Orkské lodě.
Přesněji flotila Hordy.
Proudmoore bouchl pěstí o dřevěné zábradlí, což byla jediná známka jeho nadšení. Konečně! O téhle příležitosti snil od začátku války. Když od sira Turalyona přišla zpráva, že Horda zamířila do Southshore, vyskočil překvapením. Jen těžko skrýval vzrušení, když se dozvěděl, že na Velkém moři byly spatřeny orkské lodě.
Průzkum mu také potvrdil, že se orkové rozdělili do dvou skupin. První vyplula o něco dříve než druhá, která spěchala za ní a snažila se ji dohnat. Nebylo jasné, jestli orkové ve spěchu nezvládli lépe naplánovat přesun, nebo jestli druhá skupina tu první pronásledovala. Vypukla snad v Hordě rebelie? To Proudmoore netušil a bylo mu to jedno. Nezáleželo na tom, kam pluli nebo co dělali. Jediné, oč se zajímal, bylo, že se orkské lodě obrátily zpátky k Lordaeronu.
Tím se mu dostaly na dosah.
Nyní už je viděl i bez dalekohledu. I když neměly stěžně s plachtami, pohybovaly se velmi rychle. Předtím už se setkal s orkskými plavidly a žasl nad dlouhými řadami vesel, která vyčnívala z boků, i nad rychlostí, které byli orkští veslaři schopni dosáhnout. Co však orkským lodím scházelo, byla schopnost manévrovat. Jeho lodě mohly kolem orkských pohodlně kroužit. Neměl však v plánu se jim moc ukazovat. Námořní bitva, to byla velmi nebezpečná věc. Proudmoore zamýšlel orkskou flotilu potopit tak rychle, jak jen bude možné.
Čekal na ně v úkrytu i s celou flotilou za ostrovem Crestfall, severovýchodně od milovaného Kul Tirasu. Všechna děla byla nabitá a připravená a zbývalo jen vyčkat, až nic netušící orkové přiveslují přímo před ně.
A to se také stalo.
„Pal!“ zvolal Proudmoore, když je míjela desátá orkská loď. Kdyby je orkové viděli, jak číhají mezi ostrovy se skasanými plachtami a zakrytými lucernami, jistě by pluli jinudy. První salva je překvapila, zasáhla loď přímo do středu, takže se rozlomila a téměř okamžitě zmizela pod hladinou. „Napnout plachty! A kupředu!“ rozkázal admirál a plavidlo se dalo do pohybu, jakmile byly plachty spuštěny a chytily vítr. Kanonýři už jistě nabíjeli děla k dalšímu výstřelu, ostatní námořníci stáli na palubě s malými samostříly a soudky s prachem. „Miřte na další loď v řadě,“ řekl jim Proudmoore. Muži přikývli, a jakmile se dostali blíž, začali na palubu lodi házet soudky a střílet zápalné šipky. Jeden soudek vybuchl a paluba začala hořet, pak další, a zanedlouho se loď topila v plamenech, protože asfaltem napuštěná prkna, ze kterých byla vyrobena, hořela velice snadno.
Proudmoorova loď se ocitla na druhé straně orkské formace a musela se otočit, aby je mohla znovu napadnout.
Všechno šlo tak, jak admirál naplánoval. Orkové nebyli námořníci a o plavbě nebo námořním boji toho moc nevěděli. Tváří v tvář byli nebezpeční, a kdyby se dokázali dostat na palubu, lidští námořníci by se rázem ocitli v ohrožení. Proto Proudmoore přikázal kapitánům, aby se od orkských plavidel drželi dál. Několik lodí se nyní plavilo za ním, proplulo orkskou flotilou, zatímco druhá skupina zůstala u Crestfallu a ostřelovala veslice z dálky. Třetí skupina se postavila do cesty těm lodím, kterým se podařilo proplout. Čtvrtá skupina připlula z jihu a tak uzavřela obklíčení. Orkům hrozilo, že na ně půjde palba ze všech stran. Už přišli o tři lodě, zatímco Proudmoore ani o jednu. Mírně se usmál. Zanedlouho bude moře zbaveno orků nadobro.
V té chvíli k němu dolehlo volání hlídky ve strážním koši. „Admirále! Něco se k nám blíží a letí to vzduchem!“ Proudmoore se podíval na námořníka a viděl, že zbledl, celý se chvěje a hledí k severu. Podíval se dalekohledem a uviděl, co to zapříčinilo. Z mraků se vynořily jakési tmavé skvrnky. Byly příliš daleko, než aby se dalo rozpoznat, co to vlastně je, ale bylo jich několik a pohybovaly se rychle. Neměl ponětí o tom, že má Horda letce, ale něco mu říkalo, že tuhle bitvu ještě zdaleka nevyhrál.
