Pyramidy plály. Světlo, které vrhaly na okolní krajinu, bylo zvláštně tlumené, zrnité, téměř našedlé, ale nad nejvyšším kamenem každé pyramidy šlehal k nebi klikatý plamen.
Ptraci zaslechla slabé cinknutí kovu a to ji probralo z poloviční dřímoty do naprosté bdělosti. Velmi opatrně se zvedla a tiše přešla k oknu.
Oproti skutečným oknům v celách, která bývají velká a vzdušná a u nichž stačí vyjmout několik nedůležitých mříží k tomu, aby jimi klidně unikl kdokoliv, tohle okno představovala pouhá štěrbina o šíři šestnácti centimetrů. Několik tisíc let naučilo krále podél Mžilu, že cely by měly být stavěny tak, aby vězně udržely uvnitř. Jediný způsob, jak se dostat ven tímhle oknem, bylo po kouscích.
Jenže proti světlu pyramid se objevil nejasný stín a ozval se hlas, který řekclass="underline" „Psst!“
Přitiskla se ke zdi a pokusila se rukou dosáhnout k okénku.
„Kdo jsi?“
„Přišel jsem ti pomoct. K čertu! Tomuhle tady říkají okno? Podívej, spouštím ti provaz.“
Těsně vedle ramene jí sklouzlo silné hedvábné lanko, na němž byly v pravidelných vzdálenostech navázány uzly. Vteřinu nebo dvě na ně zírala, pak skopla z nohou pantoflíčky a vyšplhala nahoru.
Tvář na druhé straně štěrbiny byla sice napůl zakrytá černou kápí, ale stejně se jí podařilo zachytit na ní starostlivý výraz.
„Nezoufej,“ uklidňoval ji hlas.
„Já nezoufala. Pokoušela jsem se trochu vyspat.“
„Oh. No v tom případě mi odpusť. Prostě se seberu a odejdu, mám?“
„Ale já se ráno probudím a pak si začnu opravdu zoufat! Na čem to stojíš, démone?“
„Víš, co to je mačka?“
„Ne.“
„Tak já tady stojím na dvou mačkách.“
Tiše zírali jeden na druhého.
„Tak jo,“ prohlásil hlas zvenku nakonec. „Budu to muset obejít a přijít dveřmi. Nikam nechoď!“ Po těch slovech obličej zmizel někam nahoru.
Ptraci tiše sklouzla na studené kameny podlahy. Přijde dveřmi! Přemýšlela, jak to asi provede. Lidé si totiž obvykle potřebují nejdřív odemknout.
Schoulila se v nejvzdálenějším koutě cely a upřeně se dívala na ten malý dřevěný obdélník.
Ubíhaly dlouhé minuty. V jednom okamžiku měla dojem, že zaslechla jakýsi slabý zvuk, něco jako prudké nadechnutí.
O něco později se ozvalo tichoučké zacinkání kovu, tak tichoučké, že bylo téměř neslyšné.
Na cívku věčnosti se tiše navinul další čas a pak se ticho před celou, a bylo to ticho způsobené nepřítomností zvuku, velmi pomalu změnilo na ticho způsobené někým, kdo nevydává žádný zvuk.
Pomyslela si: teď je to přímo přede dveřmi.
Nastala přestávka, během níž Těpic olejoval všechny závěsy, zámky a závory, takže když podnikl poslední fázi, otevřely se dveře s mlčením, které svíralo srdce.
„Hej?“ ozval se v temnotě hlas.
Ptraci se vtiskla ještě hlouběji do svého koutka.
„Koukni, tak pojď, přišel jsem tě zachránit.“
Teprve teď se jí podařilo ve světle pyramid rozlišit ještě tmavší stín. Postupoval kupředu mnohem nejistěji, než by od démona čekala.
„Tak jdeš, nebo ne?“ řekl stín. „Omráčil jsem stráže, nebyla to jejich vina, ale nemáme moc času.“
„Ráno mě mají hodit krokodýlům,“ zašeptala Ptraci. „Sám král tak rozhodl.“
„Pravděpodobně se spletl.“
Ptraciiny oči se rozšířily vyděšenou nedůvěrou.
„Sežere mě Požírač duší!“
„A ty chceš, aby to udělal?“
Ptraci zaváhala.
„No tak vidíš,“ pokračovala temná postava a vzala ji za neodporující ruku. Vyvedl ji z cely, kde málem zakopla o nehybné tělo strážného.
„Kdo je v těch ostatních celách?“ zeptal se a ukázal na řadu malých dvířek ve stěně chodby.
„Nevím,“ odpověděla Ptraci.
