„Gul’dane!“ zařval a mával kladivem proti nebi. „Za tohle zemřeš! Zradil jsi nás! Dal jsi všanc naše životy! Za to budeš trpět!“ Nebe neodpovídalo, ale Doomhammerovi se tím prohlášením aspoň trochu ulevilo. Svěsil ruku s kladivem, a když se vracel zpátky k bojovníkům, už zvažoval, kudy se vydají k jihu a jak nasměrovat Hordu k moři.
Gul’dan se nahnul přes příď a nasál mořský vzduch. Zavřel oči, uvolnil své mystické smysly a začal hledat zdroj magie. Ucítil ho téměř okamžitě. Byl tak silný, že ho vnímal jako kovovou chuť čerstvé krve, a tak mocný, že mu vstávaly vlasy na hlavě a pod kůží ucítil mravenčení.
„Zastavit!“ zavolal přes rameno a orkové přestali veslovat. Loď se okamžitě zastavila a držela na hladině jako přibitá. „Jsme u cíle,“ zvolal černokněžník.
„Ale… ale vždyť tady nic není,“ namítl jeden z orků. Jmenoval se Drak’thul a patřil ke Stormreaverům. Gul’dan se otočil, otevřel oči a pohlédl na mladého černokněžníka.
„Ne?“ zašklebil se. „Potom tě budeme muset spoutat řetězy a hodit na dno, abys nám to zjistil. Nebo by sis tady radši sedl a důvěřoval mi v tom, co dělám?“ Drak’thul ustoupil stranou a zakoktal cosi na svou omluvu, ale Gul’dan mu už nevěnoval pozornost. Místo toho se podíval na loď, která zastavila vedle nich. Na přídi stál Cho’gall.
„Řekni to ostatním,“ řekl Gul’dan pomocníkovi. „Začneme okamžitě. Doomhammer už asi ví, že jsme odpluli, a já nechci, aby nám bránil v dosažení našeho cíle.“
Dvouhlavý ogr přikývl, obrátil se k další lodi a zavolal, ať zastaví. Dala znamení té za ní.
Lodě se k sobě přiblížily a orkové je pospojovali lanem. Potom se orkští nekromanti a ogři mágové přesunuli na Gul’danovo plavidlo. Někteří se přidržovali lan, aby se neutopili.
„Místo, které hledáme, je prastarý chrám a leží přímo pod námi,“ řekl Gul’dan shromážděným černokněžníkům. „Mohli bychom k němu zkusit doplavat, ale nevím, jak je to hluboko. Navíc je tam jistě tma a zima, což mi nevyhovuje.“ Zašklebil se a pokračovaclass="underline" „Místo toho vyzdvihneme zemi a s ní i chrám na hladinu.“
„Dokážeme to?“ zeptal se jeden z ogřích mágů.
„Ovšem že ano,“ odpověděl Gul’dan. „Před nějakým časem, ještě na Draenoru, jsme my orkové vyzdvihli kus země. Byl to vulkán v údolí Shadowmoon. Tehdy jsem vedl Stínovou radu, dnes povedu vás.“ Čekal na další dotazy a námitky, ale nikdo nic neříkal, a tak jen s potěšením pokýval hlavou. Jeho noví podřízení byli nejen silnější než ti předchozí, ale také mnohem poslušnější, čehož si velmi považoval.
„Můžeme začít?“ zeptal se nakonec Cho’gall.
„Jistě,“ odpověděl Gul’dan. „Nač čekat?“ Otočil se a přistoupil k boku lodi. Všichni ostatní se rozestoupili vedle něj po obou stranách. Zavřel oči a soustředil se na zdroj energie ukrytý v hlubinách. Bylo snadné ho myslí uchopit, a jakmile se to Gul’danovi podařilo, začal ho zprvu jemně, pak silněji přitahovat k sobě. Současně směroval magickou energii své mysli do okolí zdroje a tvaroval ji. Obloha potemněla a moře se začalo neklidně čeřit.
„Mám to,“ řekl ostatním skrz sevřené čelisti. „Napojte se na mou magii a pocítíte to sami. Nasměrujte energii do mé konstrukce a zvedejte se mnou. Teď!“
Pocítil prudký skok, jak se Cho’gall a po něm i ostatní přidali. Obloha začala rudnout, spustil se silný déšť a v dálce zaburácel hrom. Obrovská váha, kterou prve cítil, náhle opadla a zvedání bylo mnohem snadnější. Pořád to bylo obtížné, ale nikoliv neúnosně. S každým zatažením vzrůstala přítomnost magie, díky níž mohl zdroj uchopit ještě pevněji, stejně jako zemi, na které se nacházel. Příroda kolem se tomu bránila, seč mohla, ale marně.
