Postavit největší pyramidu na světě…
Za tři měsíce…
A pokud se to nepodaří, zaplatit strašnou pokutu, Dios sice nezpřesnil, jak strašnou, ale Ptakospar znal své lidi a věděl, že Diovy představy zahrnovaly přinejmenším hladové krokodýly. Ti dokážou být opravdu strašní…
Díval se na blikající světla na dlouhých řadách soch, mezi nimiž se rýsovala i socha Hita se supí hlavou, boha všech neočekávaných hostů. Sochu koupil před několika lety ve výprodeji. Jen jednou se o ni zajímal kupec, ale pak ji vrátil s tím, že se mu nelíbí sklon jejího zobáku, a od té doby je naprosto neprodejná i přes velkou slevu.
Největší pyramidu na světě…
A myslíte, že až si člověk vyplivne plíce při práci na tom, aby šlechta měla zajištěny vhodné jízdenky na věčnost, tak vám dovolí zaměřit své dovednosti směrem k vlastní domácnosti, ergo kladívko postavit si malou pyramidku pro sebe a paní Ptakosparovou, a tak si pojistit vlastní cestu na onen svět? Ó, nikoliv. Dokonce i otci dovolili postavit si jen obyčejnou mastabu, i když, pravda, je to nejkrásnější mastaba podél celé řeky, to musel v duchu připustit i sám mistr Ptakospar. Ten rudě žilkovaný mramor objednali a přivezli přímo z Jakazačistanu a pak spousta lidí žádala stejný, hodně to pomohlo obchodu, to by se bývalo otci líbilo…
Největší pyramidu na světě…
A za nějakou stovku let už si nikdo nebude pamatovat, kdo je v ní pohřben.
Nezáleží na tom jestli jí budou říkat Ptakosparova pošetilost, nebo Ptakosparova sláva. Vždycky jí budou říkat Ptakosparova.
Vynořil se z jezírka svých myšlenek a zjistil, že synové se stále ještě přou.
Jestliže mají takhle vypadat jeho potomci, to to bude raději riskovat s šestisettunovými vápencovými bloky. Ty aspoň mlčí.
„Buďte už zticha, vy dva.“
Zmlkli, vrátili se na svá místa a nevrle bručeli.
„Rozhodl jsem se,“ prohlásil.
IIb si pozorně prohlížel staré pisátko. IIa brnkal na počítadlo.
„Postavíme ji,“ oznámil jim Ptakostpar a vyšel z místnosti. „A pokud se to některému z mých synů nelíbí, vyvrhnu ho do vnější temnoty, kde zní jen pláč a skřípění zubů,“ zavolal ještě přes rameno.
Oba bratři, ponecháni sami sobě, se na sebe nepřátelsky podívali.
Nakonec se ozval IIa: „A co to vlastně znamená, to kvantum?“
IIb pokrčil rameny. „Velmi jednoduše řečeno to znamená, že přidáš nulu,“ odpověděl.
„Hm,“ zavrtěl IIa hlavou, „a to je všechno?“
Všude podél říčního údolí Mžilu tiše plály do noční temnoty pyramidy a vyzařovaly k nebi energii nashromážděnou za celý den.
Z nejvyšších kamenů tryskaly obrovské nehlučné plameny, tančily, zmítaly se jako blesky a přitom byly studené jako led.
Šest tisíc kilometrů pouště zářilo souhvězdími mrtvých, světélkovalo starožitností. Přímo podél údolí Mžilu se však jednotlivá světla slévala do souvislého ohnivého pásu.
Bylo to na podlaze a na jednom konci to mělo polštář. Musela to být postel.
Těpic se přistihl, jak o tom pochybuje. Převaloval se a kroutil, aby našel alespoň kousíček, který by se maličko poddal kolem těla, ale marně. To je ale hloupé, pomyslel si, vždyť v takovéhle posteli jsem vyrostl. Polštáře vytesané z kamene. Narodil jsem se v tomhle paláci, je to moje dědictví, musím být připraven na to ho převzít…
Ale první věc, kterou musím hned ráno udělat, je, že si nechám z Ankhu přivézt pořádnou postel a péřový polštář. Já, král tak pravím a tak nechť se stane.
Obrátil se na druhý bok a hlava mu se zaduněním dopadla na polštář.