„Zjistíme to, co říkáš?“
Temná postava sáhla sem a tam na okované dveře a netrvalo dlouho a nehlučně je otevřela. Záře padající dovnitř úzkým oknem osvětlovala muže středního věku, který seděl na zkřížených nohou na zemi.
„Přišel jsem vás zachránit,“ oznámil mu démon.
Muž k němu zvedl zrak.
„Zachránit?“ řekl.
„Ano. Proč jste tady?“
Muž sklopil hlavu. „Rouhal jsem se proti králi.“
„A jak jste to dělal?“
„Upustil jsem si na nohu kámen. Teď mi vytrhnou jazyk —“
Temná postava s pochopením přikývla. „Slyšel vás při tom kněz, co?“ řekla. „Ne. Já jsem to knězi oznámil sám. Taková slova nesmějí zůstat bez trestu,“ odpověděl muž s výrazem přesvědčení.
Tak v tom jsme tedy vážně dobří, pomyslel si Těpic. Obyčejná zvířata by něco takového nedokázala. Chcete se chovat jako dokonalý idiot, pak musíte být člověkem. „Myslím, že bychom si o tom měli popovídat venku,“ řekl. „Proč byste nemohl jít se mnou?“
Muž se od něj odtáhl a vrhl na něj pohled zpod staženého obočí.
„Vy chcete, abych utekl?“
„Nepřipadá vám to jako výborný nápad? Co říkáte?“ Muž se mu chvíli díval do očí a rty se mu neslyšně pohybovaly. Jak se zdálo, nakonec došel k jakémusi rozhodnutí.
„Stráže!“ zaječel.
Výkřik se rozlehl celým spícím palácem. Jeho rádoby zachránce na něj v úžasu zíral.
„Blázen,“ zabručel Těpic. „Vy jste blázen.“ Vyšel z cely, chytil Ptraci za ruku a oba se rozběhli temnou chodbou. Kdesi za nimi se dotyčný vězeň rozhodl, že si ještě užije svého jazyka, dokud ho má, a křičel, ječel a řval. Těpic slyšel, jak se za nimi nese proud nadávek.
„Kam mě vedeš?“ zeptala se Ptraci, když vyšli z chodby a ocitli se na nádvoří lemovaném balustrádou.
Těpic zaváhal. Tak daleko ve svém plánu nedošel. „Proč vůbec zamykají ty dveře?“ zeptal se a prohlížel si sloupořadí. „To bych fakt rád věděl. Překvapilo mě, že ses nevrátila do své cely, zatímco jsem se vybavoval s tím bláznem.“
„Já — já ještě nechci zemřít,“ odpověděla tiše.
„Ani se ti nedivím.“
„To nesmíš říkat! Je to špatné, když někdo nechce umřít!“
Těpic se rozhlédl po okraji střechy kolem nádvoří a odmotal od pasu lanko se záchytným háčkem.
„Myslím, že bych se opravdu měla vrátit do své cely,“ řekla Ptraci, aniž se ovšem pohnula příslušným směrem. „Je to špatné, už jenom pomyslet na to, že neposlechneme krále.“
„Oh? Copak se ti za to stane?“
„Něco moc ošklivého,“ odpověděla neurčitě.
„Myslíš, že něco horšího, než že tě hodí krokodýlům, nebo tě pohltí Požírač duší?“ prohlásil Těpic a zachytil háček na jakési neviditelné římse na ploché střeše.
„To je dost zajímavý pohled na věc,“ řekla Ptraci a Těpic jí za to v duchu udělil cenu za logické myšlení.
„Stojí to za úvahu, co?“ Těpic silným trhnutím vyzkoušel lanko.
„Ty mi chceš prostě říct, že když je jisté, že se mi všechny ty špatné věci skutečně stanou, tak že je zbytečné, abych si s tím ještě lámala hlavu,“ řekla Ptraci. „Když už tě má Požírač duší dostat, ať děláš co děláš, můžeš se alespoň vyhnout krokodýlům, je to tak?“
„Tak, ty polezeš první,“ naklonil se k ní Těpic. „Mám pocit, že někdo jde. Támhle v té uličce slyším kroky.“
„Kdo jsi?“
Těpic zalovil ve svém váčku. Přišel do Mžilibaby před celou věčností a neměl nic než to, co měl na sobě. Jenže to byly šaty, ve kterých skládal závěrečnou zkoušku. Vyvážil v ruce vrhací nůž č. 2 a jeho čepel se matně zableskla ve svitu pyramid. Byla to možná jediná ocel v celé zemi. Ne že by v Mžilibabě nikdy neslyšeli o železe, bylo to prostě tím, že když byla měď dost dobrá pro naše praprapradědečky, je dost dobrá i pro tebe.