Dios pak byl nejvyšší z nejvyšších kněží celonárodní víry, která kvasila, nabývala a bublala po více než sedm tisíc let a ani jednou nezatratila žádného ze svých bohů, pro případ, že by se mohl ještě hodit. Věděl, že platí mnoho věcí, které si zdánlivě odporují. Kdyby tomu tak nebylo, pak by rituály a víra byly pouhým nic, a kdyby víra a rituály nebyly ničím, neexistoval by svět. Výsledkem tohoto způsobu myšlení, uplatňovaného kněžími Mžilu, byl soubor myšlenek, které by přinutily i kvantového mechanika, aby se vzdal a vrátil svou basu s nářadím.
Když se Dios kulhavým krokem vracel temnotou málo používaných uliček, vyklepávala jeho hůl na dláždění pomalý rytmus. Nakonec vyšel na malé molo, u kterého byl uvázán člun. Nejvyšší kněz loďku odvázal, namáhavě do ní nastoupil, nasadil vesla a odstrčil se na kalné vody temného Mžilu.
Nohy a ruce měl studené. Hlupák. Hlupák. Měl to udělat už dřív.
Člun se pomalu vlekl do středu řeky a nad údolím zavládla hluboká noc. Na vzdáleném břehu, přesně podle prastarých zákonů, začaly pyramidy osvětlovat oblohu.
Té noci hořelo dlouho do noci i světlo firmy „Ptakosparův podnik nekropolitních královských dodavatelů“. Otec a jeho dva synové se hrbili nad velikou voskovou návrhářskou deskou a přeli se. „Tady nejde jen o to, jestli nám vůbec někdy zaplatí,“ prohlásil Ptakospar IIa. „To není ten případ, že by nemohli, ale oni ještě nepřišli na to, co to zaplatit znamená. Koneckonců dynastie jako tsortská platí během sta let nebo tak nějak. Proč nejdeš a neřekneš —“
„Stavíme pyramidy kolem Mžilu poslední tři tisíce,“ odpověděl mu otec škrobeně, „a zatím jsme na tom neprodělali, nebo ano? Ne neprodělali. Protože ostatní království vzhlížejí k Mžilu, říkají, že ve Starém království žije rod, který se ve svých pyramidách vyzná, to že jsou praví konosejři. Proto si všichni objednávají to, co si objednává šlechta ve Starém království. Vezmeme si to, co oni, jenom nám na to přišijte víc knoflíků. Koneckonců, je to skutečný královský rod,“ dodal, „ne jako některé z těch nových zbohatlických rodin — dneska bůhvíco, a během jednoho tisíce let po nich nebude ani stopy. Navíc jsou to jen poloviční bohové. Nikdo přece nečeká, že si skutečná šlechta zaplatí cestu do záhrobí. To je taky jeden ze znaků skutečné šlechty, většinou nemá peníze.“
„V tom případě není královštějšího rodu nad ně. To bys musel objevit nějaký nový svět,“ prohlásil IIa. „My sami jsme díky jim téměř šlechta.“
„Ty vůbec nerozumíš obchodu, synu. Ty si prostě myslíš, že je to samé papírování a udržování účtů. Tak abys věděl, není.“
„Je to otázka hmoty. A poměru tlaků a váhy.“
Oba se obrátili k Ptakosparovi IIb, který seděl a zíral na náčrty. Otáčel pisátkem v rukou neustále dokola a zmíněné končetiny se mu třásly špatně potlačovaným vzrušením.
„Na spodní třetinu budeme muset použít žulu, vápenec by to neunesl. Ne se všemi těmi rozloženými tlaky. A ty budou… ohó, ty budou strašlivé. Tady nemluvíme o žiletkách! Tahle věcička by dokázala nabrousit i váleček na těsto.“
Ptakospar obrátil oči k nebi. Synové byli v jejich rodu teprve druhou generací, která obchodovala s královskou dynastií, a už začínaly potíže. Jeden rozený účetní, druhý zamilovaný do toho nového nesmyslu, kterému říkal vesmírné inženýrství. Když byl on chlapcem, nic takového neexistovalo, byla prostě jen architektura. Nakreslili jste plány a pak sehnali deset tisíc dělníků na jeden a půl úvazku a dvojnásobnou produkci o víkendech. Jediné, co se od nich žádalo, bylo, aby vršili šutráky. Na to nemusíte být kosmičtí. Potomci! Bohové se rozhodli obmyslit ho dvěma syny. Jeden z nich byl ochoten vyúčtovat vám i množství vzduchu spotřebované při vyslovení pozdravu „dobrý den“ a druhý obdivoval geometrii natolik, že zůstával celé noci vzhůru a rýsoval si pro potěšení akvadukty. Vy si utrhujete od huby, skrblíte, abyste je mohli poslat do nejlepších škol, a oni se pak vrátí a za vaši dobrotu vám oplatí tím, že jsou vzdělaní.
