„Dělal jsem ji velice pečlivě a přesně,“ bránil se zamračeně.
„V tom to celé je,“ přikývl sochař.
„Já vím,“ podíval se na něj Koprkvaš smutně. „Je to tím nosem, že?“
„No, spíš bradou.“
„No jo, a bradou.“
„Jo.“
„No jo.“
Oba zachmuřeně zírali na voskovou podobu faraóna. Faraón také.
„Co máte proti mé bradě?“
„Můžete mu na bradu přidělat vousy. Vousy ukryjí mnoho,“ zabručel nakonec Koprkvaš.
„No jo, ale pořád nám zbývá ten nos.“
„Můžete mu nějaký ten centimetr ubrat. A trochu domodelujte lícní kosti…“
„No jo.“
„Jo.“
Gern byl zděšený. „Vždyť to mluvíte o tváři našeho zesnulého krále,“ obrátil se k nim. „Něco takového nemůžete udělat! Vždyť by si toho lidi všimli!“ Zaváhal. „Nebo ne?“
Oba řemeslníci na sebe tázavě pohlédli.
„Gerne,“ začal nakonec Koprkvaš trpělivě, „samozřejmě, že si toho všimnou. Ale neřeknou nic. Oni od nás očekávají, že skutečnost trochu vylepšíme.“
„Tak to vám tedy pěkně děkuju. Fakt moc, to musím říct!“ Faraón šel a sedl si vedle kočky. Začínal mít nepříjemný pocit, že lidé mluví o mrtvých slušně jedině tehdy, když mají strach, že by je zmínění mohli poslouchat.
„Připouštím,“ řekl učedník s určitou nejistotou, „že při bližším porovnání s freskami vypadal dost ošklivý.“
„A to je právě ono, rozumíš?“ podíval se na něj Koprkvaš významně.
Gernova pihatá, otevřená tvář se měnila jako krajina, po které běží stín velkého mraku. Pomalu se mu rozednívalo a začínal chápat, že nadešla chvíle, kdy se stává zasvěcencem, který proniká do prastarých tajemství řemesla.
„Tím chcete říct, že všichni malíři mění —“ začal. Koprkvaš se na něj zamračil. „O tom se nemluví,“ řekl důrazně. Gern se pokusil přeskupit rysy obličeje do výrazu chápající vážnosti.
„Oh. Ano. Je mi to jasné, mistře.“
Sochař ho poklepal po zádech.
„Je vidět, že jsi chytrý mládenec, Gerne,“ řekl. „Zapaluje ti to. Koneckonců, ono je to dost těžké, být ošklivý za života. Představ si tu strašnou hrůzu být ještě ošklivý v podsvětí.“
Král Ptepicchamon XXVII. potřásl hlavou. Když jsme naživu, chtějí od nás, abychom se podobali jeden druhému, a po smrti na to už dohlédnou sami. No, to je pěkné království! Sklopil oči a uviděl duši jedné z bývalých koček, která se pečlivě olizovala. Když byl živý, tak kočky nenáviděl, ale teď mu najednou přišla jako žádoucí společník. Pohladil ji nešikovně po ploché hlavě. Chvilku tiše předla a pak se ho pokusila škrábnout do ruky. Naštěstí jí to nebylo nic platné.
Pak si s rostoucí hrůzou uvědomil, že trio teď začalo probírat pyramidu. Jeho pyramidu. Bude to ta největší, jakou kdy kdo postavil. Postaví ji na nejúrodnějším kusu půdy, v mírném úbočí na čestném místě v nekropoli. I ta největší zatím postavená pyramida bude vedle té jeho vypadat jako něco, co si postavily děti na pískovišti. Bude obklopena mramorovými zahradami a žulovými obelisky. Bude to největší pomník, jaký kdy syn otci postavil. Král zasténal.
Ptakospar zasténal.
Za dnů jeho otce bylo všechno lepší. Potřebovali jste prostě jen dvacet let a zástup chlapů, kteří pomalu kutáleli kulatiny. Bylo to dobře, protože se tak alespoň všichni vyhnuli různým nebezpečím, která každoročně hrozila v období dešťů, kdy řeka vystoupila z břehů a zaplavila široké okolí. Teď jste potřebovali chytrého mládence s kusem křídy a ta správná zaklínadla.
Ne že by to nebylo velmi impozantní, pokud jste si na takové věci potrpěli.
