomhammer jezdce a přistoupil k němu tak blízko, že se ocitnul uvnitř kruhu, tvořeného stočeným dračím ocasem. Orkové, kteří stáli poblíž, raději o něco ustoupili, aby jim poskytli soukromí.
„Jde o Gul’dana,“ řekl Torgus. Byl to velký ork, vysoký zhruba jako Doomhammer, ale neodvažoval se mu pohlédnout do očí. „Uprchl.“
„Cože?“ Nyní Doomhammer pochopil výraz jezdcovy tváře a cítil, jak v něm krev vře vzteky. Sevřel rukojeť kladiva tak, že div nezasténala. „Kdy? Jak?“
„Krátce poté, co jste odpochodovali k horám,“ řekl Torgus. „Cho’gall šel také a s nimi všichni z klanů Twilight’s Hammer a Stormreaver. Nasedli do lodí a odpluli na volné moře. Míří na jih.“ Až nyní jezdec pohlédl náčelníkovi do tváře a nad strachem převládl hněv. „Jeden z mých přátel je spatřil na moři. Když ale přilétl blíž, aby se zeptal, proč odplouvají, Gul’dan ho zabil nějakým špinavým kouzlem! Viděl jsem to! Chtěl jsem je pronásledovat, ale musel jsem o tom zpravit Zuluheda. Přikázal mi, abych letěl k vám.“
Doomhammer přikývl. „Dobře jsi udělal,“ ujistil jezdce. „Jestli Gul’dan zabil tvého přítele, jistě by neváhal zabít i tebe, a pak bychom se nedozvěděli, že zradil.“ Ohrnul rty a zasupěl. „K čertu s ním! Věděl jsem, že mu nemůžu věřit. A teď nám sebral lodě!“
„Můžeme se za ním pustit,“ poznamenal Torgus. „Zuluhed ti vzkazuje, že draci jsou připraveni. Sežehneme lodě i s posádkami na prach!“ Doomhammer svraštil čelo. „Ano, ale jen když se dostanete dost blízko. Gul’danova magie je velice silná a Cho’gall je také mocný.“ Vztekle udeřil kladivem do země. „Já věděl, že nám Oltáře přivodí problémy! Dovolil jsem mu proměnit ogry a tím jsem ho posílil!“ Doomhammer se kousl do rtu, jako by se tím chtěl potrestat za krátkozrakost. Byl tak nadšen pomyšlením na novou zbraň proti lidem, že ignoroval instinkt, který mu jasně napovídal, že černokněžník bude dělat všechno jen pro vlastní prospěch.
Torgus stále čekal na rozkazy, ale oba se obrátili, protože k nim přiběhl další ork. Byl to Tharbek, Doomhammerův mladý pobočník. Zastavil se těsně před stočeným dračím ocasem, který se zachvěl vztekem.
„Ano?“
„Máme problém,“ řekl mu Tharbek úsečně. „Hory se uzavřely.“
„Cože?“ Doomhammer se obrátil a pohlédl přes dračí hřbet k obzoru, kde se tyčily alteracké hory. Dobře viděl, že nekončící příval orků, který proudil skrz jižní průsmyky dolů k jezeru, náhle ustal.
„Co se stalo?“
Tharbek zavrtěl hlavou. „Nevím,“ odpověděl. „Už není možné projít přes průsmyky. Poslal jsem několik bojovníků zpátky, aby zjistili, co se stalo, ale ještě se nevrátili.“ Výraz pobočníkovy tváře dával jasně najevo, že by už měli být dávno zpátky.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby Doomhammer. „Ten člověk nás zradil! Já věděl, že tomu, kdo je schopný zradit svou rasu, se nedá věřit!“ Když si však vzpomněl, jak byl ten zahalený člověk vyděšený, připadlo mu, že to byl asi někdo další, kdo ho přiměl změnit názor. Buď mu Aliance pohrozila něčím mnohem horším, než je orkská nadvláda, nebo přišli na to, že zradil, a odstranili ho, takže ztratil moc nad průsmyky. Ano, nejspíš to byla ta druhá možnost. Ten člověk byl příliš ochotný vyjednávat, než aby najednou sám od sebe porušil dohodu, zvláště když je Horda nablízku. Nejspíš ho někdo odstranil a sám se chopil vlády nad horami.
To však na věci nic neměnilo. „Kolik orků je tam nahoře?“ zeptal se.
