„Je to nepřítel jako každý jiný,“ odvětil ostře Proudmoore. „Prostě na ně zaútočíme jako na nepřátelské lodě.“
Muži z posádky poslechli a začali plnit rozkazy. Svinuli plachty, zatímco se loď otáčela. Kanonýři naládovali děla k další salvě, ale tentokrát je obrátili vzhůru a podložili různými trámy a deskami. Námořníci si připravili nové výbušné soudky a nabili samostříly. Jakmile se poblíž objevil drak, Proudmoore vytasil vysoko nad hlavu meč a sekl jím prudce dolů.
„Pal!“
Byl to udatný čin, ale bez valného účinku. Drak se vyhnul všem dělovým koulím, které popadaly daleko do moře. Odmrštil vržené soudky s prachem a zápalných šipek si vůbec nevšímal, neškodně se odrážely od rudých šupin. Ovšem zběsilost celého útoku draka přiměla, aby se stáhl, což poskytlo Proudmoorovi čas, aby vymyslel jiný způsob.
Naštěstí se ukázalo, že nic vymýšlet nemusí.
Jak tak uvažoval nad možností využití provazů a řetězů, jimiž by bylo možno draky spoutat nebo aspoň podrazit, na nebi se objevilo několik dalších létajících tvorů. Byli mnohem menší než draci, asi dvakrát větší než člověk, s dlouhými opeřenými křídly, chlupatými ocasy a orlími zobáky. Na hřbetech zvířat seděli jezdci, zjevem připomínající malé lidi oděné v podivném brnění zdobeném peřím, paže pokryté tetováním a v rukou třímali obrovská kladiva.
„Wildhammerští do útoku!“ Kurdran Wildhammer se vztyčil a vymrštil kladivo přímo do hrudi nejbližšího dračího jezdce. Překvapený ork neměl čas zareagovat, upustil zbraň i otěže, s polámanými žebry vypadl ze sedla a zmizel dole ve vlnách. Drak překvapeně zařval tak, že to přehlušilo i hromovou ránu, kterou vydalo kladivo, ale náhle zvuk přešel v bolestné vřeštění, jak Sky’ree zaťala drápy do drakova boku, pronikla šupinami a z rány vytryskla černá krev. Iomhar, který byl poblíž se svým gryfem, urazil drakovi několik drápů a vyťal velký kus blány z levého křídla, takže se drak v letu nebezpečně naklonil. To už se u něj ocitnul i Farand a zasáhl ho kladivem přímo do hlavy. Zvířeti se zatmělo před očima a bezvládně sletělo do moře, které se mohutným nárazem na hladinu divoce rozvlnilo. Drak už se nevynořil.
Kurdran přelétl k největší lodi. „Přišli jsme vám pomoct!“ zavolal na štíhlého muže stojícího na můstku. Ten přikývl a zasalutoval mu mečem. „Postarejte se o lodě, my jdem na ty potvory!“
Admirál Proudmoore opět kývl a usmál se na něj. „Dobře, postaráme se o ně,“ řekl trpaslíkovi. Pak se obrátil na kormidelníka. „Kupředu,“ rozkázal. „Odřízneme jim cestu, jak bylo v plánu, a pak sevřeme v obklíčení. Nechci, aby to přežil jediný ork!“
Wildhammerští trpaslíci se pustili do zběsilého a zuřivého boje s draky. Několik jich zabili, ostatní se stáhli. Proudmoorovy lodě mezitím obklíčily orkskou flotilu ze všech stran a pálily do ní ze všeho, co měly po ruce. O jednu loď přišli, když se nevědomky přiblížila k orkům natolik, že se dostali na její palubu a povraždili většinu posádky dřív, než se umírajícímu kapitánovi povedlo svrhnout do podpalubí zapálený sud s prachem. Draci je připravili o celou třetí skupinu lodí. Orkské ztráty však byly mnohem větší. Několik orkských lodí sice uniklo z dostřelu, ale ostatní byly kanonádou rozmetány na třísky. Pár orků se zachránilo na troskách, většina však buď uhořela, nebo utonula. Moře bylo poseto zelenými mrtvolami.
Když se z dohledu ztratila poslední orkská loď, dračí jezdci už neměli co zachraňovat. Obrátili zvířata a letěli ke Khaz Modanu, tvrdě pronásledováni trpaslíky s obrovským řevem a lomozem. Proudmoore si prohlížel flotilu, unaven bojem, ale přece vítězný.
„Pane!“ zvolal jeden z námořníků, který se nahýbal přes zábradlí a ukazoval dolů do vody.
„Co to je?“ zeptal se admirál a přistoupil k němu. Chmury byly zahnány pocitem naděje, když se podíval, kam námořník ukazoval. Někdo se tam pohupoval na hladině a křečovitě se držel kusu prkna. Byl to člověk.
„Hoďte mu provaz, rychle!“ poručil Proudmoore a námořník ho spěšně poslechl. „A pátrejte po dalších přeživších!“ Nechápal, jak mohl někdo z třetí skupiny doplavat tak daleko, ale tenhle muž, jak se zdálo, to dokázal. To znamenalo, že by na moři mohli být i další.