Stáli tam čtyři hodiny. Ostatním orkům připadalo, že se nic neděje, ale ve skutečnosti sváděli divoký souboj s obrovskými silami. Moře se divoce vlnilo a déšť sílil. Dunění hromů bylo ohlušující a blesky je oslepovaly. Lodě se na hladině divoce zmítaly a válečníci se drželi vesel, aby nevypadli. Několik bedlivě sledovalo Gul’dana a čekalo, že jim vydá nějaký rozkaz. Nikdo z černokněžníků se však nepohnul, ani když se loď kymácela tak divoce, až hrozilo, že se převrhne.
Z vln nedaleko přídě najednou vyšlehly plameny a kouř, který se šířil na všechny strany. Přestože byl vzduch prosycen vodou a dýmem, bylo vidět, jak se zpod hladiny vynořuje cosi, co připomínalo zobáček kuřete, jež se klube z vejce. Byla to skála, která k údivu válečníků vystupovala z vln, pokrytá proužky stékající lávy. Skalisko přerostlo v úzkou plošinu, ta pak v širokou římsu, až se nakonec před loděmi objevil malý skalnatý ostrůvek. Země se však vynořila současně na více místech, a jak dále vystupovala z moře, ukázalo se, že všechny skály a skaliska tvoří dohromady jeden ostrov, ze kterého stékala voda a tu a tam vyšlehly plameny či vytékala láva. O kus dál v moři vyplul nad hladinu další, menší ostrůvek a po něm další dva.
Nakonec, když obloha opět zešedla a moře se trochu zklidnilo, Gul’dan otevřel oči. Zapotácel se vyčerpáním a opřel se o zábradlí, stejně jako několik dalších černokněžníků. Díval se na nové souostroví, ze kterého stále stoupal kouř a pára. Odevšad se ozývalo dunění a praskání, jak se ostrovy usazovaly.
„Už brzy,“ řekl tiše, když očima i myslí pozoroval ostrov a spatřil místo, které hledal. „Už brzy sem vstoupím a dojdu si do chrámu pro to, co jsem hledal.“
„Vidím je!“ zvolal válečník. „Támhle jsou! U těch ostrovů!“
Rend Blackhand, náčelník klanu Black Tooth Grin se podíval, kam ork ukazoval. V tom místě se moře i obloha divoce zmítaly. Když se přiblížili, uviděl konečně kus země a u něj na moři tmavé předměty. „Výborně,“ řekl a volně složil ruce na rukojeť sekery. „Nasaď vyšší rychlost,“ řekl bubeníkovi. „Chci tam doplout dřív, než se někam schovají.“ Na druhé lodi viděl bratra Maima, jak také promlouvá s bubeníkem. Patrně mu dával podobný příkaz.
„Co uděláme, když proti nám použijí kouzla?“ zeptal se mladší válečník. Několik ostatních souhlasně přikývlo. Magie se děsili nejvíc. Byla obávanější než zajetí Aliancí nebo sežrání drakem, a Rend dobře chápal jejich obavy. Nelíbila se mu myšlenka, že bude bojovat proti Gul’danovi a jeho nohsledům. Jenomže to byl Doomhammerův příkaz a pověst Blackhandů byla v ohrožení. Rend byl rozhodnut příkaz splnit, nebo zemřít.
„Jsou to mocní čarodějové,“ připustil. „A Gul’dan dovede snadno zabít tři nebo čtyři bojovníky během několika minut. Jenomže potřebuje právě těch několik minut. A musí se nám postavit tváří v tvář, být dostatečně blízko, nebo aspoň získat něco, co patří jeho oběti.“ Pak s úsměvem pokračovaclass="underline" „Dal někdo z vás vrchnímu černokněžníkovi botu, rukavici nebo brusný kámen?“ Několik vojáků se na ta slova zachechtalo. „Tak se prostě držte od černokněžníků dál, nenechte je dostat se moc blízko a pobijte je dřív, než stihnou seslat kouzlo.“ Aby to zdůraznil, pleskl dlaní o sekeru. „Bez ohledu na to, jakou mají moc, jsou to pořád jenom orkové, pořád jsou zranitelní a smrtelní. Je to stejné, jako když jsme na Draenoru bojovali s ogry. Nikdo z nás se jim silou nevyrovnal. Ale když jsme je napadli ve skupině, nakonec podlehli.“