Ne, strážní si nezasloužili nůž. Vždyť neudělali nic špatného.
Ruka mu sklouzla k malému váčku z kovové síťky, ve kterém měl našlápne bodce. Byly to malé typy, pouhé dva centimetry na osten. Našlápne bodce ještě nikoho nezabily, jen každého trochu zpomalily. Jeden nebo dva z nich zaražené v podrážce bot způsobují obzvláštní pomalost a opatrnost a nezabírají snad jen u těch nejvýjimečnějších optimistů.
Rozhodil jich několik v ústí uličky, rozběhl se nazpět k lanku a rychlými lehkými pohyby se po něm pustil nahoru. Přes okraj střechy se přehoupl přesně ve chvíli, kdy se první strážný objevil v ústí uličky. Těpic počkal, dokud se neozvaly první kletby, rychle vytáhl a smotal lanko a pospíšil si za dívkou.
„Chytí nás,“ řekla.
„Myslím, že ne,“ odpověděl.
„A pak nás dá král hodit krokodýlům.“
„Oh, myslím, že —“ Těpic se zarazil. Byla to obzvláštní představa, ale vzal-li v úvahu Diovo tlumočení…
„No, stát by se to mohlo,“ připustil nakonec, „člověk si nikdy nemá být ničím příliš jistý.“
„Tak co uděláme teď?“
Těpic se zadíval přes řeku, kde plály pyramidy. Na Velké pyramidě stále ještě probíhaly stavební práce. I teď se tam za svitu pochodní pracovalo. Nad jejím Vrcholem se vznášel mrak kamenných kvádrů, zmenšených dálkou. Množství dělníků, které Ptakospar na práce nasadil, bylo neuvěřitelné.
Jakou zář bude vydávat tahle pyramida, pomyslel si. To světlo bude vidět snad až v Ankhu.
„Jsou to hrozné věci, že?“ ozvala se Ptraci po jeho boku.
„Myslíš, že jsou hrozné?“
„Jsou strašidelné. Víš, starý král je nenáviděl. Říkal, že jsou to hřeby, které přitloukly království k minulosti.“
„Řekl, jak to myslí?“
„Ne. Prostě je nenáviděl. Byl to příjemný starý brach. Laskavý. Ne jako ten nový.“ Vysmrkala se a zastrčila kapesníček na jeho sotva dostačující místo v lesklé podprsence.
„Ehm, a co jsi vlastně měla na práci, jako služebná myslím?“ nadhodil Těpic, a aby zakryl rozpaky, pečlivě prohlížel panoráma okolních střech.
Zachichotala se. „Ty asi nejsi odsud, že?“
„Ne, abych řekl pravdu, nejsem.“
„Hlavně jsem si s ním povídala. Nebo ho taky poslouchala. Uměl krásně mluvit, ale vždycky říkal, že ho ve skutečnosti nikdo neposlouchá.“
„Jasně,“ přikývl Těpic s hlubokým porozuměním. „A to je všechno?“
Hodila po něm očima a znovu se zachichotala. „Jo, ty myslíš to? Ne, to ne, on byl moc hodný. Ale aby ti bylo jasné, mně by to nevadilo. Mám na to příslušné vzdělání a výcvik. Bylo to pro mě na jednu stranu trošičku zklamání. Ženy z našeho rodu sloužily pod králi celá století, víš?“
„Oh, vážně?“ vypravil ze sebe.
„Nevím, jestli jsi někdy viděl knihu, která se jmenuje Palác se —“
„— zastřenými okny,“ doplnil Těpic automaticky.
„Hned jsem si myslela, že gentleman jako ty ji bude znát,“ řekla Ptraci a mírně do něj strčila loktem. „Je to svým způsobem učebnice. Abych řekla pravdu, pro spoustu obrázků stála modelem moje prababička. Ne teď,“ dodala pro případ, že by ji špatně pochopil, „to už bylo spíš na ochlazení, ona už je pětadvacet let mrtvá. Když byla mnohem mladší. Každý říká, že jsem celá ona.“
„Hmf,“ souhlasil Těpic.
