„Doomhammere!“ Na rozdíl od Gul’dana se Zuluhed neukláněl ani neponižoval, což Doomhammer respektoval. Byl totiž náčelníkem klanu Dragonmaw. Byl také jediným šamanem v celé Hordě a byla to právě šamanská moudrost, pro kterou ho Doomhammer vyhledal.
„Jak se ti daří?“ Doomhammer si nepotrpěl na zdvořilosti, ale přijal Zuluhedem nabízenou číši. Víno, které z ní pil, bylo znamenité a stopy po lidské krvi chuť jen zlepšovaly.
„Pořád to samé,“ odpověděl Zuluhed. Znechucení se mu ve tváři přímo zračilo.
Před několika měsíci pověděl Doomhammerovi o strašných viděních, která ho sužovala. V nich vždy spatřil určité pohoří a hluboko pod ním ukrytý poklad. Nebyl to však poklad v podobě bohatství, nýbrž moci. Doomhammer respektoval starého náčelníka a pamatoval si na moc jeho vizí, když ještě byli na Draenoru. Jakmile ho Zuluhed požádal, aby se mohl s klanem vypravit hledat to pohoří a moc, již skrývalo, Doomhammer souhlasil. Trvalo to týdny, ale nakonec Dragonmawové našli hluboko pod zemí jeskyni a v ní podivný předmět, zlatý disk, který pojmenovali Duše démona. Přestože Doomhammer předmět na vlastní oči neviděl, Zuluhed ho ujistil o tom, že z něj vyzařuje nesmírné stáří a neuvěřitelná moc. Tu však bylo bohužel velmi obtížné získat.
„Ujišťoval jsi mě, že tu moc dokážeš uchopit,“ připomněl mu Doomhammer a odhodil prázdnou číši stranou. S křápnutím narazila do stěny.
„A to taky udělám,“ řekl Zuluhed. „Duše démona v sobě ukrývá nesmírné zdroje, je v ní tolik energie, že bychom s ní mohli rozbíjet hory a trhat nebe! Pořád však vzdoruje mým kouzlům.“ Zavrtěl hlavou. „Ale já ten klíč najdu! Vím to! Viděl jsem ho ve snu! Jakmile tu moc získáme, budeme schopní zajmout mocné tvory, které donutíme sloužit Hordě! S nimi pak povládneme nebesům a budeme dštít oheň na všechny, kdo se nám postaví!“
„Výborně.“ Doomhammer plácl Zuluheda po rameni. Šamanův fanatismus mu občas dělal starosti, zvláště proto, že Zuluhed se nezdál být celou myslí na tomto světě, ale o jeho věrnosti se nedalo pochybovat. Proto také podpořil starého orka, když zavrhl Gul’danův požadavek pustit se do hledání veliké moci kdesi pod vodou. Doomhammer věděl, že ať se stane cokoliv, Zuluhed se nikdy neobrátí proti němu nebo svému lidu. A jestliže byla Duše démona aspoň z poloviny tak mocná, jak Zuluhed tvrdil, a šamanovi umožňovala přetvářet vize ve skutečnost, mohla vskutku posílit válečnou převahu Hordy. „Dej mi vědět, až bude všechno připraveno.“
„Jistě.“ Zuluhed místo pozdravu pozdvihl číši, již znovu naplnil z krví potřísněného zlatého džbánu. Doomhammer nechal šamana dál popíjet a znovu vyšel do ulic padlého města. Chtěl vědět o tom, co jeho bojovníci dělají, z první ruky a chápal, že když bude přímo mezi nimi, budou ho brát za svého, což posílí vzájemné vazby. Blackhand si to uvědomoval také a dbal na to, aby byl orky vnímán nejen jako náčelník klanu a později vůdce Hordy, ale i jako jejich společník. To byla jedna z věcí, kterou Doomhammer u svého předchůdce pochytil. Setkání se Zuluhedem odstranilo z mysli hořkost, již tam zanechal Gul’dan, a jak procházel městem, cítil se stále lépe. Jeho lid dosáhl velkého vítězství a zaslouženě ho oslavoval. Dovolí jim, aby si ho ještě pár dní užívali. Pak se zaměří na další cíl.
Gul’dan sledoval Doomhammera z domu opodál.
„Co s tím Zuluhedem asi má?“ ptal se a upřeně hleděl na vzdalujícího se válečníka.
