Král vždycky žasl nad modely. I ten nejchudší farmář chtěl být pohřben s vybranými figurkami dobytka, které se měly na onom světě proměnit ve skutečné. Mnoho hospodářů bylo ochotno protrpět život na tomto světě a uživit se díky jedné krávě hubené jako stojánek na topinky, jen proto aby si dopřáli tučné stádo na světě onom. Boháči a šlechtici si kupovali celé komplety včetně modelů vozů, domů, lodí a všeho ostatního, co bylo do hrobu příliš velké nebo nevhodné. Jakmile se jednou dostanou na druhou stranu, stanou se z těch věciček nějakým způsobem věci skutečné.
Král se zamračil. Když byl živý, byl si jistý, že je to pravda. Ani moment o tom nezapochyboval.
Modelban vystrčil jazyk koutkem úst a s plnou soustředěností umístil pinzetou maličké veslo na přesný model říční trirémy v poměru 1:80. Každá rovná plocha v jeho dílně byla pokryta droboučkými zvířaty a předměty. Některé z těch nejdokonalejších visely zavěšeny od stropu na tenoučkých drátech.
Král už zjistil z vyslechnutého rozhovoru, že Modelbanovi je dvacet šest, nemůže najít jediný prostředek, který by ho zbavil neustále bujícího akné, a žije doma s maminkou. Tam se po večerech baví tím, že vyrábí modely. Hluboko pod silným převlečníkem jeho vědomí doutná naděje, že jednoho dne najde půvabnou dívku, která bude chápat, jak nesmírně důležité je, aby byla každá podrobnost na modelu obřadního šestikolového vozu na svém místě, která mu bude s láskou držet hrnek s lepidlem a ochotně přispěchá s růžovým palcem pokaždé, kdy bude nutné něco podržet, než zaschne lepidlo.
Byl si vědom troubení a rozruchu, které se mu odehrávaly kdesi za zády. Nevšímal si jich. V posledních dnech se dělo každou chvíli něco. A podle jeho názoru to bylo téměř vždycky z malicherných důvodů. Lidé si prostě neuměli srovnat věci podle důležitosti. On už dva měsíce čekal na několik deka kaučukové politury, a jak se zdálo, bylo to každému jedno. Našrouboval si hodinářskou lupu lépe do oka a nasadil droboučké veslo přesně, kam patřilo.
Měl pocit, že někdo stojí těsně vedle něj. No, mohl by mu třeba pomoci s —
„Mohl byste mi podržet prst tady na tom,“ řekl, aniž hlavu od práce. „Jenom na okamžik, jen co zaschne lepidlo.“
Najednou měl dojem, že teplota v místností náhle poklesla. Zvedl tvář a zíral přímo do nehybné zlaté masky. Přes její rameno nahlížel Diův obličej, jehož barva se podle Modelbanova odhadu blížila k odstínu číslo 37 (červená, vycházející slunce, lesk). „Oh,“ vypravil ze sebe.
„Je to moc pěkné,“ řekl Těpic. „Co je to?“ Modelban na něj chvíli zíral, pak sklopil oči k modelu. „To je osmdesát metrů dlouhá říční triréma khalijského typu, s rozšířenou plošinou pro střelce na zádi a s útočným beranem na přídi.“
Nabyl dojmu, že se od něj očekává něco víc. Snažil se poskytnout podrobnější informace.
„Je složená z více než pěti set částí,“ dodal. „Každé prkno na palubě je uříznuto samostatně, podívejte.“
„Úžasné,“ přikývl Těpic. „No, nebudu tě zdržovat. Pokračuj v té své skvělé práci.“
„Plachty se dají opravdu rozvinout,“ řekl Modelban. „Podívejte, když zatáhnete tady za tu nitku, která představuje lano, tak —“
Maska se pohnula stranou a na jejím místě se objevila Diova tvář. Kněz vrhl na Modelbana pohled, který naznačoval, že o tomhle ještě uslyší, a pospíchal za králem. Duch krále Ptepicchamona XXVII. také.
Těpicovy oči za maskou se točily hned sem, hned tam. Támhle jsou pootevřené dveře do skladiště dřevěných schránek. Byl dokonce schopen zahlédnout tu, ve které byla Ptraci, pod jejím víkem byl stále ještě dřevěný klínek.