„Byla dost proslulá. Dokázala si dát za hlavu obě nohy najednou. Já to taky umím. Udělala jsem třetí stupeň!“
„Hmf?“
„Starý král mi kdysi řekl, že bohové dali lidem smysl pro humor, aby jim vynahradili to, že jim nejdřív dali sex. Myslím, že byl v té chvíli poněkud vzrušený.“
„Hmf.“ Těpic obrátil oči v sloup, takže se mu v šeru blýskala jen bělma.
Noční vánek k němu přinášel vůni jejího parfému. Ptraci používala vůni jako dobývacího berana.
„Najdeme nějaké místo, kde tě ukryjeme,“ řekl, ale musel se ze všech sil soustředit na každé slovo. „Nemáš nějaké rodiče, nebo tak?“ Pokoušel se nevšímat si toho, že v šedém svitu pyramid její pleť jako by světélkovala, ale příliš se mu to nedařilo.
„No, matka stále ještě pracuje někde v paláci,“ odpověděla mu Ptraci, „ale nemyslím si, že by se jí to moc líbilo.“
„Musíme tě dostat odsud,“ řekl Těpic horečnatě. „Kdybychom tě ukryli alespoň na dnešek, mohl bych ukrást nějaké koně nebo člun nebo tak. Pak by ses mohla vydat do Tsortu nebo Efebe nebo tak nějak.“
„To jako do ciziny? Myslím, že to by se mně nelíbilo,“ odpověděla Ptraci.
„Když to porovnáš s podsvětím?“
„No jo. Když to postavíš takhle…“
Vzala ho za ruku. „Proč jsi mě vlastně zachránil?“
„Cože? No, protože být naživu je lepší než být mrtvý, řekl bych.“
„Dočetla jsem tu knihu až k číslu 46 — Schůzka pěti šťastných mravenců,“ řekla Ptraci. „Kdybys sehnal trochu jogurtu, mohli bychom to —“
„Ne! Chtěl jsem říct ne. Ne tady. Ne teď. Jistě se na nás dívají lidé! Je skoro ráno.“
„Nemusíš hned tak křičet! Chtěla jsem na tebe být jenom hodná.“
„Já vím. Dobrá, díky.“ Těpic se přesunul na okraj střechy a naklonil se nad jeden z nesčetných palácových světlíků.
„Tohle vede do balzamovačovy dílny,“ oznámil jí „Tam dole musí být určitě dost míst, kde by ses mohla schovat.“ Znovu odmotal od pasu lanko.
Do světlíku vedla okénka z různých místností. Těpic vybral tu, jejíž stěny byly lemovány regály a podlaha poseta hoblinami. Z té vedly dveře do další místnosti, která byla plná dřevěných sarkofágů. Každý z nich měl na víku namalovánu stejnou bezduchou zlatou tvář, kterou už se naučil znát a nenávidět. Poklepal na několik z nich a pak zvedl víko té nejbližší.
„Nikdo doma,“ ohlásil. „Tady se ti bude skvěle odpočívat. Nechám víko trochu otevřené, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch.“
„To si myslíš, že budu riskovat něco takového? Co kdyby ses nevrátil?“
„Vrátím se dnes v noci,“ uklidňoval ji Těpic. „A uvidím, jestli se mi to podaří, zaběhl bych sem ještě přes den a hodil bych ti trochu jídla a něco k pití.“
Stála na špičkách a cinkání rolniček na jejích kotnících dělalo s Těpicovým libidem pravé divy. Podíval se proti své vůli k zemi a zjistil, že Ptraci má pečlivě namalované všechny nehty u nohou. Vzpomněl si na Popsalsira, který jim jednou v polední přestávce vyprávěl za stájemi, že děvčata, která si lakují nehty na nohou… no, nepamatoval si to tak přesně, ale tenkrát se mu to zdálo dost neuvěřitelné.
„Zdá se, že je to pěkně tvrdé,“ řekla.
„Cože?!“
„Chtělo by to něčím vystlat.“
„Podívej, nasypu ti dovnitř nějaké hobliny!“ improvizoval Těpic. „Ale pospěš si! Prosím!“
„Dobrá. Ale vrátíš se určitě? Slibuješ?“
„Jasně, to víš že ano! Slibuju!“ Mezi tělo sarkofágu a víko přiskřípl silnou třísku, aby dovnitř mohl vzduch, a vyběhl na zpáteční cestu. Duch krále stál opodál a pozoroval ho.