Vyšlo slunce. A jak se zlatá sluneční záře rozlévala po úrodném údolí Mžilu, plameny pyramid bledly, až se z nich stali tanečníci z říše duchů, kteří se chvěli proti stále světlejšímu nebi. Teď je doprovázel zvuk. Ten zvuk byl přítomen i v noci, ale zněl v polohách, které byly pro lidské uši neslyšitelné. Teď začal pomalu klesat z nadzvukových výšek.
KKKkkkkkhhhíííí.
Tón zněl z oblohy, slaboučký plátek zvuku, jako by vám někdo táhl houslový smyčec přímo napříč mozkem.
…kkhhíííí…
Nebo, jak říkali někteří, jako by vám někdo jezdil namočeným prstem po obnaženém nervu. Podle toho zvuku byste si mohli řídit hodinky, řekli by někteří, kdyby věděli, co to hodinky jsou.
…kííí…
Úměrně tomu, jak pyramidy zaplavovalo sluneční světlo, zvuk klesal a klesal a pomalu se měnil z mňoukání kočky ve vrčení psa.
…ÍÍ…ÍÍ…ÍÍ
Plameny zhasly.
…pop.
„Krásné ráno, Sire. Předpokládám, že jste spal dobře?“ Těpic mávl na Dia rukou, ale mlčel. Lazebník na něm právě vykonával obřad Cesty vpřed holením. Lazebník se třásl. Až donedávna to byl nezaměstnaný jednoruký kameník. Pak si ho zavolal ten strašlivý nejvyšší kněz a přikázal mu, aby se stal královským lazebníkem. To ovšem znamenalo dotýkat se krále, ale teď to bylo v pořádku, protože to bylo schváleno kněžími a nebylo třeba useknout mu nic dalšího. Vzato kolem a kolem, bylo to lepší, než si myslel, a taky to byla velká čest, starat se o královskou bradu jen tak levou rukou.
„Doufám, že vás v noci nic nevyrušilo?“ zeptal se nejvyšší kněz. Jeho oči probíraly komnatu čtverec po čtverci a každý detail prohazovaly sítem podezření. Bylo s podivem, že se pod jeho pohledem netavily kameny ve stěnách.
„Já —“
„Prosím, ó, nesmrtelný, ještě chvilku nehýbat,“ ozval se lazebník hlasem člověka, který si uvědomuje, že by stačilo jen malé říznutí a mohl by odměnou od svého pána a vládce dostat volnou poukázku na zábavní cestu zažívacím traktem krokodýla.
„Neslyšel jste nějaké podezřelé zvuky, Sire?“ zeptal se Dios. Najednou rychle ustoupil nazpět, aby mohl nahlédnout za zlacený paraván, který stál na opačném konci místnosti.
„E-e.“
„Vaše Veličenstvo vypadá dnes ráno poněkud nezdravě,“ naklonil Dios hlavu ke straně. Posadil se na sedátko, které mělo na obou koncích vyřezané gepardy. Sednout si v přítomnosti krále, s výjimkou obřadních příležitostí, nebylo dovoleno. Jenže v tomhle případě to znamenalo, že se Dios ocitl v poloze, z níž mohl nahlédnout pod Těpicovu nízkou postel.
Dios byl vyveden z míry. Navzdory otlačeninám a nedostatku spánku se Těpic cítil v povznesené náladě. Otřel si z brady mýdlo.
„To je tou postelí,“ odpověděl. „Myslím, že už jsem se o tom zmiňoval. Chce to matraci, víš? Uvnitř je peří. Jestli tu věc neznáš, zeptej se khalijských pirátů. Polovina z nich už musí touhle dobou spát na matracích z husího peří.“
„Vaše Veličenstvo má dnes náladu na žerty,“ Dios udělal kyselý obličej.
Těpic věděl, že by celou záležitost neměl dál rozmazávat, ale nakonec mu to nedalo.
„Děje se něco, Die?“
„Dnes v noci se do paláce, vloupal svatokrádežník. Ta dívka, Ptraci, zmizela.“
„To je ovšem velmi znepokojující.“
„Tak jest, Sire.“
„Pravděpodobně nějaký nápadník nebo milovník nebo jak se tomu říká.“
Diova tvář byla jako z kamene. „Pravděpodobně, Sire.“
„To znamená, že posvátní krokodýli dnes budou muset držet půst.“ Jenže ne na dlouho, pomyslel si Těpic. Stačí dojít na konec kteréhokoliv malého mola, jakých bylo podél řeky bezpočet, a nechat svůj stín padnout na kalnou vodu Mžilu. Kalně hnědá voda se najednou jako mávnutím kouzelného proutku promění v kalně hnědá těla. Vypadala jako obrovské nasáklé kůly, podstatný rozdíl byl v tom, že takové plovoucí. kůly se nemohou na jednom konci otevřít a ukousnout vám nohu. Posvátní mžilští krokodýlové pro království představovali skládku odpadků, říční patrolu a příležitostnou márnici, to vše v jednom.