Neubránil se naději, že by mezi nimi mohl být i jeho syn Derek.
Naděje však přešla ve zmatek a následně v hněv, když byl neznámý muž vytažen na palubu. Namísto zelené tuniky Kul Tirasu měl na sobě promáčený alteracký oblek. Existoval jediný způsob, jak by se Perenoldovi lidé mohli dostat na moře.
„Co jsi dělal na orkské lodi?“ zeptal se Proudmoore neznámého, když ho povalil a opřel se mu kolenem o hruď. Muž zalapal po dechu a zbledl.
„Poslal nás… lord Perenolde,“ vypravil ze sebe. „Vedli jsme je… k lodím… přikázal nám… abychom jim… pomáhali… když to bude nutné.“
„Zrádce!“ Proudmoore vytasil dýku a přiložil ji muži na krk. „Spaktovali jste se s Hordou! Měl bych tě rozpárat jako rybu a hodit tvé vnitřnosti žralokům!“ Trochu přitlačil ostří na kůži, až se na ní objevila tenká krvavá čára. Pak ale čepel sundal a postavil se.
„To by ale byla příliš milosrdná smrt,“ řekl admirál a schoval dýku do pochvy. „Když zůstaneš naživu, posloužíš nám jako důkaz Perenoldovy zrady.“ Na to se obrátil k námořníkům a řekl jim: „Svažte ho a do díry s ním! A pátrejte po dalších. Čím víc důkazů získáme, tím rychleji bude Perenolde viset!“
„Ano, pane!“ Námořníci zasalutovali a pustili se do plnění nových úkolů. Trvalo hodinu, než prozkoumali celou oblast. Našli další tři muže, kteří potvrdili to, co řekl první. Ve vodě bylo také dost orků, ty ale ponechali osudu.
„Nastavte kurs na Southshore,“ přikázal Proudmoore kormidelníkovi, poté co byl vytažen na palubu poslední alteracký zrádce. „Vrátíme se zpátky k armádě Aliance a zpravíme ji o našem vítězství stejně jako o alteracké zradě. Mějte oči otevřené a nezapomínejte, že několik orkských lodí uniklo a můžou být poblíž.“ Na ta slova odešel do své kajuty, kde se nakonec oddal žalu. Když se vyplakal, napsal dopis ženě, aby jí sdělil, co se přihodilo jejich nejstaršímu synovi.
19
„Pořád nejdou.“ Mladý Tharbek se otočil, překvapen náčelníkovými slovy.
„Co tím myslíš?“ zeptal se.
Doomhammer se ušklíbl. „Zbytek Hordy. Pořád se ještě nevrátili.“
Tharbek se rozhlédl kolem. „Poslal jsi je na Velké moře,“ poznamenal opatrně, aby náčelníka něčím nepopudil. „Bude trvat mnoho dní, než se vrátí.“
„Byli s nima draci, ty tupče!“ Doomhammerova pěst zasvištěla vzduchem, zasáhla Tharbeka do tváře, takže zavrávoral a ustoupil vzad. „Dračí jezdci nás měli zpravovat o jejich postupu! Něco se stalo! Loďstvo je pryč a s ním i velká část našich sil!“
Tharbek pokýval hlavou a třel si bolavou tvář.
Nic však neřekl. Ani nemusel. Doomhammer tušil, co si jeho pobočník myslí – kdyby je za Gul’danem neposlal, byli by teď tady.
Doomhammer zaskřípal zuby. Proč nikdo z orků nebyl s to pochopit důvod toho rozhodnutí? Každý ork se na něho díval jako Tharbek od doby, kdy nařídil ústup od hlavního města. Právě když brány praskaly a povolovaly pod soustavným orkským náporem. Posádce dávno došel olej, a tak na orky lili z hradeb jen vroucí vodu. Alianční síly byly zatlačeny k jezeru, takže držely už jen most. Vždyť vyhrávali! Jeden, nanejvýš dva dny, a město by padlo. Jenomže se rozhodl poslat část vojska pryč a tím je oslabil, takže nemohli pokračovat v obléhání.
Aliance neváhala ani okamžik a rozhodla se toho využít. Jakmile Blackhandi odtáhli, lidé se nahrnuli přes most, pronikli několika obrannými postaveními a tlačili je pryč z bitevního pole. Orkové se ocitli v pasti mezi šiky pěšáků a jezdců na jedné straně a strážemi na hradbách města na druhé. A žádná pomoc v dohledu. Mohlo trvat dny nebo i týdny, než se zbytek Hordy vrátí, právě jak to řekl Tharbek, a to ještě za předpokladu, že se jim podaří porazit Gul’dana, černokněžníky, ogry a cokoliv dalšího, co zrádce vyčaruje. Bojovníci, kteří zůstali za horami, byli v tu chvíli asi mrtví, pobiti těmi, co uzavřeli průsmyky, ať už to byl kdokoliv. Orkové, kteří zůstali u města, to bylo všechno, co Doomhammerovi zbylo.