Выбрать главу
Ach – hocha odvedli,mně tváře pobledly!Hodiny teď jdou a jdoulíně jedna za druhou,a koléčka cvaky – cvaky —když si vzdychnu na posteli,koléčka si vzdychnou taky.

V

(Motiv italský)
Kdy láska přilétá?Když jaro dýchá pohorách,ze země mízu loudí,a labuť, jidne zrozená,po našich vodách bloudí;s břehu když do vln bublavýchměkounká pomněnka se dívá,a lidem vonných za nocív každinké žílce slavík zpívá…
Kdy láska odlétá?Když nad oblaky nahořelabuť své mladé volá,a dole vítr v strništíchvzdorná si hvízdá kola;v zpáteční vodě pod mlýnemkdyž žlutavá se stříže točí,a lidem němých za nocíi ve snu chladem vlhnou oči…

VI

Podzim je zde a krátký den,svět jak by k spaní byl odstrojen.Již širý kraj zhnědnul a hory jsoujak holé zdě,a vzpomenuv jara nevíš víc,nač bylo zde.
Zkouším si myslet jaro zpět —těžký je myšlének zpětný let!Kdo uhod by němém tom o lese,že zpěvem zněl,kdo o nahém keři trnovém,že růže měl?
Zimavá třesoucí se zářpobíhá přes země ztichlou tvář.Já sleduju zrakem ty záchvěvya dýchám chlad,a duší mou chvěje otázka:byl jsem já mlád?

VII

Že šedivým, praví váš veselý smích?Teď vidíte, cože je z boje,jejž s ledovým svádělo rozumemsi horoucí srdce mojena hranatém živobytí!Ach potlouklo! Šedivý hlavy lem —to není snad staroby měkounký sníh,to stopy jsou krupobití.
Ba – bylo to jako tam na horách!Žár od jihu k výši se plazía z půlnoční druhé zas stranyse ledový vítr zvedá,až ve výši u skalní hranyvír v mlhový oba se srazí —pak sypou se kroupy jak bohatý hrácha mžikem je hora šedá.

VIII

Chtěl věčně bych být jen jak podzimek —však jako ten první a zdravý:má z železa svaly, z žuly hnát,přitom jak dítě je hravý.
On na každou skulinu hvizdne sia šustí si v každičkém chrastí,on mlhy si chytá na větev,větry do skalních si pastí.
On balvany mlhy si do výšeaž k temeni Boubínu vleče,a pranic si z toho nedělá,v kapkách že vše hned zas steče.
On do kraje smečku si vypustísvých drobounkých vírových dětía do cesty sfoukne jim pro hračkupísek a listí a smetí.
Pak zase kams do dálky zavolá,a zní to jak dělová rána —kde vzala se, vzala, už je tuobrovská smršťová panna.
A panna hned do kola – do kola,v důl, na horu nohu svou sázía podzimek střechy a vývratědvorně ji v zástěru hází.
Zas hvizdne si – kosti to projímá —na mračna, jež nesou si hromy,a vymknuv jim hromový z rukou klín,po lese štípá jím stromy.
I vyrve jim oheň ze záňadřísvou divoce nezdolnou silou —„Chci pořezat všechny ty hlavy skalzubatým bleskem jak pilou!“

IX

Však nechtěl bych být jak ten podzimek,když blízko už k zimě se kloní:je dětinský, svět-li se zamračí,hned po tvářích slzy mu roní.
Vždyť po nebi už i to sluníčkopak smutně o berličkách chodí,a podzimku starci se každý denjak ve mlýnském zákalku rodí!
Když krajem jde, chvěje se zimnicí,a každý mu větérek ostrý,když lesem, krok chrastí, jak vyschlá kdyžmu kůže se tluče kol kostry..
Když trochu chce vesele vykročit,hned zarazí, schází mu dychu,když k zlosti se krev chce mu rozvařit,je vášeň ta jenom už k smíchu! —
Já hledal jsem stařeckou pro vášeňsi obraz, už přec jsem jej našeclass="underline" toť na zimu bouř – blesk blikavýa hrom už jen jakby kašel.

X

„Jeď!“ – „Kam?“ – ‚Kam chceš, jen z města ven!Ať někam ve přírody dómse rychle, rychle svezu,a trávním vidím zas a strom.‘My dojeli. – ‚Teď slezu!‘
Tak nač jsem vyjel!? – Slunce plá,však po paprscích spává rmuť.Na vodě vráska líná,po stromech všude, všude žluť,a z trávníku čpí hlína.
Zde lávka. Vyndám zrcátko —ne, ne – leť ke všem čertům jen!Již o strom sklo se drtí —což vyjel jsem si z města venzřít toaletu smrti?

XI

„Pojď – pojď!“ to ve výši kdes voláa zní to jako ptačí skřek;já rozhlídl se: černá vrátkaa malý veský hřbitůvek.
A zase slyším: „Pojď – nu pojď již,víc nehleď světa na mumraj:vždyť přelítl jsi světa koncema dosud neznáš blahých kraj.“
Já naslouchám a srdce buší,hlava klesá níž a níž,a pojednou tak luzně hledíty hnědé hroby, rudý kříž.
Je pravda! Nač se plavit mořem,nač slézat strmých horstev lem:zde zcela nízký pahrbečeka za ním zcela nová zem!

Zimní

I

Své čelo mi do okna vtlačilaa bílým svým okem se dívá —já vidím ji, zimu, tu paní zlou,jak mlhavým prstem svým kývá.
Je ticho, je mráz a mdlá noha mási na prahu vykročit váhá,však zima po horoucí dlani méjiž mlhavou rukou svou sáhá.
A pozvolna ruku tu pozvedáa klade ji kolem mé šíje —ta vražedná žena! Vždyť cítím již,jak ze prsou dechy mi pije!
A cítím, jak v ledovém objetítvář bledne, ret rychle jak chladne,jak tepna se ve skoku zarážía srdce jak klesá a vadne.

II

(Marii)
Znal jsem ji ještě tak maličkou.Viděl, jak s dětskou svou sesličkouku oknu pracně se táhla.Vystoupla, špulila drobný ret —kamkoli pusinkou sáhla,naskočil čisťoučký ledový květ.
Vidím ji dorostlou, rozkvětlou;rozkvětlou, v oku však uhnětlou,po tváři bledost ji běží.Ku stolu níží svůj chvějný ret,na stole v rakvičce ležíděťátko, čisťoučký ledový květ.

III

(Motiv národní)
Proč vyhlíd´ jsem oknem teď k lesu ven?Tam u lesa okno se třpytí,tam vloni byl sněhový ještě lána letos už chaloupka svítí.
Já vsázím se, že se tam za stolemdvě mladistvé tulí teď hlavy,vždyť v chaloupce mladý je párečeka první svůj Svatvečer slaví.
A na nebi nad malou chaloupkoutak do dálky hvězda se třpytí —snad aby Tři králové věděli,kam napřesrok s poklonou jíti.