„Co to žvaníš?“
„Už samotná hmota…“ IIb si přitáhl počítadlo a zachřestil kuličkami na drátech. „Řekněme, že mluvíme o pyramidě, která bude dvakrát větší než základní model, což nám dává hmotu… plus dodatečné zvětšení na nejbližší kódované rozměry okultního významu… na něco takového bychom ještě před nějakými sto lety nemohli ani pomyslet, rozhodně ne s těmi primitivními technikami…“ Prst na počítadle se změnil v rozmazanou čmouhu.
IIa si pohrdavě odfrkl a sáhl po vlastním počítadle. „Vápenec, dva talenty za tunu…“ prohlásil, „amortizace a odpisy nářadí… dlaždice… penále… ztratné… no nazdar, no nazdar… černý mramor za zvýšené ceny…“
Ptakospar si povzdechl. Dvě počítadla, která chřestí celé dny v tandemu, jedno mění tvář světa a druhé to hned účtuje… Co se to stalo s těmi kousky dřeva a několika dráty plnými kuliček?
Poslední kuličky cvakly a rozhostilo se ticho.
„To bude v pyramidologii věc naprosto ojedinělá,“ prohlásil s mesiášským úsměvem IIb, když se pohodlně opřel v sedátku. „Přímo kvantový posun v technologii.“
„Taky to bude kvá —“ začal IIa.
„Kvantový,“ opravil ho IIb a doslova si to cizí slovo vychutnával.
„Taky to bude kvantový posun v bankrotech,“ prohlásil IIa. „Budou na to muset vymyslet nové slovo.“
„Jistě si to zaslouží nový výraz, jako největší propagační stavba v dějinách,“ řekl IIb.
„Jasná věc. Když jde o to prodělat, tak v tom se nám široko daleko nikdo nevyrovná,“ přikývl IIa kysele.
„To bude něco! Ještě za tisíc let sem budou jezdit lidi a říkat: ‚Ten Ptakospar, ten se v pyramidách opravdu vyznal!‘ “
„Budou tomu říkat Ptakosparova pošetilost, na to vezmi jed!“
Teď už oba bratři stáli s nosy jen několik centimetrů od sebe. „Potíž je v tom, bratříčku, že ty sice znáš cenu všeho, ale neznáš hodnotu ničeho.“
„A potíž s tebou je zase v tom, že ty neznáš cenu ničeho!“
„Lidstvo musí nestále stoupat vzhůru!“
„To ano, ale bez solidních finančních kroků to nejde, u Kufta!“
„Hledat vědění —“
„Hledat řád a finanční vyrovnanost —“ Ptakospar je zanechal s jejich problémy a vyšel na dvůr, kde jeho lidé ve světle pochodní prováděli horečnatě inventuru materiálu.
Když mu otec firmu předával, byla opravdu malá, jediný obyčejný dvůr plný kvádrů a sfing, monolitů a sloupů a dalších zásob a taky silný svazek nezaplacených účtů, většinou adresovaných do paláce s poníženou suplikou ve smyslu „náš účet, který jsme si vám dovolili předložit zhruba před osmi sty lety, byl pravděpodobně přehlédnut a jeho proplacení by nám v dnešní tíživé situaci velmi pomohlo“. Ale zato to v těch dnech bývala docela legrace. Nezbývalo mu nic jiného než na všechno stačit sám s nějakými pěti tisíci zaměstnanci a paní Ptakosparovou, která dělala účetní. Musíš stavět pyramidy, říkal mu otec. Celý zisk v té době pocházel z mastab — malých rodinných hrobek, pamětních monolitů a běžných prací v nekropoli, ale jak otec říkal, když neděláte pyramidy, nejste nic. Ani ten nejhorší z pěstitelů česneku, který chce jen jednoduchého, hladkého, s jedním dvěma řádky textu, nepůjde k člověku, který nepostavil jedinou pyramidu.
Tak se pustil do pyramid a staví je poctivě, ne jako jsou některé z těch dnešních, které mají různý počet stran a stěny, které byste prokopli bosou nohou.