Ptakospar IIb obešel obrovský kamenný blok, tady upravil nějakou rovnici, tam doladil okultní formulku. Potom zvedl oči a krátce kývl na otce.
Ptakospar se rozběhl nazpět ke králi ve zlaté sluneční masce, který stál s celým doprovodem na skalisku vypínajícím se nad kamenolomem. A ke všemu ještě do toho všeho královská návštěva…
„Jsme připraveni, pokud dovolíte, ó, nebeská klenbo,“ začal se potit a doufal, že proti všem nadějím…
Oh, bohové. Král se zase rozhodl, že si s ním promluví jako člověk s člověkem! Podíval se s úpěnlivým výrazem na Dia, ale ten mu slaboučkým pokrčením ramen naznačil, že se s tím nedá nic dělat. A co víc, nebyl jedinou obětí toho podivného chování. Koprkvaš, mistr balzamovač, byl ke králi povolán včera a musel s ním strávit skoro půl hodiny hovorem o své rodině. Bylo to děsné, lidé předpokládali, že král zůstane v paláci, bylo to prostě…
Král se k němu vydal mírně ledabylou chůzí, která měla už sama o sobě naznačit staviteli, že je mezi přáteli. Oh, ne, on si snad i vzpomene na mé jméno!
„Musím říci, že za devět týdnů jste udělali obrovský kus práce, je to skvělý začátek. Ehm. Jmenuješ se Ptakospar, že?“ dodal král. Ptakospar polkl. Teď už se s tím nedalo nic dělat.
„Ano, ó, ruko nad vodami,“ řekl. „Ó, prameni —“
„Myslím, že by Vaše Veličenstvo nebo Sire, docela stačilo,“ prohlásil Těpic.
Ptakospar zpanikařil a upřel vyděšený pohled na Dia, který sice několikrát zamrkal, ale pak na něj kývl hlavou.
„Král si přeje, abys ho oslovoval —“ po jeho tváři přeběhl bolestivý výraz, „— neformálně. To je podle zvyků barba—, hm, cizích zemí.“
„Jistě se musíš považovat za velmi šťastného člověka, když máš tak talentované a tvrdě pracující syny,“ pokračoval Těpic a se zájmem si prohlížel kypící kotel lomu.
„Budu se… jistě, Sire… Ó, Sire,“ řekl Ptakospar, který si královu větu vyložil jako rozkaz. Proč jenom neporoučejí králové lidem jako za starých časů? Tenkrát aspoň člověk věděl, na čem je. Věděl, kam patří, žádný král s vámi nezacházel jako rovný s rovným, nebo snad, nedej bože, jako kdybyste i vy dokázali ráno přinutit slunce vzejít na oblohu.
„Musí to být úžasné zaměstnání,“ pokračoval Těpic.
„Jak si přejete, Sire,“ odpověděl Ptakospar. „Stačí, aby Vaše Veličenstvo poručilo a —“
„A jak to vlastně všechno funguje?“
„Vaše Veličenstvo, Sire?“ vyděsil se Ptakospar.
„Vy přenášíte ty kvádry vzduchem, že? Necháváte je létat, jak jsem slyšel.“
„Ano, ó, Sire.“
„To je opravdu velmi zajímavé. Jak to děláte?“
Ptakospar si málem prokousl ret. Má prozradit cechovní tajemství? Byl zděšen. Proti všemu očekávání mu najednou přispěchal na pomoc sám Dios.
„S pomocí jistých tajných znamení a okultních znaků, Sire,“ vysvětloval, „po jejichž původu by nebylo právě vhodné pátrat. Patří to k té,“ zatvářil se mírně znechuceně, „moderní moudrosti.“
„Předpokládám, že to musí být mnohokrát rychlejší, než když se ještě veškerý materiál dopravoval ručně, že?“ řekl Těpic.
„Má to jisté výhody, Sire,“ přisvědčil Dios. „Ale kdybyste dovolil, Sire, navrhl bych, že bychom…?“
„Aha. Ano. Jistě. Pokračujte, samozřejmě.“
Ptakospar si utřel čelo a rozběhl se k okraji lomu.
Tam se zastavil a mávl šátkem.
Všechny věci jsou určeny názvy. Změňte název, a změníte věc. Samozřejmě, není to až tak jednoduché, ale parakosmicky vzato je to celé jádro a podstata věci…