Jenže druhý, starší hlas v něm praviclass="underline" tímhle způsobem vedeme království už sedm tisíc let. I ten nejprostší pěstitel melounů tady má rodokmen tak dlouhý, že ve srovnání s ním rodokmeny králů v jiných zemích vypadají jako život jepice. Patřil nám celý světadíl, než jsme ho prodali, abychom mohli zaplatit pyramidy. Nás ani nenapadne přemýšlet o nějaké zemi, pokud není alespoň tři tisíce let stará. A jak se zdá, zatím to funguje.
„Dobrý den, otče,“ řekl.
Stín Ptepicchamona XXVII., který ho už chvilku pozorně sledoval, se k němu teď rozběhl přes celou místnost. „Vypadáš báječně!“ prohlásil. „Jsem rád, že tě konečně zase vidím. Poslyš, tohle je hrozně důležité. Dávej dobrý pozor, protože se to týká smrti a —“
„Říká, že je rád, že nás vidí,“ řekl Dios.
„Ty ho slyšíš?“ podivil se Těpic. „Já neslyšel nic.“
„Mrtví pochopitelně mluví prostřednictvím svých kněží,“ odtušil kněz. „Takový je zvyk, Sire.“
„Ale on mě slyší, nebo ne?“
„Samozřejmě.“
„Přemýšlel jsem o celém tom podniku s pyramidami a koukni se, vůbec si nejsem jistý, jestli je to správné.“
Těpic se sehnul níž. „Tetička tě pozdravuje,“ řekl nahlas, ale pak se zarazil. „Tedy, myslím moje teta, ne tvoje teta.“ Doufám, dodal v duchu.
„Hej! Povídám! Hej! Slyšíš mě?“
„Posílá vám pozdravy ze světa za závojem,“ tlumočil hbitě Dios.
„No jo, ano, posílám, ale POSLOUCHEJ, nechci, aby sis přidělával další spoustu starostí a stavěl mně —“
„Postavíme ti úžasnou pyramidu, otče. Bude se ti v ní opravdu líbit. Bude tam spousta lidí, kteří se o tebe budou starat a vůbec.“ Těpic se podíval na Dia, jako by u něj hledal povzbuzení. „To se mu bude líbit, ne?“
„Já žádnou NECHCI!“ vykřikl král. „Tady všude kolem je celá nesmírně zajímavá věčnost, kterou jsem ještě neviděl. Zakazuju ti strčit mě do pyramidy!“
„Říká, že je to správné a že jste hodný syn,“ zněl jeho projev v Diově podání.
„Copak mě nevidíš? Kolik jsem zvedl prstů? To si myslíš, že je to nějaká legrace, strávit zbytek své smrti pod miliony tun kamení a pozorovat sám sebe, jak se rozpadáš na prach? To je tvoje představa šťastných staletí?“
„Je tady hrozný průvan, Sire,“ řekl Dios. „Asi bychom už měli jít.“
„Kromě toho si to asi ani nemůžeš dovolit!“
„A přeneseme ti tam tvé oblíbené fresky a sochy. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ snažil se Těpic zoufale. „Budeš mít kolem sebe všechny tvoje milované kousky.“
„Určitě se mu to bude líbit, vid?“ ptal se Těpic, když se vraceli do trůnního sálu. „Jenže já nevím, mám pořád takový dojem, jako kdyby z toho všeho byl nějaký nešťastný.“
„Ujišťuji vás, Sire,“ prohlásil Dios, „že po ničem jiném netouží.“
Zatím se v balzamovací místnosti král Ptepicchajnon XXVII. pokoušel poklepat Gerna po rameni, ale bez výsledku. Vzdal se a sedl si vedle sebe.
„Nedělej to chlapče,“ řekl trpce. „Nikdy neměj potomky.“
A pak tady byla sama Velká pyramida.
Když Těpic obcházel její model, odrážely se jeho kroky ozvěnou od mramorových dlaždic. Nebyl si jist, proč tady je a co se od něj čeká. Měl ovšem na druhé straně dojem, že králové se často ocitají v podobné pozici, ale pak stále ještě zbývá klasická úniková cesta — vlastní zájem.