Tharbek pokrčil rameny. „Těžko říct, ale nejméně půlka klanu,“ řekl a rozhlédl se kolem. „Ale i tak tady máme hodně bojovníků. A až přijde Gul’dan a ostatní, bude nás ještě víc.“
Doomhammer se hořce zasmál v neustávajícím rozčarování. „Jenomže Gul’dan nepřijde!“ Tharbek se zarazil. „Zradil nás!“ řekl Doomhammer Tharbekovi s velkým přemáháním. „Vzal dva klany, nalodil se a odplul na moře.“
„Ale proč?“ zeptal se zmateně Tharbek. „Když prohrajeme tuhle válku, přijdeme všichni o domov včetně Gul’dana!“
Doomhammer však zavrtěl hlavou. „Válka s lidmi pro něj nikdy nebyla na prvním místě.“ Pomalu si vybavoval, co mu černokněžník řekl, když byli ještě ve Stormwindu. „Říkal, že našel něco jiného, zdroj velké moci,“ vzpomínal Doomhammer. „Něco, co ho učiní tak silným, že už Hordu nebude potřebovat.“
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Tharbek. Podíval se k městu a zamyslel se. „Možná nemáme dost bojovníků, abychom ho dobyli,“ poznamenal.
Doomhammer tomu odmítal uvěřit, ale uvědomoval si, že pobočník má pravdu. Město bylo mnohem odolnější a jeho obránci bojovnější, než předpokládal. Útok Aliance zezadu jim už tak působil velké ztráty a teď nemohli počítat se žádnými posilami.
Nebyla to však jediná věc, která Doomhammera trápila. Gul’danova zrada byla neodpustitelná, ale horší bylo to, že se k němu přidali i další orkové, kteří upřednostnili své zájmy před zájmy Hordy, své sobecké cíle před potřebami národa. Z toho samého důvodu byl přece Doomhammer nucen zabít Blackhanda, zaujmout jeho místo a zavázal se odstranit zlořád a vrátit orkům čest. Tato zrada nemohla zůstat bez odpovědi. Musela být potrestána za jakoukoliv cenu.
„Rende! Maime!“ zavolal Doomhammer. Blackhandovi synové byli v mžiku před ním. Zřejmě je tón jeho hlasu přiměl k většímu spěchu.
„Vezměte celý Black Tooth Grin a vyražte na jih,“ řekl jim Doomhammer a vybavoval si mapy, které nakreslili jeho průzkumníci společně s troly. „Půjdete zpátky podle jezera a potom přes Hillsbrad k moři. Gul’dan sice uprchl, ale jistě s sebou nevzal všechny lodě. Takže tam ještě nějaké budou,“ zašklebil se a vycenil kly. „Vyplujete za nimi a pobijete ty zrádce do posledního.“
„A co s tím městem?“ protestoval Rend. „Co s touhle válkou?“
„V sázce je čest našeho národa!“ zařval Doomhammer a výhružně se rozmáchl kladivem. Bylo jasné, co s oběma orky udělá, když neuposlechnou rozkaz. „Nemůžeme dopustit, aby zůstali nepotrestáni!“ zíral na oba Blackhandy. „Berte to tak, že chráníte svou čest.“ Zhluboka se nadechl a pokoušel se uklidnit. „Já půjdu s vojskem pomalu za vámi a postarám se, aby vás Aliance nepronásledovala. Pak se sem vrátíme,“ ujistil je, „a dokončíme, co jsme začali.“ On sám o tom však pochyboval. Zastihli město nepřipravené, a to už se víckrát nestane.
Oba orkové souhlasili, i když z toho moc nadšení nebyli. „Stane se, jak si přeješ,“ řekl Maim a společně s bratrem odešel vydat rozkazy svým bojovníkům.
Doomhammer se obrátil zpátky k Torgusovi, který stále čekal na rozkazy. „Řekni Zuluhedovi, ať pošle všechny draky nad Velké moře. Leť co nejrychleji za ním. Získáš tak příležitost pomstít smrt svého přítele.“
Torgus přikývl, usmál se při pomyšlení na pomstu a obrátil se zpátky ke svému drakovi. Doomhammer ustoupil stranou, aby zvíře mohlo roztáhnout obrovská křídla a vznést se do vzduchu. Sledoval rychle se vzdalujícího jezdce, skřípal zuby a ruce se mu třásly hněvem a rozčarováním. Byl už tak blízko! Ještě jeden den a město by bylo dobyto! Příležitost byla náhle ta tam. Naděje na rychlé vítězství orků se povážlivě zmenšila. Čest však byla přednější.
Celou dobu stál v ústraní také Teron Gorefiend, ke kterému Doomhammer nyní zamířil. „Co s tebou, ty smradlavá mrtvolo?“ zeptal se náčelník mrtvého rytíře. „Sloužil jsi Gul’danovi, ale teď nás všechny zradil. Chceš ho následovat?“ Nemrtvý válečník na něj chvíli zíral zářícíma očima a pak zavrtěl hlavou. „Gul’dan nás opustil,“ odpověděl. „My nezradíme. Horda je pro nás vše a zůstaneme věrní – dokud ji povedeš ty.“ Doomhammer pomalu pokýval hlavou. Ta odpověď ho překvapila. „Pak tedy jděte a chraňte mé bojovníky, zatímco se budeme stahovat od města,“ rozkázal náčelník. Gorefiend poslechl a mlčky vyrazil za ostatními mrtvými rytíři. Tharbek také odešel. Doomhammer na chvíli zůstal sám.