IV
V očích mně cos světélkuje,lebkou mně to lehce cinká —mojí duší náhle vanemladá, bujná upomínka:
Jasný měsíc, rovná pole,všude plno sněhu na nich,a my z chrámu od půlnočnína zvonivých jedem saních.
V huňaté své kožešiněvedle mne si dívka hoví —teploučká jak letní vánek,hezoučká jak dukát nový.
V chrámě jsem se na ni díval,nosíkem jak v knize leží —při modlitbě ve dřímotách,při hubičkách teď tak svěží!
„Dej mi ještě třetí – čtvrtou —a pak pátou – šestou, dítlo,“-tolik medu, tolik vůněa tak droboulinké kvítko!
„A teď ty mi navrať všecky,“v smíchu dívčina zas praví —pěkně se to v saních sedí,že se nesrážějí hlavy!
Tepny létly, srdce bilo,jak by rozskočit se chtělo —rád bych ještě jednou prožilv myšlenách vše, co se dělo!
Ale jasný měsíc bledne,slaběj to vždy hlavou cinká —za sněhová lada letímladá smavá upomínka.
V
Přec jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,když četl jsem, co dobrý Krylov píše,– jakž každé slovo jeho pravdou dýše —o modré chrpě, jejím o zármutku.
Ta chrpa tichou nocí naříkala,že hlavu svou těžko k zemi kloní,než jitro svitne, ach, že bude po ní,a teskně nad svou smrtelností štkala.
Ta hloupá chrpa! Když tak hlavu chýlí,že símě její širým polem letí,že příštím jarem vzkvetou její děti,že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa ví-li?
Že ten jen na skon smí si naříkati,kdo hlucho květl, bez ovoce přejde,kdo bez vzkříšení pod tu hroudu sejde —ba naříkati, třeba zaplakati –
Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění,chtěl jsem jen říc – vždyť též to jiní jistí —,že není dobře vše ve světě čístia ještě hůř že: myslit o všem čtení.
VI
Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sámsvou loďku dál životem sunu —což nechtěla pražádná dušičkasem do mého vsednout člunu?
Ach odpusť mně pánbůh tu otázku,a nečiň můj hřích ještě větší:když vesla svá nad vlny nadzdvihnu —vždyť kanou s nich slzy něčí!
Když na konec kormidla pohlédnu,vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:tam vzadu ty pruhy – toť spínajíse za mnou dvě bílé ruce!
VII
Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,jaká vůně byla v lesích,jaká zeleň po lučinách,jaké modro na nebesích!
Co si v prsou písní hrálo,co jich na rtech poletalo —vše mi v světě v píseň zrálo,vše a vše se zpěvem stalo!
Myšlénka v zpěv proměněnázvonila, jak ocel zvoní,šuměla hor nad temena,jak když orel mraky honí.
Ach jak zněly mladé slohyjasným zvukem, slyšny všude,myslím, že z mých zpěvů mnohýtaké přes hrob zvučet bude!
Přišel podzim – těžké časy —náhle les víc nemá vůně,lučina ne květů více,nebe modra ve svém lůně.
Přišel podzim, dny s ním rmutné,šerá rána, noci černé,myšlénky v nich k smrti smutné,nedozírné, nedoměrné!
Myšlénka se pírkem chvěje,hlas se jako lístek třese,a co teď ret slabý pěje,víc se přes hrob nepřenese.
VIII
Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!Posluchači hlavy věsí,každý již se poodvrací,zavzdychne si, zašeptne si:„Zestár pěvec – hlas už ztrácí!“
Když dal osud cestu tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!Poutník pak už sice všaký,bujně okolo se nesa,outrpně tě měří zraky:„Chudáček, užklesá – klesá!“
IX
Jesenní kraj jsem, znavenýpo bujném, úrodném létu,šerá se po nebi chmúra pnea písně mé mají se k letu.
Uprostřed kraje je bílý chrám– tužby mé posud jej staví —kol jeho věží se písně méteď slétají v šveholné davy.
Zmatený švehol! Víc žádný zpěv,žádné v tom popěvy tklivé,slyším jen pípnutí tázavéa vzkřiknutí netrpělivé.
Odleťte tedy, již odleťtedo krajin mladistvě stinných —sbohem si leťte, já oněmím,vy leťte si do srdcí jiných.
X
Den vznesl se z údolu; výš a výšteď kráčí svým světelným krokem —„Kam jdeš teď, kam jdeš?“ – „Vždyť vydíš přec,že ku výši hory bokem.“
A pojednou ztemněla hora se,a zhaslo i zlacené témě —„Kde jsi teď, kde jsi?“ Však ticho kola němá je širá země.
Já cítím se pojednou opuštěn —kam asi se den můj vznesl?!A v zimničném, v toužebném pospěchumůj k údolu zrak zas sklesl.
Ach celá má minulost – vždyť to tamjiž plujou jen mráčkové šedí —a mně je tak ouzko, tak tesklivo,jak měl bych jít ku zpovědi.
XI
Přede dvorem stará vrba,pně už vydoutnalé,samá jizva, samá troucheň —kdy ji podtít ale?
Z jara, když jí zbylá větevkvětem pookřeje?V létě, když své staré tělona sluníčku hřeje?
Či snad v zimě? Spí pak jistě?Necítí to ani?Starý strom a starý člověkmá tak málo spaní!
XII
Řekla vlna k sestře vlně:„Proč mne stále stíháš?“Řek den bratr ku dni bratru:„Proč se za mnou vzdviháš?“
Řekla bolest ku bolesti:„Co tu, sestro, hledáš?Sotvaže si někde hnízdím,již si ke mně sedáš.“
Odvětila nová bolest:„Vždyť jsme spjaty v kruhy,kam jde jeden toho rodu,tam jdou všechny druhy!“
XIII
Liják se v okna boří —noc divoká a děsná!Já ležím chorý, bez sna,a lampa noční hoří.
„Světélko poloslepé,rci, lampo malá, nač jsi tu,bych viděl líp svou samotu,svou bolest cítil lépe?“
Mrkla si ve přístěnku:„Ej počkej, chvilku počkej jen,já kmitám, svítím oknem ven,těm hladovcům tam venku.
Dost jsem se rozproudila,by liják znal, kam mráz svůj lít,by kulich zřel, kam v okno bít,a smrt by nezbloudila.“
XIV
Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,dub stěžeň jeho, boky jako z žuly,a rovno cestou svou si mořem brázdil,nechť vlny orkánem se rozedmuly.
~ 5 ~