A kanalizaci. To je skvělý nápad! Je neuvěřitelné, jak úžasný vynález může být obyčejná díra v zemi.
Ano, kanalizace. A sakra nějaké dveře. Těpic absolutné nebyl zvyklý na to, aby se o něj neustále staralo několik sloužících a čekalo ve dne v noci na jeho příkazy. Provádění každodenní hygieny a omývání přímo tady v ložnici, před jejich zraky, mu připadalo strašlivě trapné. A pak přijdou na řadu lidi. Musí se seznámit s lidmi. Všechno to ukrývání se a plížení palácem bylo přece nesmyslné.
A jak si všichni představovali, že bude jeden spát, když nebe nad řekou světélkovalo jako ohňostroj?
Nakonec docela obyčejné vyčerpání ukolébalo jeho tělo do určitého stavu mezi spánkem a bděním a před očima se mu začaly promítat bláznivé představy.
Ta ostuda, která padne na jeho předky, až v budoucnosti archeologové přeloží zatím ještě nevytvořenou fresku mluvící o jeho vládě: „Klikyhák, orel, který má zácpu, vlnovka, hroší zadek, klikyhák… A v roce období Šefehned, Těpic — bůh slunce, dal zavésti kanalizaci a opovrhl polštáři svých předků.“ Snil o Khuftovi — mohutném, bradatém, mluvícím hromy a blesky, který svolával hněv nebes na toho nehodného potomka, který zrazoval svou pyšnou i minulost.
Před očima mu proplul Dios a vysvětloval mu, že díky jakémusi ediktu, vydanému před několika tisíci lety, je nezbytné, aby se Těpic oženil s posvátnou kočkou.
O jeho pozornost se postupně ucházeli rozličnohlaví bohové, vysvětlovali mu podrobnosti božství a odkudsi z dálky k němu neodbytně pronikal hlas, který křičel, že nechce být pohřben pod tunami kamení. Těpic neměl mnoho času se na tyhle věci soustředit, protože najednou uviděl sedm tučných krav a sedm krav hubených, z nichž jedna hrála na trombon.
Jenže to byl starý sen, ten se mu zdával skoro každou noc…
Pak tam byl muž, který střílel šípy po želvě…
Pak kráčel Těpic pouští a našel malou pyramidku, vysokou jen několik centimetrů. Zvedl se vítr, rozvál písek, ale pak už to nebyl vítr, to se sama pyramida vynořovala ze země a po jejích hladkých lesklých bocích se tiše sesouvaly laviny písku…
Pyramida se zvětšovala a zvětšovala, už byla větší než svět, až nakonec byla tak obrovská, že celý svět byl pouhým zrnkem v jejím nitru.
A ve středu pyramidy se stalo něco velmi podivného.
Pyramida se začala zmenšovat a svět brala s sebou a nakonec zmizela a nezbylo nic…
Samozřejmě, když jste faraónem, jsou i vaše ošklivé sny zvláště vybraného druhu.
Z milosti krále, který ležel stočený na posteli do klubíčka a pod hlavou měl místo polštáře uzlík svých šatů, začal další den. V kamenném bludišti paláce se postupně začali probouzet služebníci.
Diův člun tiše klouzal po vodě a se slabým nárazem přirazil k molu. Dios vystoupil a pospíchal do paláce, bral při tom schody po třech a nadšeně si mnul dlaně při pomyšlení na to, že má před sebou celý dlouhý den, kde každá hodina a každý obřad pěkně a úpravně zapadnou na své místo. Je toho tolik, co musí zorganizovat, tolik, co je potřeba udělat…
Hlavní sochař a výrobce sarkofágů složil metr.
„Odvedl jste skvělou práci, mistře Koprkvaši,“ řekl.
Koprkvaš přikývl. Mezi řemeslníky nepanovala žádná falešná skromnost.
Sochař do něj strčil loktem. „Jsme skvělej tým, co? Vy je naložíte a já zadekluju, co?“
Koprkvaš přikývl, ale mnohem pomaleji. Sochař se podíval na velký voskový ovál, který držel v ruce.
„Nemůžu říct, že by se mi posmrtná maska nějak zvlášt líbila,“ řekl Gern, který opatrně zpracovával rohový kámen, na kterém tvořil podobu jedné z oblíbených koček dávno zesnulé královny, což byla jeho první větší samostatná práce za odměnu, zhrozeně vzhlédl.