S těmito myšlenkami přikázal ostatním, ať ustoupí. Poslechli a poodešli o kus dál na druhou stranu místnosti. Potom se chopil kamenné kliky u masivních železných dveří. Bylo to jediné místo v chrámu, které nebylo ničím zdobené. Jednoduchost tvarů dveřím propůjčovala přesně to, co všem sochám a řezbám scházelo. Bylo jasné, že toto místo je příliš důležité na to, aby bylo zaplněné tretkami. Hořící touhou poznat, co se za dveřmi skrývá, Gul’dan zabral vší silou za kliku. Cítil, že je zadřená, jak se po celá staletí ani nepohnula, a myslí mu projelo ostré bodnutí, když zjistil, že je očarovaná zaklínadlem. Neublížilo mu, byla to spíš spoušť nějakého mnohem horšího kouzla, se kterým bylo patrně spojeno. Nic se však nestalo. Spouštěcí zaklínadlo jím jen projelo a nic nespustilo. Bylo to přesně tak, jak mu Sargeras řekl. Aegwynn ochránila hrobku před lidmi, elfy, trpaslíky i gnómy, prostě před všemi rasami tohoto světa. Jenomže Gul’dan byl ork z Draenoru, tvor, o kterém nikdy neslyšela. Zaklínadlo ho nerozpoznalo, takže mohl pohodlně vzít za kliku a otočit jí. Ozvalo se hlasité klapnutí. Gul’dan zabral a s drásavým zaúpěním otevřel dveře dokořán.
Za dveřmi byla temnota, kterou neprozářila ani Gul’danova světelná koule. Temnota tak chladná, že mu okamžitě zkřehly ruce a od úst šla pára. Plazila se po podlaze a nabývala roztodivných tvarů s očima, jež zářily ještě temněji, tak temně, že i pouhý pohled do nich působil bolest. Podivné tmavé předměty se s úsměvem vyvalily dveřmi ven, pryč z věčného vězení, a zamířily ke ztuhlému Gul’danovi a jeho černokněžníkům.
Démoni, jaké ještě nikdy předtím nespatřil. Myslel si, že se v minulosti setkal už s mnoha hrůznými a nestvůrnými bytostmi, ale ve srovnání s těmito tvory působily všechny jako pouhé stíny.
Ne! zařval v duchu Gul’dan, strachem neschopný přimět tělo, aby vydalo zvuk. Takhle to nemělo být! Sargeras mi to slíbil! Zkusil vyvolat magii, zvednout ruce, dát se na útěk, prostě cokoliv, ale pouhý pohled na ty bytosti mu ochromil tělo i duši. Ten, jenž se považoval za mistra magie, najednou nemohl dělat nic jiného než zírat, jak se k němu blíží, jak natahují temné drápy, aby se dotkly jeho tváře.
První dotek ho probral a Gul’dan se náhle přistihl, jak běží, co mu nohy stačí, aby unikl z tohoto prokletého místa. Drak’thul a ostatní se hnali za ním. Z hrobky zaznívaly příšerné skřeky, které se rozléhaly celým chrámem. Zdálo se, že unikli, protože je nikdo nepronásledoval. V místě Gul’danovy tváře, kde se ho bytosti dotkly, cítil nesnesitelné pálení. Prohmátl si obličej rukou a zjistil, že je pořezaný a krvácí.
„K čertu s tebou, Sargerasi!“ zaklel a hnal se dál mezi sloupy a pilíři. „Takhle to přece nemůže skončit! Já jsem Gul’dan! Jsem ztělesnění temnoty! Takhle přece nemůžu zemřít!“
Zastavil se, aby popadl dech, a naslouchal. Výkřiky umlkly. Slaboši mizerní! pomyslel si a hned se dovtípil, co se přihodilo Stormreaverům, které měl ještě před chvílí za sebou. „Nejspíš jsou všichni mrtví.“ Rána na tváři začala náhle pulzovat. Chytil se za ni a snažil se zastavit krev, která z ní stále vytékala. Přepadla ho nesnesitelná malátnost. „Musím dál,“ řekl ztěžka. „Má moc by měla stačit na to, aby…“
Umlkl a bedlivě naslouchal. Co to bylo za zvuk? Zněl slabě, neustále se opakoval a měl z něj husí kůži. Cítil z něj krutost a… radost?
„Ten smích – jsi to ty, Sargerasi?“ zeptal se. „Vysmíváš se mi? Však uvidíme, kdo se bude smát naposled, démone, až získám tvé ohnivé Oko!“ Zahnul za roh a vešel do široké místnosti s překvapivě holými stěnami. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale prostě přistoupil ke zdi a krví z rány na tváři na ní načrtl hrobku a její strážce. Několikrát mu únavou sjela ruka.