„Náš otec ale leží tamhle, Sire,“ upozorňoval ho Dios. Pohyboval se tiše jako duch.
„Oh, ano, jistě.“ Těpic zaváhal a přešel k obrovské schráně na podstavci. Chvíli si ji prohlížel. Zlacená tvář na víku vypadala jako každá jiná maska.
„Jak dokonale vystihnutá podoba, Sire,“ pospíšil si Dios.
„Nnn-o,“ přikývl váhavě Těpic. „Myslím, že ano. Opravdu vypadá šťastněji. Alespoň myslím.“
„Ahoj, chlapče,“ řekl král. Věděl, že ho nikdo neslyší, ale cítil se šťastnější, když na lidi kolem mluvil. Bylo to lepší než mluvit sám se sebou. Na to bude mít času až až.
„Myslím, že to vystihlo jeho nejlepší rysy, ó, vládce nebes,“ prohlásil hlavní sochař.
„Vypadám jako voskový panák, který má týden zácpu.“
Těpic naklonil hlavu na jednu stranu.
„Snad ano,“ přisvědčil nejistě. „Ano. Hm. Dobrá práce.“
Napůl se otočil a vrhl pátravý pohled k pootevřeným dveřím.
Dios pokynul strážím na obou stranách chodby. „Jestli Sir dovolí,“ prohodil uhlazeně.
„Hmm?“
„Stráže budou pokračovat v prohlídce.“
„Správně. Oh —“
Dios vykročil přímo ke schráně, ve které byla ukryta Ptraci, a v patách mu kráčeli oba strážní. Velekněz uchopil víko za okraj, jediným pohybem schránu otevřel a zvolaclass="underline" „Hleďme! Copak jsme to našli?“
Koprkvaš a Gern mu nahlédli přes rameno dovnitř.
„Dřevěné hobliny,“ oznámil společnosti Koprkvaš.
Gern nasál vzduch. „Ale moc hezky voní.“
Diovy prsty zabubnovaly na víku schrány. Těpic ho nikdy předtím neviděl bezradného. Dios dokonce začal oklepávat stěny schrány, aby zjistil, zda tam nejsou nějaká skrytá dvířka.
Potom pečlivě vrátil víko na své místo a podíval se nevýrazně na Těpice, který byl poprvé za dobu svého panování rád, že má na tváři zlatou masku, takže není vidět výraz jeho obličeje.
„Není tady,“ oznámil mu starý král. „Musela si odběhnout, když jí příroda poručila a dělníci si odskočili na gáblík.“
Musela vylézt, pomyslel si Těpic, ale kde je teď?
Dios pohledem prohledával místnost a po krátké chvíli, během které se otáčel sem a tam jako kompasová střelka, se jeho oči soustředily na královský sarkofág. Byl obrovský. Byl prostorný. Byla v tom jakási nevyhnutelnost.
Dios přešel dílnu několika dlouhými kroky a otevřel víko.
„Ani se neobtěžuje zaklepat,“ zabručel král. „To když jsem šel někam já, to by se byl uklepal!“
Těpic si troufl vrhnout dovnitř rychlý pohled. Králova mumie byla v sarkofágu úplně sama.
„Cítíš se dobře, Die?“ zeptal se.
„Ano, Sire. Nikdy nemůžeme být dost opatrní. Je jasné, že tady nikdo není, Sire.“
„Vypadáš, jako kdyby ti udělala dobře trocha čerstvého vzduchu,“ usmál se pod maskou Těpic, který si sice v duchu podobné výroky zakázal, ale nebyl s to si je odpustit. Zmatený Dios byl neobyčejně inspirující, i když současně i maličko znepokojující zjev. Citlivějšího člověka mohl takový pohled dovést až k obavě o stabilitu daných věcí.
„Ano, Sire. Děkuji, Sire.“
„Víš co? Někam si sedni a ať ti někdo přinese sklenici vody. Pak se půjdeme podívat na pyramidu.“
Dios si sedl.
Ozval se tichý, ale o to strašlivější praskavý zvuk.
„Sedl si na tu loď,“ komentoval událost král. „První humorná věc, kterou jsem ho viděl udělat.“
Pyramida dodávala slovu „masivní“ úplně nový význam. Krajinu kolem sebe doslova ohýbala. Těpicovi se zdálo, že sama její váha deformuje tvar věcí a natahuje království jako gumový pás, na který někdo položil olověnou kouli.