Derek Proudmoore vzhlédl k námořníkovi v lanoví. „Co to bylo?“ zeptal se, ale muž se jen třásl a nebyl schopen slova. Derek vzal nejbližší lano a zhoupl se k hlavnímu stěžni. Tam zachytil další lano a vyšplhal se na hlavní ráhno, po kterém došel do strážního koše.
„Gerarde?“ zeptal se, když pohlédl na schouleného námořníka. „Jsi v pořádku?“
Gerard se k němu otočil se slzami v očích a jenom zavrtěl hlavou a zavzlykal.
„Co se děje?“ přehoupl se přes okraj a vstoupil do strážního koše, kde přidřepl k námořníkovi. Gerarda znal už roky a věřil mu. Podle toho, jak vypadal, nebyl zraněný ani nemocný. Byl prostě vyděšený tak, že nedokázal mluvit. Pomyšlení, že to je odvážný námořník a veterán mnoha bitev, Dereka děsilo.
„Viděl jsi něco?“ zeptal se jemně. Gerard přikývl a křečovitě zavřel oči, jako by tím chtěl odstranit vzpomínku na to, co viděl. „Kde?“ Námořník pohodil hlavou a ukázal třesoucí se rukou k severu.
„Odpočiň si,“ řekl měkce Derek. Vstal a otočil se udaným směrem, aby zjistil, co námořníka vyděsilo. Z toho pohledu se mu podlomila kolena.
Z nebe přímo před ním se snášel drak, obrovské tělo pokryté krvavě rudými šupinami v brzkém ranním slunci. Poté se objevilo několik dalších, asi tucet obřích tvorů a vzduch se chvěl pod údery blanitých křídel. Mířili přímo k flotile.
Derek mohl jen stěží zahlédnout palčivou bolest ve zlatých očích draka, který letěl v čele, a už vůbec si nevšiml jezdce zelené pleti na jeho hřbetu. Byl příliš zabrán do úvahy, jak tyto bytosti ovlivní průběh bitvy. Každý z draků byl skoro tak velký jako válečná fregata, ale mnohem rychlejší, obratnější, a hlavně – pohyboval se vzduchem. Obrovské pařáty jistě dovedou roztrhat loď, jako kdyby byla z papíru. Musel o tom uvědomit flotilu, musel varovat otce.
Když se otočil, aby zavolal z koše dolů, všiml si, že čelní drak už je velmi blízko, tak blízko, že spatřil i zlostný škleb orkského jezdce. Drak otevřel tlamu a Derekovu zraku se naskytl pohled na dlouhý rozeklaný jazyk obklopený řadou ostrých zubů. Každý zub byl velký asi jako dospělý člověk. Pak už jen viděl, jak se z hloubi dračího hrdla valí ven ohnivá záře, jak se plameny šíří jeho směrem, a najednou všechno vzplanulo. Oheň ho pohltil dřív, než mohl začít křičet.
Jediným náletem draků bylo zničeno všech šest lodí ve třetí skupině. Nikdo z posádky nepřežil. Jezdci pak obrátili zvířata a vyrazili k první skupině, která stála v cestě orkským lodím.
„Zatraceně! K čertu s nimi!“ Admirál Proudmoore sevřel zábradlí tak silně, že nevěděl, jestli si o ně zlámal prsty, nebo jestli ho drtí na třísky. Sledoval vrak fregaty ve třetí skupině, jak se potápí a mizí pod hladinou. Bylo mu jasné, že to Derek ani nikdo jiný nemohli přežít.
Teď však nebyl čas truchlit nad mrtvým synem, k tomu se dostane později, pokud přežije. Odhrnul všechny lítostivé myšlenky stranou a soustředil se jen na taktické důsledky. Orkům se opět otevřela cesta na sever, takže budou moci nerušeně plout dále, zatímco draci vyplení jeho flotilu a donutí ho stáhnout se. Pokud se to stane, orkové přistanou nejspíš opět u Hillsbradu nebo v Southshore, spojí se se zbytkem Hordy, a to bude znamenat, že Proudmoore selhal.
To bylo nepřijatelné.
„Pohněte kostrou!“ zavolal na kormidelníka. „Polovina lodí popluje na sever a zastoupí jim cestu! My zůstaneme tady a budeme pokračovat v útoku!“
Námořník přikývl. „A-ale d-draci,“ zakoktal, když otáčel kormidlem.