„Nedělej to!” vykřikla pronikavě Meta. „Jason nechtěl, aby ti chlapi tam dolů lezli. To byl tvůj nápad. Kvůli tomu ho nemůžeš zabít!”
Avšak Kerk, zmítaný zuřivostí, neslyšel. Obrátil svou pozornost k Metě, strhával ji ze sebe. Meta byla žena a ve srovnání s jeho mohutnými svaly měla jen malou sílu, ale byla to Pyrranka a dokázala, čeho by žádný člověk z jiné planety schopen nebyl. Na chvíli Kerka zpomalila, zadržela prudkost jeho útoku, než se Kerkovi podařilo její ruce odtrhnout a odhodit ji stranou. Netrvalo mu to sice dlouho, ale Jasonovi ten okamžik stačil k tomu, aby se dostal ke dveřím.
Potácivě dveřmi proběhl a prudce je za sebou zabouchl. O zlomek okamžiku později zasunul zástrčku, a to už na dveře dopadl plnou vahou Kerk. Kov zasténal a prohnul se, pak povolil. Jeden závěs se utrhl a druhý držel jen za prasklý pásek — a ten se při příštím nárazu utrhne.
Jason nečekal, až se to stane. Nezůstal, aby se přesvědčil, zda dveře rozzuřeného Pyrrana zadrží — toho by nezadržely žádné dveře na lodi — a pádil co nejrychleji chodbou. Na lodi bezpečné místo neexistovalo a to znamenalo, že se musí dostat z lodi ven. Rovnou před ním se rozprostírala rampa se záchrannými čluny.
Už od chvíle, kdy čluny poprvé uviděl, hodně o nich přemýšlel. I když situaci, do níž se dostal, nepředvídal, tušil, že by mohla nastat doba, kdy si bude muset zajistit vlastní dopravu. Měl dojem, že udělá nejlíp, když vsadí na záchranné čluny — ale Meta mu jednou řekla, že v nich není palivo. V jednom případě měla pravdu, ten člun, v kterém tehdy byl, palivo neměl — to si ověřil. Avšak čekalo zde dalších pět člunů, které nekontroloval. V duchu si říkal, jaký by měly nepoužitelné čluny smysl, a dospěl k závěru, o němž doufal, že je správný.
Tato kosmická loď byla jediná, kterou Pyrrané měli. Meta mu kdysi řekla, že stále jenom uvažovali, že si pořídí další, ale nikdy s to nestalo. Nezbytně výdaje na válku měly přednost. A jedna loď jim na to, co potřebovali, stačila. Jediný problém spočíval v tom, že museli udržovat loď v provozu — jinak by pyrranské město zahynulo. Bez zásobování by byli Pyrrané během několika měsíců zcela vyhlazeni. Posádka tedy nemusela s nouzovým opuštěním lodě uvažovat. Kdyby se loď dostala do jakékoli problematické situace, neopustili by ji. Když zahyne loď, zahyne i jejich svět.
Pokud se jejich úvahy ubíraly tímto směrem, nebylo nutné udržovat v záchranných člunech zásobu paliva. Alespoň ne ve všech. I když bylo logické, aby nejméně jeden z nich měl palivo pro krátké lety, které by pro velkou loď nebyly ekonomické. Na tomto místě začala posloupnost Jasonovy logiky dostávat trhliny. Příliš mnoho kdyby. Kdyby vůbec používali záchranné čluny, v jednom z nich by palivo bylo. Kdyby používali, v jednom z nich by palivo bylo teď. A kdyby v jednom palivo bylo, který z těch šesti by to byl? Jason neměl čas, aby se přesvědčil. Ten pravý musel najít hned naponejprv.
Jeho uvažování naznačilo odpověď, poslední z dlouhé řady předpokladů. Jestliže v nějakém člunu palivo bylo, měl by to být ten, který se nacházel řídicí kabině nejblíž. Ten, k němuž se nyní vrhal. A na této šňůře dohadů závisel jeho život.
Dveře se za ním s rachotem vylomily — Kerk zařval a skočil. Jason se vrhl otevřeným kruhovým vchodem do záchranného člunu a unikl jen o vlas tak rychlým pohybem, jakého byl schopen za působení dvojnásobné gravitace. Oběma rukama uchopil rukoje pro nouzový start a stlačil ji.
Ozval se varovný signál a kruhový uzávěr se prudce zavřel Kerkovi doslova před nosem. Jen svým pyrranským reflexům mohl vděčit za to, že si o uzávěr nerozbil obličej.
Trysky na tuhé palivo se rozburácely a odtrhly záchranný člun od mateřské lodě. Krátkodobá akcelerace vrhla Jasona na podlahu, a když se člun dostal do volného pádu, Jason se začal vznášet ve vzduchu. Hlavní hnací trysky nenaskočily.
