„Lidé nás pronásledovali až sem,“ pokračoval a znechuceně plival každé slovo. „Myslí si, že jsme slabí! Myslí si, že jsme sem uprchli před jejich mocí jako psi! Mýlí se!“ znovu pozdvihl kladivo. „Přišli jsme sem, protože tohle je naše pevnost, srdce naší moci. Přišli jsme sem, protože se odtud znovu rozlijeme po celé zemi. Přišli jsme sem, abychom je porazili a donutili třást se strachy!“ Tentokrát byl jásot hlasitější a Doomhammer se jím nechal unášet. Válečníci stáli a mávali zbraněmi, takže se zdálo, že jsou zase nabuzení k boji. To bylo dobré.
„Nebudeme čekat, až sem přijdou,“ řekl orkům. „Nebudeme tady sedět s rukama v klíně, aby nám vnutili svůj boj. Ne. My jsme orkové! My jsme Horda! Pustíme se s nimi do boje tak, že budou litovat, že sem vůbec šli! A až je rozprášíme a pobijeme, přejdeme přes jejich mrtvoly a zabereme jejich zemi jako svou vlastní!“ Držel kladivo oběma rukama, máchal jím divoce nad hlavou a v té chvíli začal řev a jásot bojovníků otřásat skalami i samotným kamenem, na kterém stál. Doomhammer se usmíval. Tohle byl jeho lid! Nebudou škemrat o milost! Když padnou, bude to v bitvě a s krví na rukou.
„Ať se náš klan připraví,“ řekl strnulému Tharbekovi. „Mí bojovníci a já povedeme útok. Horda půjde za námi.“ Doomhammer pohlédl na urostlé postavy, jež na něj čekaly ve stínu. Zpozorněly a přikývly, když se na ně podíval. Kývnul také. Byla to jeho osobní stráž. Všichni to byli ogři.
Doomhammer byl správný ork a byl vychován k nenávisti vůči ogrům. Tihle však byli jiní. Byli inteligentnější než většina jejich druhu, ale byli to válečníci, ne mágové. Co bylo důležitější, zůstali věrní jen jemu a nikomu jinému. Obdivovali jeho sílu a odvahu, považovali ho za malého ogra a poslouchali jen jeho příkazy. On na oplátku ctil jejich sílu a spoléhal na jejich podporu v boji. Věděl, že by za něj i zemřeli, kdyby to bylo nutné, a byl překvapen, když si uvědomil, že by pro ně udělal to samé.
Nyní však byly ohroženy životy všech orků, protože vítězství nebylo vůbec jisté.
Když už nic, aspoň byl zajištěn Portál. Rend a Maim přežili boj s Gul’danem a útok alianční flotily. Vypravili posla za Doomhammerem, který ho zastihl na cestě do Khaz Modanu. Přikázal jim, aby se připojili ke svému klanu u Portálu. Sice bratrům moc nevěřil, pokud šlo o věrnost vůči Hordě, ale potřeboval silné bojovníky, kteří by ochránili cestu na Draenor. Ne že by chtěl uprchnout, jen pro případ, že by se bitva nevyvinula v jejich prospěch.
Znovu kývl na ogry. Potom sešel z římsy na rovinu. Čekal ho boj.
Aliance nečekala, že orkové zaútočí. Přesně jak si Doomhammer myslel, lidé se připravili na obléhání a měli v plánu vyčkat, až ti hloupí zelenáči přestanou dávat pozor a začnou vylézat z pevnosti, a pak je jednoho po druhém odrovnat. Doomhammerův útok je překvapil.
„Orkové!“ křičel voják, který přiběhl k Lotharovi. „Dobyli naši pozici!“
„Cože?“ Lothar udeřil koně do slabin a hnal se černým údolím, kam umístil několik jednotek. Turalyon a ostatní ho následovali. Když se přiblížili k čelním liniím, zaslechli nezaměnitelný rachot boje. Byli to orkové, jaké ještě neviděl, obrovské bytosti se širokými pažemi a mocnýma nohama. Vlasy jim na hlavách stály jako bodliny nebo koňské hřívy. Neměli brnění, jen bederní roušky, chrániče ramen, kožené boty a bili zbraněmi do všeho, co se hnulo. Jejich zelená kůže byla pokrytá tetováním a propíchaná kousky kovu a kostí, které jim trčely z uší, nosů, obočí, rtů, a dokonce i z prsních bradavek. Byli rozběsnění k nepříčetnosti a vojáci se před nimi dávali na zběsilý útěk.
