„Chceš tím říci, že nás to přivede k bankrotu, co?“ nadhodil Ptakospar. „Já vím, je to všechno moje vina. Chtěl jsem jenom, aby vám po mně něco zůstalo. Tohle všechno jsem bohužel nečekal. Ze začátku to vypadalo dost jednoduché.“
Jeden z IIa si odkašlal.
„No… ono to… tak špatné zase není,“ řekl tiše.
„Počkej, jak to myslíš?“
Účetní položil na stůl tucet měděných mincí.
„Takže, ehm,“ řekl. „Víš, mě napadlo, že když už se tak v tom čase teď pohybuje kdekdo, že by to nemuseli být jen lidé, co se dá prohnat smyčkou, a, tedy, podívej, vidíš ty mince?“
Jedna z mincí zmizela.
„Je to všechno ta samá mince, ne?“ prohlásil jeden z bratrů.
„No, vlastně ano,“ potvrdil IIa. Byl velmi nesvůj, protože vměšovat se do božského toku mincí odporovalo jeho osobní víře. „Je to ta samá mince v pětiminutových intervalech.“
„A ty používáš tuhle fintu k tomu, abys vyplatil lidi!“ konstatoval omámeně Ptakospar.
„To není finta! Já jim dávám peníze,“ prohlásil IIa škrobeně. „Co se s nimi stane potom, už není moje věc, nebo snad ano?“
„Tak tohle se mi nelíbí,“ prohlásil jeho otec.
„Nedělej si starosti. Nakonec se to všechno srovná,“ uklidňoval ho syn. „Každý dostane, co mu patří.“
„To je ono. Toho se právě bojím,“ přikývl Ptakospar.
„Je to prostě skvělý způsob, jak za sebe nechat pracovat své peníze,“ přidal se další syn. „Myslím, že to nakonec vyjde.“
„No dobrá,“ povzdechl si Ptakospar bezmocně.
„Dnes v noci nahoru posadíme vrcholový kámen,“ pokračoval jeden z IIb. „Jakmile začne vyzařovat energii, jsme z toho všichni venku.“
„Řekl jsem králi, že vrcholový kámen položíme zítra.“
Všichni Ptakosparové IIb jako jeden muž zesinali. Navzdory vedru se zdálo, že se ve stanu ochladilo.
„Dnes v noci, otče,“ prohlásil jeden z nich. „Určitě jsi mu řekl dnes v noci!“
„Ne, řekl jsem zítra,“ odpověděl Ptakospar pevně. „Nechal jsem udělat baldachýny a sehnal lidi, kteří budou rozhazovat lotosové květy. Bude tam kapela. Poplašné zvony a trumpety a činely. Projevy a čaj a jednohubky. Tak jsme to dělali vždycky. Přiláká to nové zákazníky. Vždycky se rádi rozhlídnou kolem.“
„Otče, sám jsi viděl, jak prosakuje… viděl jsi tu jinovatku…“
„Ať prosakuje. My Ptakosparové nedokončujeme pyramidy jen tak mimochodem, jako bychom lovili ryby ze zahradní zdi. Neděláme to v noci jako ti… jak se jim říká. Lidé čekají obřad a oslavy.“
„Ale —“
„Neposlouchám. Už jsem se těch vašich nových nesmyslů naposlouchal až až. Zítra to bude se vším všudy včetně bronzové desky a sametových závěsů.“
Jeden z IIa pokrčil rameny. „Je zbytečné se s ním hádat,“ prohlásil. „Já jsem o tři hodiny napřed. Pamatuju si tuhle schůzku. Nepřemluvíme ho.“
„Já jsem dvě hodiny napřed,“ prohlásil jeden z jeho bratrů. „Vzpomínám si, že tohle už jsi řekl.“
Za slabými plátěnými stěnami stanu syčela nashromážděným časem pyramida.
Na síle pyramid není nic mystického. Pyramidy jsou přehrady stojící v proudu času. Jsou-li správně tvarované a správně směrované a mají-li v sobě ukryty správné parakosmické rozměry, časový potenciál té obrovské masy kamene může být využit k urychlení nebo obrácení toku časového proudu ve velmi malé oblasti stejným způsobem, jak dokáže vodní trkač využívat sílu proudu k tomu, aby hnal vodu proti proudu samotnému.