Nedalo se o nich jednoduše říci, že jsou velcí. Kdyby některého z těch skutečně velkých krokodýlích samců napadlo lehnout si napříč proudem, zastavil by pravděpodobně řeku.
Lazebník se vyplížil z komnaty. Několik sloužících se naopak vplížilo dovnitř.
„Dovolil jsem si předpokládat reakce Vašeho Veličenstva, Sire,“ pokračoval Dios hlasem, který zněl jako odkapávání vody v krápníkové jeskyni.
„Skvělé,“ prohlásil Těpic přes rameno a prohlížel si oděv určený pro nadcházející den. „A co jsem přikázal?“
„Důkladnou prohlídku celého paláce, místnost po místnosti.“
„Správně. Pokračuj, Die.“
Mám dokonale otevřenou tvář, pomyslel si v duchu. Všechny svaly na svých místech. Vím, že jsem to neměl dělat. Dokáže si mě přečíst jako náhrobek. Ale až na mě upře ty svoje oči, to bude zírat. Přezírám ho.
„Děkuji vám, Sire.“
„Řekl bych, že teď už budou bůhvíjak daleko,“ prohlásil Těpic. „Ať už to byl kdokoliv. Vždyť to byla jen obyčejná služebná, ne?“
„Je nemyslitelné, aby někdo neuposlechl vašeho rozkazu, Sire! V království není nikdo, kdo by se odvážil! Jejich duše budou zatraceny! Budou stíháni, Sire! Budou polapeni a zničeni!“
Roztřesení sluhové se ukryli Těpicovi za záda. To nebyla obyčejná zlost. To byl svatý hněv. Pravý, nefalšovaný, starodávný svatý hněv. A ten narůstal jako ošatka měsíců před úplňkem.
„Cítíš se dobře, Die?“
Dios se obrátil a upřel pohled přes řeku. Velká pyramida byla skoro hotová. Pohled na ni ho uklidnil, nebo alespoň poněkud vyrovnal v nové duševní rovině.
„Jistě, Sire,“ odpověděl po chvíli. „Děkuji vám.“ Zhluboka se nadechl.
„Zítra, Sire, budete mít to potěšení zúčastnit se položení posledního kamene pyramidy. To je velmi významná událost. Samozřejmě, pak bude ještě nějakou chvíli trvat, než budou dohotoveny vnitřní prostory.“
„Dobře, v pořádku. A dnes ráno, myslím, bych rád navštívil svého otce.“
„Jsem si jist, že bývalý král vás rád uvidí, Sire. Je vaším přáním, abych vás doprovodil.“
„Aha.“
Stejně neměnitelně jako platí zákon namazaného krajíce, tak také platí, že neexistuje hodný velký vezír. Záliba v pletichách a piklích je očividně součástí tohoto speciálního zaměstnání.
Nejvyšší kněží mají sklony řadit se do téže kategorie. Musí se smířit s myšlenkou, že stejně často, jak dostávají komické klobouky, vydávají naopak podivné příkazy, například aby byla ta a ta princezna uvázána k nějakému balvanu jako pochoutka pro nějakou potulnou mořskou příšeru nebo aby byly do moře házeny malé děti.
Je to však odporné nactiutrhání. V průběhu historie Plochy byla většina nejvyšších knězi solidních, svatých a moudrých. Tito mužové se pouze snažili interpretovat přání bohů v tom nejlepším slova smyslu a bez ohledu na vlastní pověst často dali narazit na kůl nebo upálit zaživa stovky lidí v jediném dni, aby se ujistili, že bohy pochopili do poslední podrobnosti.
Sarkofág krále Ptepicchamona XXVII. ležel na svém podstavci. Byl vytvořen z foryfu, smaragdinu, skelsy a delfinetu, vykládán růžovým nefritem a pantoflínem, navoněný a parfémovaný mnoha vzácnými výtažky a voňavkami…
Vypadal velmi impozantně, ale král došel k názoru, že za smrt nestál. Vzdal se a pustil se přes nádvoří. Do dramatu jeho smrti vstoupila další osoba. Modelban, výrobce modelů.