„Uthere!“ zavolal Lothar a paladin přijel blíž. Ukázal mu mečem na orky, a to stačilo. Paladin přikývl, přivolal ostatní členy řádu Stříbrné ruky, aby ho následovali, spustil hledí přilby a pozvedl kladivo.
„Při Svatém světle!“ zvolal Uther a najednou byl zahalen jasnou září. „Nestrpíme zde takové bestie!“ Vyjel do boje a prvním úderem rozbil nejbližšímu orkovi hlavu. Obloha byla zahalená v mracích, všude vládlo šero a dlouhé stíny, ale ne v tomto okamžiku. Mraky se rozestoupily a paprsek slunečního světla dopadl na Uthera, jako by ho vedl přímo do řad Hordy. Paladin zářil do všech stran a rozmetával orky nalevo napravo každým úderem. Ostatní paladinové jeli s ním, zahaleni do stejné záře. Stříbrná ruka byla v posledních měsících rozšířena o nové členy a nyní čítala dvanáct rytířů pod Utherovým velením, ovšem bez Turalyona. Těchto dvanáct bojovníků najelo přímo do řad orků se sekerami, kladivy a meči, které zářily jejich vírou, a ostatní vojáci Aliance se stáhli, aby jim udělali místo. Orkové se obrátili, aby čelili novému nepříteli. Byl to krutý a zběsilý boj bestií proti fanatikům, zářivých zbrojí proti tetované zelené kůži. Orkové byli silní, odolní a necítili bolest, ale paladinové se hnali vpřed naplněni spravedlivým hněvem a silou své víry, a jejich svatá aura oslnila nejednoho orka. S touto výhodou se paladinům podařilo obklíčit divé orky a jednoho po druhém je zabít. Když boj utichl, všichni leželi na zemi bez hnutí.
„Dobrá práce,“ řekl Lothar, jakmile k němu přispěchala další hlídka. Co teď? pomyslel si, útočí znovu?
„Útočí znovu!“ zvolal voják a tím potvrdil jeho obavy. „Ze západu!“
„K čertu s nimi!“ zavrčel Lothar, znovu pobídl koně a vyjel udaným směrem. Byli chytří, to musel uznat. On ani ostatní vojáci nečekali, že se orkové rozhodnou útočit, a nebyli připravení. Většina odpočívala a počítala s dlouhým, táhlým obléháním, někteří dokonce svlékli zbroj. Nyní byli potrestáni za svou neopatrnost. Pokud by se orkům podařilo prorazit alianční linie, uprchli by dál do hor. Potom by trvalo měsíce nebo i roky, než by je pochytali, a Horda by získala čas na obnovu sil.
To ovšem Lothar nemohl dopustit.
Vjel přímo do bitvy, jeho kůň rozdupal orka, který mu nestihl včas uhnout z cesty. Pak koně otočil a zjišťoval, jaká je situace. Tady jich útočilo asi třikrát víc. Nejvíc děsu však budilo šest ogrů uprostřed formace. Bojovali divoce, ale ne bezmyšlenkovitě. Mezi nimi byl obrovský ork s vlasy spletenými do dlouhých copů, které se míhaly sem a tam, jak máchal obrovským černým kladivem a odhazoval na strany vojáky Aliance, kteří se mu postavili. Pohyboval se rychle, ale opatrně, dokonce s jistou grácií, i když byl oděn v masivním plátovém brnění. Lothar vytušil, že to je jejich vůdce. Nasměroval koně přímo do bitvy, když vtom si ho obří ork všiml. Jeho oči nezářily rudě, jak to Lothar u orků běžně vídal, byly šedé a velmi inteligentní. V okamžiku se rozšířily, jako kdyby ho poznávaly.
Támhle! Doomhammer se zasmál, když si prohlížel vysokého člověka na koni. Ten se štítem, velkým mečem a chytrýma očima barvy moře. To je vůdce. Doufal, že ho zde najde. Když ho zabije, celá Aliance se zhroutí.
„Uhněte!“ zařval Doomhammer, srazil lidského vojáka a odkopl jednoho z vlastních bojovníků. Muž, kterého si všiml, mířil do bitvy, oháněl se mečem, aniž by se zajímal o krveprolití, které tím působí. Jeho pohled neustále směřoval k Doomhammerovi.
Všude kolem zuřil boj, ale rovněž náčelník sledoval jen lidského vůdce. Postupoval vpřed a kladivem si čistil prostor před sebou, nehledě na to, jestli bije do lidí nebo orků. Šlo jenom o to, aby se dostal k tomu člověku. Ten byl trochu opatrnější a dával pozor na to, aby nesekal do vlastních, jen doufal, že mu včas uhnou. Konečně mezi nimi nestáli žádní válečníci a Doomhammer viděl člověka zblízka.