Původní stavitelé, kteří byli prastaří, a tedy moudří, tohle věděli a celý vtip dobře postavené pyramidy spočíval v tom, že v místnosti, kde ležel sarkofág, dosáhli časového toku v hodnotě absolutní nuly, takže kdyby se tam byl strčil umírající král, byl by opravdu žil navěky — tedy přesněji řečeno nikdy by skutečně nezemřel, čas, který by jinak protekl pohřební místností, se shromažďoval ve hmotě pyramidy a každých čtyřiadvacet hodin unikal ve formě výbojů.
Po několika věčnostech lidé tento základní princip zapomněli a došli k názoru, že stejného efektu se dá rovněž docílit a) obřady, b) nakládáním lidí do láku a c) uskladněním jejich měkkých částí v mísách.
Funguje to zřídka.
A tak bylo ztraceno umění ladění pyramid a celá ta skvělá věda se změnila v přehršli nepochopených pravidel a zmatených vzpomínek. Prapředkové byli moudří, nikdy by nepostavili příliš velké pyramidy, protože ty mohou způsobit velmi podivné věci, vedle kterých obyčejná fluktuace v čase vypadá jako zanedbatelná legrácka.
Mimochodem, navzdory všeobecnému přesvědčení pyramidy žiletky nebrousí. Ony je prostě přenesou nazpět do doby, kdy byly ostré. Dělají to pravděpodobně proto, že by toho broušení bylo přece jen trochu moc.
Těpic ležel na posteli a napjatě poslouchal.
Přede dveřmi stáli dva strážní, další dva venku na balkoně a — Diova prozíravost udělala na Těpice opravdu dojem — jeden na střeše.
Nedokázal účinně protestovat. Jestliže se mohli palácem potulovat černě odění vetřelci, pak musela být osoba krále co nejpečlivěji chráněna. S tím se nedalo nic dělat.
Sklouzl z lůžka, nehlučně přešel šerou komnatou k soše Zvěřety — bohyně s kočičí hlavou, v rohu místnosti. Té ukroutil hlavu a z její dutiny vytáhl oblečení a výbavu vraha. Rychle se oblékl a proklínal při tom nedostatek zrcadel. Pak se tiše přesunul na opačnou stranu místnosti a vyhlédl zpoza pilíře.
Jediný problém, který před sebou měl, bylo nesmát se. Být v Mžilibabě vojákem nebylo nijak zvlášť nebezpečné. Nikdy nedošlo ani k nejmenšímu náznaku občanských nepokojů, a protože každý z obou velkých sousedů mohl malé královstvíčko rozmáčknout silou zbraní, nebylo třeba vybírat do armády lidi ani zvlášť statečné, ani chytré. Ve skutečnosti to poslední, o co kněží stáli, byli nadšení vojáci. Zodpovědní vojáci, kteří nemají šanci si zabojovat, se začnou brzo nudit a pak je napadají nebezpečné myšlenky, jako třeba o kolik líp by vládli zemi oni.
Místo toho zaměstnání vojáků přitahovalo velké klidné muže onoho typu, který dokáže stát celé hodiny v pozoru a při tom se nenudí, muže mocné jako voly a s odpovídající mozkovou kapacitou. Další z vítaných vlastností byla dokonalá kontrola močového měchýře.
Pomalu vystoupil na balkon.
Těpic se dávno naučil, jak nechodit kradmo. Miliony let, po něž byla lidská rasa požírána tvory, kteří se dovedli tiše krást, naučily lidi kradmý pohyb velmi dobře odhalovat. Nestačilo ani nedělat hluk, protože malá pohyblivá místa bez jediného zvuku také rychle vzbudí podezření. Trik spočíval v tom, klouzat nocí s tichou a nenucenou jistotou, stejně jako to dělá vzduch.
Hned před východem z komnaty na balkon stál strážný. Těpic kolem něj hbitě proplul a začal opatrně šplhat na stěnu. Ta byla ozdobena složitým basreliéfem zachycujícím úspěchy minulých vládců, takže Těpic neváhal a využil vlastní rodinu k tomu, aby mu dopomohla nahoru.
Vítr vál z pouště, když konečně přehodil nohy přes parapet a tiše se vydal přes střechu, která byla stále ještě rozpálená sluncem. Vzduch nesl pach čerstvě vařeného jídla, provoněného kořením.