Byl to podivný pocit, plížit se po střeše vlastního paláce, vyhýbat se vlastním strážím, podnikat akci, která by znemožnila váš vlastní rozsudek, a vědět, že jestli vás chytí, odsoudíte pravděpodobně sám sebe k tomu, aby vás hodili posvátným krokodýlům. Koneckonců, už teď to vypadalo, že nesmí mít sám se sebou jediné smilování.
Dodávalo to celé věci zvlášť pikantní příchuť. Existovala určitá svoboda tady, na střechách, a byla to ta jediná svoboda, kterou měl král údolí.
Těpice napadlo, že i ten nejchudší rolník dole v nížině má víc práv než on, i když ta realistická část v něm říkala jen „no jo, ale jaká práva? Svobodně chytit nakažlivou chorobu dle vlastního výběru, hladovět dosyta a umřít, kdykoliv se nějaké odporné zimnici zachce. Ale i to je svoboda svého druhu.“.
Jemný zvuk v tom nesmírném tichu ho přitáhl k okraji střechy obrácenému k řece. Před ním se vyloupl z noční temnoty Mžil, zalitý měsíčním světlem, široký a olejovitý.
A uprostřed proudu bylo vidět člun, který připlouval od vzdálenějšího břehu, od nekropolis. Tu postavu, která v něm seděla u vesel, si nemohl s nikým splést. Na její holé hlavě se odrážela záře pyramid.
Jednoho dne, pomyslel si Těpic, ho budu sledovat. Zjistím, co to tam vlastně dělá.
Pokud tam ovšem pojede přes den. Za dne byla nekropolis pochmurné místo, jako kdyby se celý vesmír rozhodl, že dneska zavře a zhasne o pár hodin dřív. Kdysi ji dokonce prošel, toulal se po jejích ulicích a uličkách, které byly tiché a prašné bez ohledu na to, jaké bylo počasí na druhém břehu, na té živé straně řeky. Vždycky se mu tam tak trochu tajil dech, ale tomu se asi nemůžeme divit. Vrazi měli už ze zásady rádi noc, ale noc v nekropolis, to byla jiná věc. Nebo lépe řečeno byla to ta samá věc, ale bylo jí mnohem víc najednou. Kromě toho to bylo jediné místo na celé Ploše, kde by žádný vrah nenašel zaměstnání. Těpic došel ke světlíku, který vedl ke dvoru a dílnám balzamovačů, a nahlédl dolů. Vzápětí už se lehce snesl na podlahu a vklouzl do skladiště schránek.
„Zdravím tě, chlapče.“
Těpic otevřel víko schránky. Byla stále prázdná.
„Schovala se v jedné z těch zadních,“ oznamoval mu král. „Nikdy neměla dobrý smysl pro orientaci.“
Palác byl skutečně obrovský. Těpic měl co dělat, aby se v něm neztratil ve dne. Zvažoval, jakou má naději, když bude pokračovat v hledání potmě.
„Je to taková rodinná slabůstka, víš? Tvůj dědeček musel mít na svých sandálech napsáno pravá a levá, tak to s ním bylo špatné. Máš štěstí, že v tomhle jsi docela po mamince.“
Bylo to zvláštní. Ona nemluvila, ale švitořila. Zdálo se, že není schopná udržet v hlavě základní jednoduchou myšlenku déle než deset vteřin. Vypadalo to, jako by měla mozek spojený nakrátko s ústy, takže přesně v okamžiku, kdy se jí v hlavě vylíhla nějaká myšlenka, vyšla jí současně ze rtů. Ve srovnání s dámami, s nimiž se setkal na večírcích v Ankhu, které rády a s potěšením bavily mladé vrahy, krmily je vybranými pochoutkami a hovořily s nimi o chytrých a zajímavých věcech, zatímco se jim oči třpytily jako karborundové vrtáky a rty se smyslně leskly… No prostě ve srovnání s nimi byla prázdná jako… jako… no jako prázdná věc. Jenže na druhé straně cítil, že zoufale stojí o to, aby ji našel. Ta její naprostá obyčejnost na něj zapůsobila jako droga. O vzpomínce na její hruď ani nemluvě.