„Vida, vida,“ prohlásil moudře. „Jak dlouho už navrhujete pyramidy?“
Ptakospar, architekt a stavitel pyramid s kvetoucí živností orientovanou na šlechtu, se hluboce uklonil.
„Celý svůj život, ó, světlo poledního slunce.“
„Musí to být úžasné,“ usmál se Těpic. Ptakospar vrhl koutkem oka rychlý pohled na nejvyššího kněze, který přikývl.
„Má to své výhody, ó, zurčící vodní fontáno,“ přisvědčil nejistě. Nebyl zvyklý na to, aby s ním král hovořil jako obyčejný člověk. Cítil, že to jakýmsi nevysvětlitelným způsobem není správné.
Těpic mávl rukou k modelu na pódiu.
„Ano,“ pokračoval neurčitě. „Dobře. Výborně. Čtyři stěny a špička. Skvělé. Prvotřídní. To říká opravdu všechno.“ Pořád ještě se mu zdálo, že je kolem nepříjemné ticho.
„Dokonalý model,“ odkašlal si. „O tom není pochyb. Jeto… ehm… pyramida. A jaká pyramida! To tedy ano!“
Ani to se mu ještě nezdálo dost. Těpic pátral po něčem, co by ještě mohl říct. „Po mnoho následujících staletí se na ni budou lidé dívat a budou říkat… ehm… to je pyramida. Hm.“
Odkašlal si. „Stěny mají skvělý sklon,“ zakrákoral vyschlými ústy.
„Jenže,“ začal.
Otočily se k němu dva páry očí.
„Hm,“ řekl.
Dios pozvedl obočí.
„Sire?“
„Mám dojem že si pamatuji, jak mi kdysi otec řekl, víte, že až zemře, že by byl moc rád pohřbený někde u moře.“
Nejvyšší kněz se nezalkl nesouhlasem, jak Těpic čekal.
„Měl určitě na mysli deltu řeky. Jenže v deltě je hrozně měkký podklad,“ pokýval hlavou Ptakospar. „Trvalo by celé měsíce, než bychom tam vybudovali aspoň trochu slušné základy. I pak by hrozilo nebezpečí sesedání. A vlhkost. To je v pyramidě moc špatná věc, vlhkost.“
„Ne,“ odporoval Těpic, který se potil pod Diovým pohledem. „Myslím si, že to, co měl přesně na mysli, bylo do moře.“
Ptakosparova obočí se srazila u kořene nosu. „Tak to by byl opravdu oříšek,“ zabručel zamyšleně. „Zajímavý nápad. Předpokládám, že by člověk mohl postavit malou pyramidu, takovou miliontunku, pak ji přeplavit na něčem, jako jsou pontony…“
„Ne,“ pokračoval Těpic a pokoušel se za každou cenu nesmát. „Já tím chci říci, že on měl na mysli, že chce být pohřben bez —“
„Ptepicchamon XXVII. chtěl říci, že chce být pohřben bezodkladně,“ prohlásil Dios, jehož hlas zněl jako naolejované hedvábí. „A není pochyb, že by si přál to nejlepší, co dokážeš postavit, architekte.“
„Ne, jsem si jistý, že jsi to špatně pochopil,“ vzepřel se Těpic.
Diovi ztuhla tvář. Ptakosparův obličej na sebe náhle vzal výraz člověka, který nemá s ničím nic společného. Upřel pohled na dláždění a prohlížel si ho s takovou pečlivostí, jako by jeho život záležel na tom, kolik podrobností si zapamatuje. „Špatně?“
„Bez urážky. Jsem si jistý, že jsi to myslel dobře,“ řekl Těpic. „Je to tím, že otec o tom tenkrát mluvil velmi jasně a —“
„Myslel jsem to dobře?“ opakoval Dios a tvářil se, jako by každé z těch slov bylo kusem trpkého grepfruitu. Ptakospar zakašlal. S podlahou skončil. Začal pracovat na stropě.
Dios se zhluboka nadechl. „Sire,“ řekl, „my jsme vždycky stavěli pyramidy. Všichni naši králové jsou pohřbeni v pyramidách. To je náš zvyk. Tak se to u nás prostě dělá, Sire.“
„Ano, ale —“