„Byl jsem napaden… strážci,“ psal ztěžka. „Umírám.“ Věděl, že to je pravda, a snažil se dokončit nápis dřív, než ho smrt přemůže. Uslyšel za sebou podivné chrčení, které předtím zaslechl uvnitř hrobky. Jdou si pro něj.
„Kdyby mě neopustili mí služebníci,“ psal dál, oči mu těkaly sem a tam a hrdlo měl tak sevřené, že nebyl schopen slova. Uvědomil si však, že za to nemohli. Byla to jeho vina. Celou dobu si myslel, že má všechno pevně v rukou, ale ve skutečnosti byl jen poskokem, pěšákem. Otrokem. Celý jeho život byla lež. A teď je všemu konec.
Byl jsem hlupák, pomyslel si. Přestal psát a obrátil se, aby se zase dal do běhu, i když věděl, že na to už je příliš pozdě. Najednou se do něj zaryly drápy a Gul’dan křičel a křičel.
Rend vztáhl ruku a Maima zastavil. „Ne,“ řekl zlehka. Z opasku, který ukradl padlému nepříteli, stále stékala krev.
„Musíme dostat Gul’dana,“ trval na svém Maim, i když sotva stál na nohou a hrubé obvazy na ruce a noze měl nasáklé krví.
„To už není třeba,“ ujistil ho bratr. „Ty… bytosti splnily úkol za nás.“
Z budovy před nimi cosi vylezlo. Něco s mnoha údy, klouby, a především s mnoha zuby. Následovaly další stvůry, bez váhání se vrhly na orky a začaly je trhat jako ovce. Několik bojovníků při pohledu na tvory ztuhlo zděšením, ale ostatní se pustili do boje a všechny je nakonec pobili, i když je to stálo mnoho sil a mnoho ran, než se poslední přestal škubat, trhat a kousat.
Bytosti přišly z té podivné stavby. I když byl Rend válečníkem, přece jen dokázal vycítit magii. Stavba před nimi ji doslova vyzařovala. Byla nepředstavitelně silná, plná nenávisti namířené proti všemu živému. Bytosti byly jen velmi slabým projevem skutečné síly, která dlela uvnitř.
Potom je něco přimělo padnout na zem a z vchodu budovy se ozval ohlušující zvuk, pekelný smích odněkud z hlubiny, následovaný prudkým závanem odporně páchnoucího vzduchu. S ním se objevilo i něco dalšího, z čeho se Rendovi zježily vlasy. Nic neviděl, ale byl si jistý, že se z paláce vyvalilo samotné zlo. Rozběhlo se všemi směry a mizelo v teplém slunečním svitu.
Rachot však pokračoval a začala se otřásat země. V zemi pod nohama orků se objevily praskliny. Ostrov se rozpadal.
„Gul’dan už není,“ řekl Rend, když se postavil na nohy, a ačkoli mu nebylo jasné jak, věděl, že mluví pravdu. Ať už tam dole hledal cokoliv, našel jen smrt. Rend doufal, že byla pomalá a krutá. Byl si tím téměř jistý.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Maim. Orkové vyrazili k pobřeží a chrám nechali daleko za sebou.
„Vrátíme se k Doomhammerovi,“ odvětil Rend. „Válka ještě neskončila a teď už si aspoň nebudeme muset dělat hlavu se zrádci. Ať si ho tam jde hledat sám, jestli si troufá.“ Oba bratři společně se svými bojovníky dorazili na břeh, kde už na ně čekaly lodě.
18
„Jsme připraveni?“
„Jsme, pane.“
Daelin Proudmoore pokýval hlavou, ale hleděl na pravobok. „Dobře. Zaujměte pozice. Zaútočíme, jakmile budou na dostřel.“
„Ano, pane,“ řekl lodní mistr, zasalutoval a přistoupil k velkému mosaznému zvonu, který byl zavěšen u kormidla. Dvakrát do něj udeřil. Hned na to se ozvalo dunění, jak se celá posádka rozběhla po lodi, muži se spouštěli z lanoví na palubu a všichni ve chvíli zaujali bojové postavení. Proudmoore pro tuto plavbu vybral každého námořníka osobně. Ještě nikdy se neplavil s tak skvělými muži. Ne že by jim to snad někdy řekl, ale věděl to.
Admirál opět pohlédl na moře a dalekohledem si prohlížel vlny na obzoru. Pátral po drobných tmavých předmětech, které už jednou předtím zahlédl. Támhle jsou! Byly o dost větší a mohl je snáze spočítat. V koši na hlavním stěžni by jistě viděl ještě lépe. Bylo mu jasné, že do deseti minut se z neurčitých předmětů vyklubou lodě.