V té chvíli okusil Jason na vlastní kůži, jaké to je, když člověk umírá. Bez paliva se člun propadne do džungle, zřítí se jako kámen a při dopadu roztříští. Jiná možnost neexistovala.
Pak trysky začaly pracovat, rozburácely se — a Jason upadl na podlahu a poranil si přitom nos. Zvedl se, otřel si nos a v úsměvu odhalil zuby. V nádrži palivo bylo — ten opožděný zážeh byl pouze součástí startovacího cyklu, umožňoval, aby se záchranný člun od lodě oddělil. A nyní ještě člun zvládnout. Protáhl se na pilotní sedadlo.
Výškoměr předával informace autopilotu, který vyrovnával člun do horizontálního letu podle terénu. Řízení, u všech záchranných člunů dětsky jednoduché, bylo provedeno tak, aby je v nouzovém případě mohl zvládnout i naprostý diletant. Autopilot nebylo možné vypnout, ten pracoval v součinnosti s ručním ovládáním a korigoval chybnou manipulaci. A tak když Jason zatáhl řídicí páku, aby provedl prudký obrat, autopilot ho zkorigoval na povlovnou křivku.
Průhledem spatřil, jak velká loď chrlí oheň v mnohem ostřejším obratu. Nevěděl, kdo loď pilotuje, ani co jeho pronásledovatelé zamýšlejí — ale nechtěl riskovat. Rychle odtlačil řídicí páku, aby dostal člun do letu střemhlav, a zaklel, když výsledkem bylo pozvolné klesání. Velká loď žádné takové zábrany neměla. V divokém obratu změnila kurs a vrhla se střemhlav k němu. Z jejího předního otočného děla vyšlehl výstřel a výbuch u zádě rozhoupal člun. To autopilota buď omráčilo, nebo donutilo rezignovat. Z pomalého klesání se náhle stal téměř volný pád — a džungle se přivalila jako velká vlna.
Jason stáhl páku do klína, a stačil jen vztáhnout ruce před obličej, než se člun zaryl do džungle.
Burácející rakety a praskající stromy skončily v okázalém objetí. Pak následovalo ticho a dým se zvolna rozplynul. Vysoko na obloze kroužila kosmická loď, po chvíli se snesla níž, jako by chtěla přistát a pátrat, ale pak se zase vznesla, jako by z města dostala naléhavou výzvu o pomoc. Loajalita zvítězila, a loď se obrátila a vyřítila směrem k domovu.
23
Větve stromů zpomalily pád záchranného člunu, čelní trysky vychrlily brzdící zášlehy a močál dopad poněkud zmírnil. Avšak i tak to byla havárie.
Zdemolovaný trup se zvolna nořil do stojaté vody a řídkého bahna močálu. Příď se pod hladinu už propadla, když se Jasonovi podařilo vykopnout dvířka nouzového východu v boční stěně.
Nijak se nedalo odhadnout, jak dlouho potrvá, než se člun potopí, a Jason se nenacházel v situaci, kdy by o něčem takovém mohl uvažovat. Byl potlučený a zakrvácený a zůstala v něm energie jen na to, aby se dostal ven. Padal, když se brodil, aby dorazil k pevnější zemi, a jakmile našel místo, které ho uneslo, ztěžka se posadil.
Záchranný člun za ním vydával bublavé zvuky a klesl pod vodu. Bubliny zachyceného vzduchu ještě chvíli stoupaly, pak ustaly. Voda opět znehybněla, a kromě polámaných větví a stromů nic nenasvědčovalo tomu, že tudy kdy prolétla loď.
Nad močálem bzučel hmyz, a jediným zvukem, který rušil ticho lesů v pozadí, bylo kruté zaječení zvířete, které zdolalo své sousto k obědu. Když echo toho pronikavého zvuku postupně odeznělo, všude zavládl klid.
Jason se s námahou vytrhl z polobdělého stavu. Tělo ho bolelo, jako by prošlo mlýnkem na maso, a v hlavě měl tak prázdno, že téměř nemohl uvažovat. Po několika minutách hloubání přišel na to, že to, co potřebuje, je medikit. Ten však nebylo možné trhnutím ruky uvolnit a tlačítkový uzávěr nefungoval. Jason nakonec zkroutil ruku kolem sebe, a až nahmátl místo pod vstupním otvorem, stlačil celý přístroj. Ten přičinlivě zabzučel, a Jason věděl, že je v činnosti, i když jehly necítil. Na okamžik se mu roztočila hlava závratí, pak viděl opět jasně. Prostředky pro utišení bolesti začaly působit, a Jason se zvolna vymaňoval z útlumu, který mu od chvále, kdy havaroval, zatemňoval mozek.