Bojovníci pokývali hlavami. Teď, když chápali magii jen jako druh zbraně, nepřipadala jim tak děsivá.
„Už jsme skoro tam,“ zahlásil bojovník na přídi a Rend se podíval přes okraj lodi. Ostrov, ke kterému se blížili, mu připadal mnohem menší než většina těch, které už viděl. Nepřátelské lodě u břehů právě spouštěly na vodu čluny, do kterých nastupovali orkové, aby se přeplavili na tmavý a pustý břeh. Rend potlačil zlostné zavrčení a vydal rozkaz: „Připravte se k přistání! Jakmile vystoupíme z lodě, zaměřte se nejprve na čemokněžníky. A zabijte každého, kdo se vám postaví do cesty.“
„Nejsme sami,“ upozornil Cho’gall Gul’dana. Člun, v němž seděli, právě připlul ke břehu ostrova, který se stále ještě zachvíval a z několika míst stoupal kouř.
Gul’dan se podíval směrem, kam pomocník ukazoval, a spatřil skupinu lodí, která se přibližovala k ostrovu z druhé strany. Podle způsobu, jakým se pohybovaly, černokněžník usoudil, že je pohánějí spíš vesla než plachty, což znamenalo jediné: Doomhammerovy jednotky je našly.
„K čertu s ním,“ zaklel polohlasem Gul’dan. „Proč se vždycky rozhoduje tak rychle? Kdyby se zdržel o jeden den, už bychom byli se vším hotovi.“ Hořce vzdychl. „No co se dá dělat. Řekni našim, ať se připraví k boji. Budete je muset zadržet, než vejdu do chrámu a najdu hrobku.“
Cho’gall se zlověstně usmál. „S radostí.“ Obrovský ogr byl stejně fanatický jako všichni z jeho klanu. Pevně věřil, že boj a prolévání krve jednou způsobí konec světa. Všichni orkové z klanu Twilight’s Hammer tuto víru sdíleli a s chutí se pouštěli do boje proti komukoliv, protože s každou smrtí byl svět o kousek blíže zániku. Skutečnost, že krev démona, již pili na Draenoru, mnohonásobně zvýšila jejich krvelačnost, jim vůbec nevadila, naopak ji vítali. „Kolem nás neprojdou,“ prohlásil Cho’gall a vytasil dlouhý meč se zahnutou čepelí, který nosil zavěšený na opasku.
Gul’dan přikývl. „Dobře.“ Otočil se a opatrně vykročil do vnitrozemí ostrova. Z míst, kam šlápl, stoupala pára. Drak’thul spolu s nekromanty a ogřími mágy se vydal rychle za ním.
„Do útoku!“ zařval Rend, pevně chytil sekeru oběma rukama a vyrazil s bojovníky vpřed. „Pobijte ty zrádce!“
„Smrt zrádcům!“ ozval se Maim ze strany.
„Do boje!“ zvolal Cho’gall a pozdvihl meč vysoko nad hlavu tak, že se na čepeli odrážel sluneční svit. „Ať tato zem nasákne jejich krví,“ křičela druhá ogří hlava. „Ať jejich smrt přiblíží svět ke konci!“
Obě síly do sebe na skalnatém pobřeží drtivě narazily. Zbraně se míhaly vzduchem, kladiva, meče a kopí létaly sem a tam, sekaly a bodaly ve strašlivé krvavé vřavě. Všude kolem stříkala krev, vzduch se zaplnil rudým oparem, i moře zrudlo. Nerovná kamenitá země byla najednou kluzká a mnoho orků přišlo o život tím, že uklouzli a už se jim nepodařilo vstát.
Byla to strašlivá bitva. Cho’gallovi bojovníci se rvali jako bestie. Jejich cílem bylo způsobit nepřátelům co největší zranění a bolest. Doomhammerovi válečníci bojovali, aby pomstili Gul’danovu zradu a potrestali jeho věrné za to, že připravili Hordu o vítězství u hlavního města. Obě strany věřily svým cílům a žádná z nich nehodlala ustoupit.
Jediný rozdíl mezi nimi byl v počtech. Gul’dan na ostrov připlul s pouhými dvěma klany. Byli to jeho vlastní Stormreaveři a Cho’gallův Twilight’s Hammer. Stormreaveři byli nejméně početní, všichni to byli černokněžníci a všichni byli v té chvíli s Gul’danem, takže v bitvě proti Doomhammerovým orkům nyní byl jen Cho’gallův Twilight’s Hammer. Naproti tomu Rend a Maim s sebou přivedli klan Black Tooth Grin, který patřil k největším v Hordě. Bojovníci Twilight’s Hammeru museli čelit přesile a dobře to věděli. Jak boj pokračoval, a obě strany utrpěly značné ztráty, rozdíl v počtech byl stále citelnější.