„Jsem rád, že jsi se pro ni vrátil,“ řekl král jako mimochodem. „Je to tvoje sestra, víš? Tedy poloviční sestra, abychom si rozuměli. Občas lituju, že jsem si nevzal její matku, ale když ona nebyla královského rodu. Moc chytrá ženská, ta její máma.“
Těpic napjatě poslouchal. Zaslechl to zas. Zvuk tichoučkého oddechování, které bylo možno zaslechnout jen díky hlubokému tichu noci. Pomalu se přesunul do zadní části skladiště, znovu naslouchal a zvedl víko jedné schránky.
Na dně byla stočená Ptraci do klubíčka a s hlavou plozenou na rukou spala.
Opřel víko opatrně o stěnu a pohladil ji po vlasech. Zamumlala něco ze spaní a našla si pohodlnější polohu.
„Hej, myslím, že by ses měla raději vzbudit,“ zašeptal.
Znovu se překulila a zamumlala něco jako: „Odprejskni.“
Těpic zaváhal. Ani jeho učitelé, ani Dios ho na něco takového nepřipravili. Znal alespoň sedm různých způsobů, jak zabít spící osobu, ale ani jeden, jak ji předtím probudit.
Šťouchnul jí opatrně prstem do nahé kůže na místě, které ho uvádělo do nejmenších rozpaků. Otevřela oči.
„Aha,“ prohlásila. „To jsi ty,“ a zívla si.
„Přišel jsem té odvést pryč,“ oznámil jí Těpic. „Prospala jsi celý den.“
„Slyšela jsem někoho mluvit,“ řekla a protáhla se způsobem, který přinutil Těpice rychle odvrátit pohled. „Byl to ten kněz, ten, co vypadá jako holohlavý orel. Je vážné odporný!“
„Je, viď?“ souhlasil Těpic, kterému se ulevilo, když jeho pocity vtělil někdo jiný do slov.
„Tak jsem se ani nehýbala. A byl tady taky král. Nový král.“
„Ale? Byl vážně tady dole?“ odpověděl jí Těpic mdlým hlasem. Trpkost v jejím hlase působila, jako kdyby mu vrážela do srdce útočný nůž č. 4.
„Všechna děvčata říkají, že je prostě strašný,“ dodala, když jí pomáhal ze schránky. „Klidně se mě můžeš dotknout. Nejsem z porcelánu.“
Podržel ji za ruku a zjistil, že by potřeboval ledovou sprchu a pár koleček rychlého běhu po střechách.
„Ty jsi vrah, že?“ pokračovala. „Vybavila jsem si to po tom, co jsi odešel. Vrah z ciziny. Celý v černém. Přišel jsi zabít krále?“
„Přál bych si, abych to mohl udělat,“ odpověděl jí Těpic. „Už mi začíná pěkně lézt na nervy. Podívej, nemohla by sis sundat ty rolničky?“
„Proč?“
„Dělají hrozný hluk, když chodíš.“ Dokonce i Ptraciiny náušnice vydávaly při každém pohybu hlavy zvuk jako bicí hodiny v poledne.
„Nechci,“ odpověděla. „Připadám si bez nich jako nahá.“
„Jsi skoro nahá i s nimi,“ zasyčel na ni Těpic. „Prosím!“
„Umí hrát na dulcimer,“ oznámil mu duch Ptepicchamoha XXVII. jen tak, aby řeč nestála. „ne moc, ale znáš to. Je teprve na páté stránce té půvabné učebnice ‚Hudební drobnosti pro malé prstíky‘.“
Těpic se opatrně vyplížil do chodby, která vedla z dílny, a poslouchal. V paláci vládlo ticho rušené jen těžkým oddechováním a občasným zacinkáním, které se mu ozývalo za zády, kde si Ptraci sundávala své šperky. Vkradl se nazpět.
„Prosím tě, pospěš si,“ řekl, „nemáme moc —“ Ptraci plakala.
„Ehm,“ řekl Těpic. „Ehm.“
„Některé z nich mi darovala moje babička,“ popotahovala Ptraci. „A některé mi daroval starý král. Ty náušnice už jsou v naší rodině bůhví jak dlouho. Jak by se líbilo tobě, kdybys to musel udělat?“
„Vidíš? Šperky, to není jenom něco, co nosí,“ prohlásil duch Ptepicchamona XXVII. „Je to součást její osobnosti.“ Vsadil bych se, pomyslel si jen pro sebe, že tohle musí být ten vnitřní zrak. Jak jinak by mohl člověk tak strašně snadno myslet, když je mrtvý?