„Nevím,“ řekl Cho’gall. „Dělají kolem toho tajnosti. Vím, že se to týká něčeho, co našli Dragonmawové v horách. Je tam dobrá půlka klanu, ale nevím, co tam dělají.“
„Na tom nezáleží.“ Gul’dan se zamračil a mimoděk si mnul kel, jak přemýšlel. „Ať už je to cokoliv, Doomhammer tomu věnuje pozornost, což je pro nás výhodné. Aspoň neodhalí naše plány dřív, než se dají to pohybu,“ zašklebil se, „a až se o nich doví, bude pozdě.“
„Chceš ho nahradit jako vůdce?“ zeptala se Cho’gallova druhá hlava, když odcházeli ke svým příbytkům, které stály stranou všech ostatních.
„Já? Ne,“ zasmál se Gul’dan. „Netoužím po tom pobíhat po bitevním poli a sekerou nebo kladivem pobíjet nepřátele. Má cesta vede výš. Z dálky porazím jejich duše a po tisících je pohltím.“ Usmál se té myšlence. „Už brzy mi bude patřit to, co mi bylo přislíbeno. Potom pro mě Doomhammer nebude ničím. I moc Hordy se přede mnou skloní a já jediným mávnutím ruky vyčistím tento svět a přetvořím ho podle svého přání!“ Gul’danův smích se rozléhal mezi zdmi pobořených domů, jako by se zmírající město smálo spolu s ním.
3
Khadgar tiše hleděl z jedné strany trůnního sálu. Lothar chtěl, aby zde byl přítomen jako svědek a také, jak čaroděj předpokládal, jako jediný přítel v této cizí zemi. A Khadgara pak přiměla zvědavost k tomu, aby mu vyhověl. Byl si však vědom toho, že každý z těch mužů je vládce schopný ho bez váhání během několika vteřin odstranit a že bez ohledu na to, jakou mocí oplývá, se nemůže prezentovat jako jim rovný. Mimo to čaroděj cítil, že se k celé záležitosti dostal příliš pozdě. V mládí byl více zvyklý pozorovat, čekat a studovat, než začal jednat. Bylo hezké se aspoň na chvíli vrátit k tomuto starému zvyku.
Poznával mnoho z přítomných mužů, alespoň podle popisu. Ten urostlý, medvědí postavy, silnější, s dlouhým černým vousem a oděný v černošedém brnění byl Genn Graymane. Vládl jižní zemi Gilneas a Khadgar slýchával, že je mnohem chytřejší, než napovídá jeho zjev. Ten vysoký, štíhlý muž s ošlehanou tváří a zelenou námořnickou uniformou byl samozřejmě admirál Daelin Proudmoore. Byl vládcem Kul Tiras, ale hlavně byl velitelem největší a nejmocnější flotily na světě, proto s ním Terenas jednal jako se sobě rovným. Tichý muž ušlechtilého zjevu s prošedivělými vlasy a hnědýma očima byl lord Aiden Perenolde, pán Alteraku. Zíral na Thorase Trollbanea, krále sousedního Stromgardu, ale vysoký, hrubý Trollbane ho ignoroval, bezpečně ukryt v kožešinách, které ho chránily před Perenoldovým hněvem stejně dobře jako před drsným počasím velehor. Trollbaneův ostře řezaný obličej byl otočen k muži menšímu, obtloustlému, s bílým vousem a přátelským výrazem, kterého by bezpečně poznal kdokoliv kdekoliv na kontinentu, i kdyby na sobě neměl zdobná roucha a nenosil hůl – Alonsus Faol, arcibiskup Církve Světla, vážený mezi všemi lidmi. Khadgar už chápal proč. Nikdy předtím se s Faolem nesetkal, ale už jenom pohled na něj probouzel pocit míru a moudrosti.
Fialový odlesk v koutku jeho oka Khadgara rozptyloval, takže odvrátil pohled a musel se hodně přemáhat, aby nezívl. Do trůnního sálu vkročila živoucí legenda. Vysoký, nepřirozeně štíhlý, prošedivělý dlouhý vous a knír, bujné obočí, holá hlava zakrytá čapkou se zlaceným lemem. Byl to arcimág Antonidas. Po celou dobu, co Khadgar pobýval v Dalaranu, potkal vládce Kirin Toru jenom dvakrát: poprvé při přijetí a podruhé, když mu měl oznámit, že ho posílá k Medivhovi. Pohled na mistra čaroděje, jak zaujímá své místo po boku ostatních vládců, každým coulem elegantního a vznešeného, u Khadgara vzbuzoval stesk po domově. Stýskalo se mu po Dalaranu a doufal, že se jednou bude moct vrátit do města čarodějů. Roky čekání možná byly u konce. Za předpokladu, že přežijí.
Antonidas byl poslední, kdo se dostavil, a když zaujal své místo, král Terenas, který stál na stupni před trůnem, tleskl. Přerušil tím šepot a pozornost všech se obrátila k němu.