Fanatičtí orkové se však odmítali vzdát a bojovali do poslední kapky krve. Vzali přitom s sebou hodně Doomhammerových bojovníků. Sám Cho’gall usekl nejsilnějšímu Black Tooth Grinovi pravou paži, a jak se dvěma sekerami zanořenými v hrudi padl k zemi, stačil ještě jinému nepříteli zadním bodcem sekery vyrazit oko. Temné pobřeží bylo poseto mrtvými těly a naživu zůstali jen bojovníci pod vedením Blackhandů.
„A teď,“ řekl Rend, když si otíral ostří sekery o oděv padlého orka, „jdeme na Gul’dana. Musí zemřít.“
Gul’dan stál u vchodu do prastarého chrámu, jehož zdi byly hustě pokryty mořskými houbami, korály a chaluhami. I tak si ale všiml stop architektury, již dříve spatřil v Quel’Thalasu. Stavba měla podobnou velikost i styl. Zřejmě ji postavili elfové a kdysi musela být velmi zdobná a krásná, to bylo jasné. Nyní však připomínala spíš podivnou kupu hlíny pokrytou mořskými rostlinami než něco, co bylo postaveno inteligentními bytostmi. Na tom však Gul’danovi nezáleželo. Byl vzrušen podivnými pulzy, které cítil za očima. Uvnitř byl zdroj takové síly, že bylo téměř vidět, jak se celá budova chvěje.
„Musíme jít dovnitř,“ řekl Drak’thulovi a ostatním.
Chvíli uvažoval, jestli s sebou do chrámu má brát někoho dalšího. Věděl, že se uvnitř nachází Sargerasova hrobka a Sargerasovo oko, které je v ní ukryto, je zdrojem nesmírné, božské moci. Ale dokáže ho uchopit sám, nebo se o ně bude muset dělit se Stínovou radou? Nakonec seznal, že neví, co dalšího na něj může v chrámu číhat, a tak se rozhodl vzít s sebou i ostatní. Bude-li to nutné, zabije je, až se dostanou k hrobce.
Opatrně vešli dovnitř. Gul’dan vyčaroval kouli zeleného světla. Sály a místnosti byly stejně zašlé jako vnějšek. Zdi a podlaha byly pokryté mořskými řasami, pískem, chaluhami, škeblemi různých tvarů a velikostí.
„Rychle, hlupáci!“ křikl netrpělivě na ostatní. „Seberte se a najděte hlavní chodbu! Musíme se ke komoře s Okem dostat dřív, než se vzbudí strážci hrobky.“
„Jací strážci?“ zeptal se černokněžník Urluk Cloudkiller. „O těch jsi nám nic neříkal!“
„Bezpáteřní zbabělci!“ odsekl Gul’dan a vlepil Urlukovi facku. „Řekl jsem, ať pohnete!“ Jeho hněv je popohnal a aspoň na čas převládl nad strachem z podivného chrámu a hrůz, které mohl ukrývat. Začali hledat a zanedlouho nalezli hlavní chodbu, jíž vyrazili dál.
Jak postupovali stále hlouběji do nitra chrámu, připadal jim stále více zachovalý. Nyní se mezi mořským plevelem a pískem na sloupech a stěnách objevovaly jemné vzory, reliéfy a nádherné mozaiky. Po malbách nebo freskách však nebylo nikde ani stopy. Patrně je zničila slaná mořská voda. I tak ale bylo poznat, že celý vnitřek chrámu musel kdysi vypadat tak skvostně, až náhodnému návštěvníku oči přecházely.
Gul’dana však zajímala jediná věc. Kouzelný předmět pohřbený v hrobce na samém dně. Když konečně dorazili k cíli a jejich zrak spočinul na těžkých dveřích, zastavil se a vychutnával si tu chvíli.
„Teď, Sargerasi,“ zašeptal, „si vezmu všechnu moc, již jsi zde po sobě zanechal, a celý tenhle ničemný svět přede mnou poklekne!“
Cítil intenzivní energie, ze kterých se mu bouřily smysly, a mysl se chvěla nedočkavostí. Koule zeleného světla, již vyvolal u vchodu, dříve velká sotva jako pěst, byla nyní dvakrát větší než jeho hlava. Zářila tak jasně, že se do ní nedalo přímo dívat, a byla tak horká, že ji musel držet uprostřed místnosti, aby nezačala tavit některou stěnu. To vše bylo způsobeno pouhou blízkostí zdroje! Co všechno by mohl udělat, kdyby ho skutečně uchopil a vstřebal?